K mysliveckému hospodaření se srnčí zvěří

Ing. Pavel Černý

Tímto příspěvkem chci reagovat zejména na poslední ze série článků autorů Jana Pintíře, Marka Tumy, Karla Bukovjana a Františka Havránka, uveřejněném v Myslivosti č. 7/2002. Předesílám, že si hluboce vážím nesporného přínosu našich odborníků, zejména pana Ing. Havránka naší zvěři a myslivosti při řešení široké škály úkolů ve skromných podmínkách, ve kterých se dnes vědecký výzkum myslivosti nachází.

Přesto si dovolím polemizovat z pohledu praktických zkušeností z výkonu práva myslivosti s doporučenými opatřeními v chovu a lovu srnčí zvěře, především se závěry doporučujícími radikální změny ve stanovených dobách lovu a omezeních v lovu srnců. Nesouhlasím s tím, že se závěry snaží “respektovat stávající poznání o tomto druhu zvěře”. Aby čtenáři nemuseli dlouho hledat nebo vzpomínat na uvedený článek, připomínám, že doporučením v jeho závěru bylo omezit dobu lovu srn, srnčat i srnců na dobo od 1.9. do 30.11., tedy posunutí doby lovu srnců částečně až do doby po shození paroží a kritéria chovné hodnoty podle paroží tedy využívat jen omezeně. Mimo jiné by poté skutečně ztratila opodstatnění i dnešní praxe hodnocení srnčích trofejí.

Provozuji myslivost v podmínkách převážně polní honitby s nadmořskou výškou kolem 200 m. Vycházím ale i ze zkušeností a znalostí jak svých, tak mých kolegů, získaných naopak v podmínkách honiteb převážně lesních a ve vyšších polohách.

Domnívám se, že výše uvedený článek nerespektuje některá důležitá hlediska, která by se při realizaci uvedených návrhů nutně musela negativně projevit.

Prvním z nich je skutečnost, že zodpovědně prováděný průběrný odstřel srnčí zvěře je v podmínkách valné většiny našich honiteb časově velice náročný. V podmínkách našich honiteb zdůrazňuji proto, že se zde projevují negativní vlivy “kulturní” krajiny, kde rozsáhlé lány zejména řepky a kukuřice neposkytují sice srnčí zvěři ideální a pestré pastevní možnosti, ale jsou pro ni východiskem ze stresových situací, vyvolaných tlakem lidí, často doprovázených psími miláčky, kteří mohou být pouštěni volně, protože přeci zvěř nikdy nepronásledují, natož aby jí ublížili. V oblasti převážně lesních honiteb s nižší hustotou obyvatelstva civilizační tlak během velké části vegetačního období spolehlivě zajišťují sběrači lesních plodin, zejména houbaři. Těžiště aktivity srnčí zvěře se tak přesouvá do nočních hodin a pobyt na volnějších prostranstvích, kde je možno ji dobře pozorovat a zodpovědně lovit, se za dne minimalizuje. Vzrůstá tak význam loveckého využití dlouhých jarních a letních dnů i využití zvýšené aktivity všech věkových kategorií srnců v době říje.

Druhým argumentem, který mluví proti navrhovaným úpravám, je podle mého názoru překrytí doby lovu s jinými druhy spárkaté, ale i drobné zvěře. V podmínkách honiteb, kde se vyskytují zároveň jiné druhy spárkaté zvěře, by zákonitě došlo stejně jako za současných legislativních podmínek v posledních měsících roku k přesunu těžiště zájmu od lovu srnčí zvěře na jiné druhy a tím i volbu jiných loveckých strategií i teritorií. Samozřejmě včetně výrazného poklesu zájmu o poplatkový lov trofejové srnčí zvěře. Pozornost k jiným druhům je vynucována kromě větší atraktivity (rozdíl z tohoto pohledu by se lovem srnců se shozeným parožím dramaticky zvětšil) také nutností redukce stavů některých druhů zvěře z důvodů škod na lesních a polních kulturách. V oblastech s dobrými stavy drobné zvěře v období honů počínaje divokými kachnami spolu se zkracujícími se dny nabývá na důležitosti zase faktor omezených časových možností zejména zaměstnaných členů z řad uživatelů honiteb. Z těchto prvních dvou důvodů se dnes převážná většina srnců uloví v době od začátku doby lovu do konce říje.

Třetím hlediskem, které si dovoluji zpochybnit, je posuzování chovné hodnoty srnčí zvěře pouze podle její tělesné stavby a hmotnosti, tedy momentální kondice. Přesněji chci říci zřeknutí se možnosti posouzení kvality srnců mimo jiné také podle paroží. Paroží srnců kromě dědičných vlastností a místních přírodních podmínek (včetně dostatečného klidu) odráží také fyzickou kondici srnce v době růstu paroží a tím podává obraz i o zdravotním stavu. To ostatně nezpochybňují v rozporuplné poznámce ani autoři článku. Fyzická kondice nemusí být u daného jedince na stejné úrovni v průběhu celého roku. Jako příklad mohu uvést srnce - čtyřletého špičáka bez jakéhokoliv náznaku perlení na přiložené fotografii, kterého jsem ulovil koncem července 2002. Jeho hmotnost po vyvržení a bez hlavy byla 18 kg. Byl silně zabělený a na první pohled ve vynikající fyzické kondici. Po shození paroží by se při porovnání s ostatní zvěří v tlupě jevil jako zdravý a chovný kus. Měl však rozsáhlý zánět na spodní čelisti kolem řezáků, který mu v době nedostatku měkké pastvy, tedy před a v době růstu paroží, zřejmě výrazně ztěžoval příjem potravy a negativně se projevil v síle a kvalitě trofeje. Síla pučnic přitom byla podstatně větší, než síla lodyh. U zdravého čtyřletého srnce tomu bývá naopak. Jiný zdravotní problém jsem na srnci neobjevil. Příští zimu by se pravděpodobně jeho potíže opakovaly nebo stupňovaly a nemusel by ji ani přežít. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že problémy se záněty dásní (obvykle v oblasti molárů) jsou v našem kraji s intenzívní zemědělskou výrobou a blízko hlavního města velice časté. Zdá se, že výrazně ovlivňují populaci srnčí zvěře a prozkoumání jejich příčin resp. zjištění možností jejich eliminace by mělo velký význam. Jako opačný příklad bych chtěl uvést srnce, jehož trofej je na druhém snímku. Srnce ulovil po říji v srpnu loňského roku v sousední honitbě Měšice – Zlonín pan Jiří Pakandl. Je to mimochodem historicky daleko nejsilnější trofej srnce na okrese Praha – východ. Dva měsíce po ulovení jsme ji předběžně ohodnotili na 157 bodů CIC (metodou CIC). Hmotnost bude ještě nutno korigovat po dokonalém vyschnutí při hodnocení trofejí našeho okresu, ale neočekávám zde výraznou ztrátu. Věk tohoto srnce byl odhadnut na 7-8 let, byl tedy uloven z dnešního “konzervativního” pohledu v naprosto optimální době. Hmotnost po vyvržení a bez hlavy byla přitom pouze 15 kg (v našich podmínkách průměrná). Takovéhoto srnce při možnosti lovu po shození paroží by tedy bylo možno posoudit jako odstřelového. Ať mi odpustí odpůrci “kultu trofejí”, ale nebyla by to přeci jen trochu škoda ….?

Jako čtvrtý a poslední argument chci uvést své zkušenosti z mnohaletého pozorování srnčí zvěře v naší příměstské oblasti, které se v mnohém shodují se zkušenostmi pana Bohumila Lhoty, uveřejněnými v článku “O chování srnčí zvěře” v Myslivosti č. 2/2003. Typickými teritoriálními srnci, okupujícími již od jara největší plochy s atraktivní paší a tím i největší koncentrací srn jsou agresivní srnci II. věkové třídy. Nejsou to přitom vždy srnci z “chovatelského hlediska” v současném pojetí nejhodnotnější (a často nemají ani nadprůměrnou hmotnost) a jejich včasný průběrný lov nepovažuji za žádnou chybu. Uvolněná atraktivní nika se vždy brzy opět zaplní. Starší srnci žijí většinou skrytě v nepřístupných místech, například v rozsáhlých lánech řepky a kukuřice nebo v porostech rákosu a mokřinách u rybníků. Na rozdíl od mladších srnců dávají přednost klidu před pobytem v otevřenějším prostoru, byť blíže nejvhodnější pastvy. Na paši nejčastěji vycházejí až za tmy a v období říje si bez problémů pro srny dojdou i do zdánlivě nedotknutelného teritoria. Pravděpodobnost setkat se s nimi je v tuto dobu největší. Po říji žijí opět velice skrytě a objevují se až v tlupách koncem roku, často už bez shozeného paroží.

Ani já nemohu ze svých pozorování potvrdit, že by srny měly snahu vybírat si srnce. Zato jsem v průběhu loňské říje opakovaně pozoroval průběrného srnce II. věkové třídy, který násilím odehnal v nestřeženém okamžiku srnu z vedlejšího teritoria silnějšího srnce za svou pomyslnou “hranici”, vysloveně násilím (odříznutím cesty a napadáním parožím) ji tam držel a opakovaně ji pokládal. Za několik dní manévr opakoval s jinou srnou. Patrně nečetl teorii, že vybírat si má srna …

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že současné doby lovu srnčí zvěře, stanovené v duchu tradic české myslivosti a ověřené generacemi myslivců by měly zůstat zachovány. Jistě je možné hledat nové přístupy, ale vždy je nutné domýšlet možnosti jejich realizace i praktické dopady. Vymýšlení smělých, ale nereálných teorií nechme panelákovým ochráncům přírody. Rozhodující pro správně a zodpovědně prováděný lov naší nejhojnější a podle mého názoru i nejkrásnější spárkaté zvěře stejně vždy byl, je a zůstane přístup nás myslivců, kteří jej provádíme.

Chtěl bych se ještě zmínit o často diskutované otázce přikrmování srnčí zvěře jadrnými krmivy. V našich nížinných podmínkách převážně polních honiteb je jadrné krmivo srnčí zvěři často běžně dostupné dlouho po sklizni obilovin (na okrajích lánů, polehlých kulturách nebo zamokřených místech, kam se nedostane sklízecí technika) nebo na nezoraných polích po kukuřici. Má tak k příjmu tohoto krmiva přizpůsobenou mikroflóru zažívacího traktu a při včasném začátku přikrmování (začínáme 1. září) jsem nikdy nezjistil žádné problémy. Zájem o předložené krmivo se prudce zvýší například po zorání blízkého pole po obilovinách nebo kukuřici. Nepochybuji, že zcela jiná praxe může být v převážně lesních podmínkách, zejména s velkou převahou jehličnanů. Tam je nutno předkládat jadrné krmivo daleko opatrněji a dávat přednost třeba mačkanému ovsu nebo otrubám. Pravdou je, že jsem se i v naší honitbě setkal s úhynem silné srny po jednorázovém nadměrném příjmu čisté pšenice v bažantím zásypu. Proto se snažíme v zásypech neustále udržovat zásoby plev a krmivo do nich přimíchávat. U nás srnčí jen velmi omezeně, pouze při sněhu nebo delších mrazech přijímá i ta nejkvalitnější objemová krmiva. Jádro spolu s dužnatým krmivem bere ochotně, což má velký význam v blízkosti porostů ozimé řepky, kde zamezuje monodietě se známými důsledky. Skutečnost, že se na tyto plochy zvěř v zimě soustřeďuje, je všeobecně známá. Z tohoto pohledu se nám výborně osvědčují lehká, přenosná, zastřešená krmítka. Další nezanedbatelnou skutečností u zvěře naučené přijímat jádro je bezproblémový a rychlý příjem medikovaného krmiva po jeho předložení ve směsi se šrotem.

Jako shrnutí mého postoje k problematice přikrmování srnčí zvěře mohu konstatovat, že při znalosti teorie a různých možností je nutno i zde vždy vycházet z praktických zkušeností a zejména z místních podmínek, které se mohou podstatně lišit nejen ve vzdálených revírech, ale se střídáním zemědělských plodin v jednotlivých letech i v různých lokalitách téže honitby.