Je to spíše Amerika, říká o českém zemědělství ministr Jaroslav Palas.

Máme komparativní výhody a teď i peníze, říká o českém zemědělství v Evropské unii ministr Jaroslav Palas.

Máte už nějaké ohlasy k rakouské studii (Ekonom č. 24/2004), která kriticky posuzovala konkurenceschopnost zemědělců z desítky nových členských zemí a kandidátů EU ze střední a východní Evropy?

Zatím minimální. Absolvoval jsem diskusi na obilnářském fóru, a tam na to celkem nikdo nereagoval. Když jsem si studii zběžně prolistoval, zaznamenal jsem, že dává do jednoho pytle nové členské země a Bulharsko a Rumunsko. Rozdíly jsou přitom obrovské. Stačí se podívat na nejběžnější ukazatele, jako je podíl zemědělství na HDP nebo podíl práceschopného obyvatelstva, které v zemědělství pracuje. Rozdíly jsou i mezi členy. Třeba v Polsku pracuje v zemědělství 20 procent práceschopného obyvatelstva, u nás jen asi 3,5 procenta. V Polsku je také podíl zemědělství na HDP výrazně vyšší než našich 1,8 procenta.

Jiný pohled nabízí srovnání podle produktivity práce. V českém zemědělství dominují velké plochy, a tak 1000 hektarů obilovin mohou obdělávat dva lidé. V Rakousku, kde tvoří základ farmy s 15 nebo 30 hektary - neříkám, že je to špatné, mají prostě jinou strukturu, - nutně musí být produktivita práce i s výkonnou technikou nižší.

Konkurenceschopnost zemědělství máme poměřovat podle produktivity? A co obchodní bilance?

Obchodní bilance je jiná otázka. Už před vstupem do EU jsme naše výrobky poměrně úspěšně dostávali na evropský trh, přestože tam byly bariéry. Když jsme zavedli dvounulovou variantu u některých komodit, tedy oboustranné odstranění cla a zábran, naše výrobky byly konkurenceschopné, přestože náš rozpočet mohl poskytnout jen poloviční dotaci.

Unie se tedy nemusíme bát?

Nemusíme. Navíc teď, po vstupu do EU, budou naši zemědělci brát výrazně víc finančních prostředků, než tomu bylo z národního rozpočtu, to za prvé. A za druhé naši zemědělci jsou schopni využít komparativní výhody, kterými evropští zemědělci nedisponují.

Především mají větší celky. Průměrná výměra je u nás 160 hektarů, ale větší vypovídací hodnotu má jiný údaj - 74 procent zemědělské půdy je obhospodařováno firmami, které mají 1000 a více hektarů a řada firem má i 10 tisíc hektarů. Myslím, že z tohoto pohledu se dá české zemědělství srovnávat s americkým. Další komparativní výhodou - a věřím, že to ještě pár let potrvá, - je nižší cena vstupů, nižší cena půdy, nižší cena nájmů a výrazně nižší cena práce než v EU. K tomu je však nutno dodat, že v zemědělství jak v EU, tak u nás, je cena práce o 25 procent nižší než průměr ekonomiky. Snahy odstranit tento odstup se nedaří, což je obecný jev v celé Evropě.

Navíc pokud jde o produkční kvóty, které jsme vyjednali u základních komodit, výroba je zatím pod úrovní těchto kvót. Kdyby někdo chtěl říkat, že jsme vyjednali málo, je to diskutabilní, protože kromě cukru, kde jsme potřebovali 60 tisíc tun a dostali jsme 16 tisíc, u všech ostatních komodit jsme pod kvótou.

A co když budou úspěšně dokončena i jednání Světové obchodní organizace o liberalizaci zemědělského obchodu?

To není problém jen České republiky, ale celé Unie. Evropská unie chrání svůj trh různými opatřeními, protože potraviny produkované například v Jižní Americe skutečně jsou mnohem levnější. Když jsem třeba viděl masokombináty v Argentině, jejich technologii tipuji tak na úroveň 80. let v České republice. Je zřejmé, že nevyžadovaly tak velké investice jako u nás, kde jsou přísné normy, ale pak to stojí víc peněz.

Samotná liberalizace by tedy mohla narazit na normy kvality?

Určitě ano. Jen pro informaci, výdaje na plnění veterinárních předpisů u nás činí zhruba tři procenta z obratu, a to už je hodně. Prioritou je kvalita a bezpečnost potravin, to je jednoznačné, ale když si navymýšlíte bezdotykové baterie a spoustu dalších a dalších opatření, která - věřím tomu - podporují bezpečnost a kvalitu potravin, pak každý špás něco stojí. Když to ten konkurent v Latinské Americe nedělá a jeho potraviny přijdou na náš trh, pak je obvykle ve výhodě.

Opatření na ochranu trhu mohou argumentovat bezpečností spotřebitelů, když třeba důsledně sledujeme zdraví zvířat. Náušnice, které u nás zaručují jednoznačnou totožnost zvířete, jsou však prý zaměnitelné.

Rozhodnutí o náušnicích padlo až po poměrně rozsáhlých diskusích s příslušnými chovatelskými svazy. Jednalo se o to, jestli budou známky plastové nebo plastové i kovové. Myslím, že především u skotu, který je převážnou část roku na pastvě, mohly být i kovové, ale rozhodnutí i dohody jsou takové, že známky jsou plastové.

Jsou sejmutelné, zaměnitelné.

Každá známka je v podstatě sejmutelná, ale velice složitě. Může nastat problém, když zvíře známku ztratí. To se může stát na pastvě.

Znovu se začaly objevovat případy BSE, nemoci šílených krav. Zemědělec, který má stádo zdravé, by proto měl mít zájem na tom, aby to bylo nezpochybnitelné.

Asi máte na mysli poslední případ BSE, kde byl problém s ušní známkou v tom smyslu, že - pokud jsem měl tu informaci - ten kus ztratil známku a ošetřovatel mu dal jinou. To je spíš selhání jednotlivce, tak bych to hodnotil.

Máme už představu, jak se k nám nákaza šílených krav dostala?

Není to vůbec vědecky podloženo, vede se diskuse, jak dál. Evropskou unii stojí tento problém nemalé prostředky. Systém prevence, veterinární systém, se bude vyhodnocovat, s cílem zlevnit, ovšem ne na úkor bezpečnosti potravin.

Pokud jde o krmení masokostní moučkou, která se s tím někdy dává do souvislosti, je prokazatelné, že už od 60. let byla u nás tato moučka zpracována bezpečně, tedy pod příslušnou teplotou a příslušným tlakem.

Ale nebylo sem později dovezeno něco levného?

Dovážela se sem masokostní moučka v určité době, dovážely se tukové náhražky v krmení pro telata, to mohlo být předmětem rozšíření. Ale v zásadě nikdo neví, jakým způsobem se BSE šíří. Je domněnka, že je to ze špatně zpracované masokostní moučky.

Jsme schopni sledovat pohyb těchto krmiv ze zahraničí?

Určitě. Existuje evidence o původu krmiv, jaké krmivo se kde nakupovalo, z čeho bylo, z jakých komponent bylo vyráběno. To vylučuje, že by komerciálně tam mohlo v těch komponentech být BSE. Ujišťuji vás, že ve všech zjištěných případech se zkoumá, čím byl dobytek krmen. Kontrola tedy je, evidence je, ale fakt je ten, že se tu a tam ten případ objeví. Myslím, že je potřeba tuto otázku převrátit do polohy, že jsme zavedli systém, ve kterém uvízne každý kus. Pro bezpečnost občana je to prioritní. Vyšetřili jsme půl milionu vzorků dobytčat, která mají 24 měsíců a víc, jak stanovuje zákon. Vyšetřujeme každý takový kus, když se porazí. Když se objeví nějaký nakažený kus, tak ho ten systém naprosto spolehlivě a stoprocentně zjistí.

Studie o stavu naší půdy varují, že vymírají půdní organismy, což snad způsobilo přehnojování umělými hnojivy už v 70. letech. A hnojením se do půdy dostávala také spousta těžkých kovů. Existuje program, jak se toho zbavit?

V podstatě čas se z touto věcí vyrovná. V řadě lokalit, kde se třeba vozily na pole určité strusky, najdeme v podzemních vrtech vodu s obsahem těžkých kovů. To je pozůstatek minulosti.

Dostává se to také do plodin?

Spíš ty věci najdeme ve spodních vodách, jsou vyplaveny směrem dolů. Půda proto není až takový problém. Nemyslím si, že by naše půda byla zamořena těžkými kovy a nějakými rezidui chemických látek, které se používají na ochranu rostlin, neboť minimálně v posledních dvanácti letech spotřeba čistých živin na hektar klesla o víc než polovinu. Máte země Evropské unie, třeba Holandsko nebo Belgii, které používají víc než 300 kilo čistých živin na hektar, ale u nás je to 120 kilo. Pokud jde o čisté chemické látky obsažené v pesticidech, pak je to jedna třetina oproti Německu. Je to dáno tím, že naši sedláci na to neměli peníze. Na dotacích z rozpočtu jsme jim dávali polovinu toho, co dostávali oni. Ve srovnání s evropskou patnáctkou tak bylo naše zemědělství obecně téměř ekologické.

Pokud jde o ekologické zemědělství v přísném pojetí, vidíte v něm perspektivu?

Určitě. Věnujeme se mu už patnáct let a funguje i systém podpor. Od letošního roku je státní podpora poskytována také z programu rozvoje venkova a dojde tam k výraznému navýšení prostředků. V březnu vláda schválila Akční plán ekologického zemědělství, což je součást obdobného akčního plánu Evropské unie. V tuto chvíli máme zhruba 800 ekologických farem, které obhospodařují 225 tisíc hektarů, tedy asi 6 procent výměry zemědělské půdy, a do roku 2014 chceme mít ekologické farmy na 10 procentech této plochy. Rychle také narůstají vývozy bioproduktů. Loni to bylo skoro deset tisíc tun a z toho dvě třetiny směřovaly do Rakouska.

Jaké jsou kladeny podmínky pro poskytnutí podpory?

Zemědělec se musí zavázat k jistému způsobu hospodaření na dobu pěti let. Pokud se přihlásí farmář, který má 1400 hektarů, příspěvky jdou do milionů. Například u obilnin se letos zvyšuje dotace z dvou tisíc na 3,5 tisíce korun na hektar, u trvalých porostů, jako jsou ovocné sady nebo vinice, je to pak z 3,5 tisíce na 12 200 korun na hektar. Na zeleninu nebo léčivky bude 11 tisíc korun na hektar. Devadesát procent výměry v ekologickém zemědělství tvoří pastviny, travní porosty, kde je dotace asi tisíc korun na hektar.

Kdo kontroluje, že jsou dodržovány podmínky pro podporu?

Máme specializovanou agenturu, která to provádí, a musím říci, že jsou velice tvrdí a nekompromisní a vylučují ze systému. Teď to bude státní zemědělský intervenční fond, platební agentura. Myslím, že se zpřísní podmínky. Vysvětlujeme zemědělcům, co je celospolečenská objednávka. Jsou to potraviny bez chemie, ale také způsob hospodaření, který je šetrný ke krajině. Jsou tam tedy i horní limity, nakolik může být krajina zatížena skotem. Rozdíl mezi možnou produkcí a maximální vhodnou produkcí je pak kompenzován.

Farmář si nedovolí porušit podmínky, protože sankce je velká. Zavazuje se na pět let, a když mu někdo zjistí čtvrtým rokem, že to porušil, vrací všechny dotace za dobu čtyř let zpátky a ještě zaplatí sankce. To znamená likvidaci firmy. Zatím byly dva takové případy z 800.

Zemědělci nyní budou dostávat dotace ve zjednodušeném systému, ve kterém se platí podle obhospodařované plochy? Proč jsme přistoupili na tuto změnu?

Tento zjednodušený systém doporučila novým kandidátským zemím Evropská unie, protože se nejvíc podobá systému, který se zavádí po dohodnuté reformě financování společné zemědělské politiky. Chci odmítnout to, že by takovýto systém vedl k tomu, že naši zemědělci nevyčerpají dotace. Mimochodem k této změně došlo na jaře loňského roku a my jsme museli kompletně předělat celý systém. Proto jsme se dostali do časového tlaku při přípravě platební agentury, kterou jsme nakonec - dovoluji si tvrdit - úspěšně zvládli a připravili jako jedni z prvních tří z deseti nových zemí.

Máme přehled o tom, na jaké plochy budou dotace vypláceny?

Víme to velice přesně. Museli jsme vytvořit registr půdních bloků a registr zvířat. Vlastně jsme museli předělat celý systém evidence pozemků. Doposud jsme vypláceli dotace z našeho národního rozpočtu podle vlastnických vztahů. Zemědělec přinesl seznam parcel, sečetly se hektary s razítkem katastrálního úřadu, to mu potvrdila naše agentura a na tyto plochy bral peníze. Teď jsme nově museli zavést systém, který je na principu uživatelských vztahů. Laicky řečeno, museli jsme celou republiku nasnímkovat, vytvořili jsme fotomapy uživatelských bloků. Tito uživatelé se přihlásili do systému a na tyto bloky čerpají dotace. V systému je přihlášeno 3 453 000 hektarů zemědělské půdy. Asi 98 procent přihlášených si požádalo o dotace. Je to asi 18,5 tisíce žadatelů.

Když dříve stačilo přijít s razítkem katastrálního úřadu, nemohla se v žádostech o dotace objevit i dávno zastavěná plocha nebo hektary, kde už je kus dálnice?

Prováděli jsme kontroly a mohu říci, že už jsou pryč doby ze začátku 90. let, kdy začínaly dotace do zemědělství, mnoho lidí mělo pronajato pozemky na Šumavě, jednou ročně je zmulčovali, jako že na půdě hospodaří, a vzali za to peníze od státu. Kontroly jsou v posledních letech naprosto striktní. Komisionálně se vyhodnocovalo obdělávání pozemků, způsob sklízení, jak to dotační pravidla vyžadovala. Komise byla složena z pracovníků našeho okresního pracoviště, tehdejšího okresního úřadu, Agrární komory. Samozřejmě, že tu a tam mohlo dojít k faulu. Ale když se na ten faul přišlo, byly kruté sankce. Pamatuji se, že můj předchůdce dělal i personální změny.

Má Brusel právo na vlastní kontrolu?

Určitě ano. Brusel posílá kontroly do všech členských států. Pokud vím, v září přijedou na kontrolu evidence půdy. Musím říci, že abychom zavedli uvedený nový systém evidence, museli jsme do něj vložit 9 milionů údajů. To byl úžasný objem přípravných prací, o kterém běžný občan ani neví. Mohu říci, že 60 procent agendy, kterou musela republika zpracovat před vstupem do Unie ať už na zákonech nebo na tomto systému, zpracoval resort zemědělství.

Jaké jsou vlastně dnešní možnosti Ministerstva zemědělství ovlivňovat tento resort, když většina kompetencí - pokud za kompetence považujeme rozhodování o penězích - současně přešla na Brusel?

Podstatné je, aby zemědělští podnikatelé dostali peníze z celého systému, ať už je to operační plán, plán rozvoje venkova nebo platba na plochu či přímá platba, a aby tyto prostředky rozumně zainvestovali. Aby je prostě neprojedli. Třeba Irsko je příkladem toho, jak se dají prostředky z EU použít pro rozvoj.

Budete nějak kultivovat poptávku po těch penězích, organizovat školení manažerů, průzkumy trhu a konjunktury, prostě aktivity, které by je usměrňovaly?

Je už dáno určitou tradicí, že český zemědělec je podnikatel a člověk přemýšlivý. Podívejte se, jak to dopadlo s programem SAPARD. Čerpali jsme prostředky na 115 procent, byla taková možnost a využili jsme ji. Polsko, Slovensko a Maďarsko čerpaly mezi 46 až 64 procenty. Operační program je srovnatelně velký a už teď je vidět převis projektů nad možnostmi. Nebojím se, že bychom operační prostředky nevyčerpali.

Je vidět, že jste optimista.

Jsem optimista proto, že se mi podařilo nastartovat vlnu finančních prostředků. Sehnat peníze přitom vůbec není jednoduché. V loňském roce, když vymrzly obiloviny a resort se dostal do velmi špatné situace, nebylo jednoduché sehnat 3,8 miliardy na kompenzace, když Ministerstvo školství chce také nějaké miliardy na platy kantorů. Nicméně v loňském roce byla kapitola Ministerstva zemědělství 14,2 miliardy a podepisovali jsme státní závěrečný účet, tedy utratili jsme 19 miliard. Těch pět miliard jsem prostě musel někde zajistit navíc. To je možná prestižní záležitost ministra, že umí najít finanční prostředky, když je sektor potřebuje.

Ale je prestižní věc vlády, že dokáže snižovat rozpočtové deficity podle požadavků Paktu stability...

Není to jen množství finančních prostředků, a to bych chtěl zdůraznit. Nejdůležitější je, jak se ty prostředky použijí.

Letos dostali zemědělci za dva měsíce tolik finančních prostředků, kolik v minulých letech dostali z národního dotačního systému za celý rok. Dostali 5,2 miliardy za březen a duben.

Má to asi nějaký sezonní průběh.

Ano, my jsme poslali zemědělcům národní doplatek ke společné zemědělské politice, protože jsme chtěli, aby měli finanční prostředky na zahájení jarních prací. Aby se rolník cítil před vstupem do EU bezpečně, že si může koupit osivo, naftu, splatit dluhy, které si přes zimu nadělal. Navíc k těmto 5,2 miliardy jsme poslali zemědělcům třičtvrtě miliardy kompenzací za mléko. Z prostředků Podpůrného garančního a rolnického fondu jsme dále garantovali úvěry až do 90 procent a prostřednictvím těchto garancí šla z tohoto fondu do systému další miliarda. Takže do systému šlo zhruba skoro 7 miliard korun během dvou měsíců. A do konce roku odhadujeme, že rolníci si ještě požádají o 10 miliard. Je to tedy nárůst o 130 procent.

To platí Brusel?

V prvním roce to musíme předfinacovat, napřed to tedy zaplatíme my, a pak nám to Brusel uhradí.

Může samozřejmě vzniknout debata, že rakouský zemědělec má víc než český. Ale to je ryze česká nátura, koukat, co má soused. Spíš bych měl uvažovat, co mám já a jak efektivně to využiji. My jsme v pozici, kdy jsme nedostali málo, máme k tomu komparativní výhody, o kterých jsem hovořil, tedy větší plochy, nižší nájmy, nižší mzdy - v této chvíli ještě, nižší ceny pozemků a některých služeb než v Evropě. Jestli ty finanční prostředky solidně využijeme, můžeme v oblasti zemědělství a venkova solidně nastartovat.

Jaroslav Palas (52) byl jmenován ministrem zemědělství v koaliční vládě Vladimíra Špidly v červenci 2002, předtím byl předsedou zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Vystudoval Vysokou zemědělskou školu v bulharském Plovdivu (1977), později se stal ředitelem státního statku v Bruntále. Poslancem za ČSSD je od roku 1992. Ženatý, jeden syn.