K prohlašování honebních pozemků za nehonební

Dr. Ing. Rudolf Novák

Současně platný zákon o myslivosti, podobně jako předchozí právní úprava, umožňuje prohlásit některé honební pozemky za nehonební (i během tzv. mysliveckého období). Zcela novým ustanovením je možnost, prohlásit honební pozemky za nehonební “ze zájmu vlastníka”.

Možnost prohlásit honební pozemky za nehonební ze zájmu vlastníka není nic úplně nového. Byla i vnašich historických právních předpisech, je obsažena i vprávních předpisech sousedních zemích. Ovšem na rozdíl od prosté citace našeho zákona, vprávních předpisech sousedních zemí, vždy toto ustanovení obsahuje některé další omezující podmínky. Např. podledolnorakouského mysliveckého zákona musí vlastník honebních pozemků podat žádost o prohlášení svých pozemků za nehonební nejpozději šest týdnů před koncem mysliveckého období a musí doložit, že pozemky jsou oploceny proti vnikání spárkaté zvěře. Mohl bych uvést i další příklady, ale snad to není ani nutné.

Jednoduše formulovaným ustanovením, bez dalších omezujících podmínek, se bohužel často začaly řešit nejen oprávněné potřeby vlastníků honebních pozemků, ale také, a to zejména, spory vrámci honebních společenstev. Bohužel, některé orgány státní správy, a hlavně Ministerstvo zemědělství, jako odvolací orgán vtěchto správních rozhodnutích podle mého názoru zatím postupují “docela zvláštním způsobem”. Jejich názor lze krátce shrnout takto: “orgán státní správy nezkoumá důvod nebo zájem, nežádá jeho odůvodnění, ale rozhodnutí prostě vydá. Sdělí-li vlastník pozemku, že má zájem jej prohlásit za nehonební, je to posuzováno jako nárok a nelze návrh zamítnout.” Stakovým výkladem zákona a jeho praktickou aplikací při rozhodování orgánů státní správy nelze souhlasit. Tímto postupem dovedeno ad absurdum- by mohlo postupně dojít ktomu, že by vČeské republice nezůstal jediný pozemek pozemkem honebním, pak by nebyly ani honitby, a ze zákona o myslivosti by bylo aplikovatelné jen ustanovení o lovu na nehonebních pozemcích.

Obecně platí, že orgány státní správy jakožto orgány výkonné a podzákonné, mohou činit jen to, co je zákony nařízeno. Tedy při vydání jakéhokoliv rozhodnutí musí být rozhodováno podle správního řádu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Vzhledem ktomu, že zákon o myslivosti nestanoví u řízení “ prohlášení honebního pozemku za nehonební” zvláštní správní režim, musí orgány státní správy postupovat podle ustanovení správního řádu. Tedy nelze vystačit jen “ ze zájmem vlastníka”, poněvadž ten si nelze představit jako bezdůvodný. Zájem musí být řádně odůvodněn, např. důvody hospodářskými, bezpečnostními a podobně. Nelze přijmout jen obecný důvod “ nechci, aby se na mém pozemku lovilo, nemám myslivce rád a podobně” (k tomu viz dále stanovisko Evropského soudního dvoru pro lidská práva).

Důvod, má- li být vřízení uznán, se musí vztahovat kprovádění myslivosti. Důvodem nemůže být okolnost, že se sdržitelem honitby nedohodl na finanční náhradě za omezení vzniklá prováděním myslivosti (jako člen honebního společenstva na podílu na výtěžku, popřípadě jako vlastník honebního pozemku přičleněného na náhradu za toto přičlenění) jedná se o otázky občanskoprávní, které přísluší řešit soudu, popřípadě orgánu státní správy myslivosti. Pokud vlastník neuvede důvod, orgán státní správy myslivosti ho vyzve kdoplnění žádosti podle § 19 odst. 3 správního řádu. Novela zákona o myslivosti provedená zákonem č. 49/2003 Sb. v § 17 novým odstavcem 3 doplnila zpětné prohlášení pozemku nehonebního za pozemek honební. Ustanovení uvedla slovy “Pominou- li důvody….”. Tím zřetelně dala najevo, že k původnímu prohlášení muselo dojít znějakého důvodu. Zpětné prohlášení může orgán státní správy myslivosti provést i z vlastního podnětu.

I když dikce zákona (§ 17 odst.2) “prohlásí” může vést kzávěru, že prohlášení honebního pozemku za nehonební ze zájmu vlastníka není závislé na správním uvážení orgánu státní správy myslivosti, jsem toho názoru, že každý návrh je nutno posoudit vrežimu správního řádu. Musí být oznámeno zahájení správního řízení všem známým účastníkům řízení atd. Orgán státní správy myslivosti by měl přizvat křízení minimálně vlastníky sousedních pozemků, držitele honitby a koneckonců i uživatele honitby, pokud jsou honitby pronajaty. Měl by umožnit, aby všichni, kterých práva mohou být správním rozhodnutím dotčena, mohli vznášet své připomínky a návrhy. Pokud tak neučiní, jedná se evidentně o nesprávný úřední postup.

Jsem toho názoru, že součástí rozhodnutí o prohlášení honebních pozemků za nehonební by mělo být i rozhodnutí o změně uznané honitby podle ustanovení § 31 zákona o myslivosti. Prohlášením některých pozemků honebních za nehonební se mění výměra honitby, mohou se měnit normované a minimální stavy zvěře, počet mysliveckých stráží, počet loveckých psů apod. I když se vtěchto případech jedná o řízení návrhová, neměly by být orgány státní správy nečinné a minimálně by měly vyvolat jednání ze zainteresovanými držiteli a nájemci dotčených honiteb.

Kodůvodnění případného zamítavého rozhodnutí není na místě odkaz na čl. 11 odst. 3 základní listiny práv a svobod. Nejde totiž o újmu práv druhých, ale o újmu vlastní. Tvorba honiteb a na ní navazující provádění myslivosti je totiž výkonem vlastnického práva (nad 500 ha jednoho vlastníka, do 500 ha více vlastníků sdružených vhonebním společenstvu). Teprve vlastník, který chce stát mimo tento proces, je stavěn do jiné pozice, a jeho pozemky jsou khonitbě přičleňovány. Pak jde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 listiny základních práv a svobod. Vlastníkovi zdopadu tohoto zákonného omezení by nemělo být umožněno rozhodnutím o prohlášení pozemku za nehonební uniknout.

Za několik měsíců se staneme členskou zemí EU. Právní řád členských zemí by měl odpovídat právním předpisům EU (směrnicím a rozhodnutím), ale také rozhodnutím Evropského soudního dvora. Křádně nezdůvodněným zájmům majitele honebních pozemků při prohlášení jeho pozemků za nehonební, tedy proti výkonu myslivosti na jeho pozemcích, lze odkázat na rozsudek Evropského soudního dvoru ve sporu Chassagnou a další proti Francii (Přehled rozsudků evropského soudu pro lidská práva, II. ročník č. 7-8/99), podle něhož vlastník může zabránit lovu na svém pozemku, tj. aby se jeho pozemek stal nehonebním, jen vybudováním trvalého nepropustného oplocení. Výhrady proti myslivosti a lovu zvěře tedy vEvropské Unii nebudou moci přicházet vúvahu jako “zájem vlastníka” pro prohlášení pozemku za nehonební.

Lov zvěře není vyloučen ani na nehonebním pozemku, nevychází zpráva výkonu myslivosti držitele nebo nájemce honitby, ale je vázán na rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti (viz § 41 zákona o myslivosti). Rozhodnutí o lovu na nehonebním pozemku může vydat orgán státní správy i zvlastního podnětu, bez předchozího souhlasu vlastníka pozemku. Je zřejmé, že, pokud jsou honební pozemky prohlášeny za nehonební bez řádného oplocení, musí či může na těchto pozemcích docházet kredukci nebo lovu zvěře.

Tedy řádně nezdůvodněnými rozhodnutími orgánů státní správy a bez zamezení přístupu zvěře na nehonební pozemky ve volné krajině mohou vznikat jakési “malé honitby”, což zcela odporuje obsahu a filozofii zákona o myslivosti nejen vČR, ale i vsousedních zemích. Co říci na závěr? Uvádění nového zákona do praxe není vždy jednoduchou věcí. Schází judikatura, bohužel i názory různých správních úředníků mohou být různé. Myslím si, že nejdůležitější je pochopit především filozofii jednotlivých ustanovení zákona vširších souvislostech nedělat jen prostou úřednickou práci. Tak by měly postupovat nejen soudy, ale i správní orgány.