Jarní sluníčko už probudilo i jezevce

Podle šíře otisků se jednalo o velkého, dospělého jezevce, který opustil kamenný hrad a šel se poohlédnout po něčem, čím by zaplnil prázdný žaludek. I když je jezevec všežravec, v téhle roční době v lese a na sněhu asi není jednoduché něco kloudného objevit.Jezevec vyrazil na lov Občas bylo vidět, jak se zvíře snažilo pod sněhem něco vyhrabat. Co to ovšem bylo, a zda to skončilo v hladovém jezevčím žaludku, jsem nepoznal. Podle nehlubokých vyhrabaných děr se ani nezdálo, že by uspěl třeba při ulovení myšice. Možná, že mu postačila nějaká ponrava, červ anebo kořínek. Vzdal jsem se stopování zvířete po několika desítkách kroků, když mě otisky s dlouhými drápky vedly do houštiny. Vrátil jsem se na lesní cestu a raději stoupal vzhůru do starých porostů s kouzelnými a nevelkými mýtinami, které podrůstaly modřínovými a smrkovými semenáčky. Slunce pozdního odpoledne problesklo vysokým lesem a hradba modřínové houštiny před skalnatým úpatím nádherně zčervenala v záři paprsků. Po sněhu tady ve slunečné stráni už nebylo téměř památky a i ta zmožená tráva působila veseleji pod doteky slunce. Ona barevná kompozice tmavých siluet kmenů, zelených korun smrků a lesklých jehlic jedličí oproti modříní mě upoutala, abych konečně vyhledal ideální místo pro záběr.Domov pod kamenem V kraji houštiny, kam nemohlo slunce, se stačily ještě ve stínu a v chladu schovávat zbytky špinavého sněhu. Právě na nich jsem znovu objevil jezevčí stopy. Však skalka je odsud nedaleko. Rozhodl jsem se tam podívat. Prošel jsem podél modříní a po několika desítkách metrů jsem už v tmavém zákoutí viděl velký kámen. Pod ním se černaly čtyři vchody do podzemního jezevčího království. Tlapkami ušlapané okolí prozradilo, že jezevce dávno probudilo předjaří ze zimního lenošení.Na společné vycházce Jezevec lesní v současné době žije v kdejakém lesíku či remízku mezi poli nebo loukami. Pro svoji obživu potřebuje otevřené plochy, ale ty nakonec nachází i uprostřed lesních masivů, jak dokládá jeho výskyt uvnitř Brd. Když ve svém teritoriu nemá louku, postačí mu mýtiny, ale i obyčejné lesní cesty a jejich okraje, kde může v zemi hrabat a hledat ponravy, ale i svoji oblíbenou pochoutku žížaly. Když jsem začal před lety fotografovat přírodu, byl jezevec v naší oblasti poměrně vzácným tvorem. Není tomu tak dávno, co se začal objevovat opravdu všude, kde najde živobytí a podmínky k hrabání nor. Po letech se jezevci navrátili snad do každé skály a nory, kde podle myslivců nebo lesníků dříve žili. Když jsem se postupně podíval zcela náhodně na ta místa, vždy se podle pořádku kolem nor dalo poznat, že tu jsou zase staří známí. Tam, kde jsem dříve vídával veselé dovádění liščat, dnes přivádějí na svět potomky jezevci. Někdy i s liškami dohromady, protože oba druhy mohou žít vedle sebe. S ohledem ke způsobu života, a to i přes současné rozšíření této naší největší lasicovité šelmy, jezevce málokdo z přírody zná. Svůj domov pod zemí opuští za soumraku a z jitra už zase odchází do doupěte vyspávat. Samozřejmě, že při troše štěstí je možné jezevce vidět za světla, a dokonce i za sluníčka. I jeho mláďata se ráda sluní a hrají na denním světle. Při své opatrnosti je jezevec, zdá se, někdy dosti nepozorným tvorem. Mnoho myslivců nebo milovníků přírody, kteří se často pohybují v přírodě, to může potvrdit. Někdy se totiž jinak obezřetný tvor tak zabere do hledání potravy, že s ním náhodný pozorovatel, pokud se chová opatrně, může doslova jít jako na vycházce. Pár desítek kroků od jezevce se dá jít podle terénu hodně daleko, anebo i několik metrů vedle něho. Ovšem nemyslete si, že až vyrazíte do přírody, že na vás bude někde čekat, a společně se projdete jarní přírodou.