Fenomén srnčí trofeje

tvorba a výskyt abnormalit

Mgr. Josef DRMOTA

V tomto příspěvku bych rád navázal na svůj předchozí článek uveřejněný v Myslivosti č. 5/2003. Jak jsem v jeho závěru slíbil, pokusil bych se nyní vystihnout, pokud možno přehledně, hlavní příčiny poruch v tvorbě srnčího paroží vedoucích ke vzniku různých typů tvarových abnormalit. Těmi zde rozumím především odchylky od “standardního” parožního schématu zdravé srnčí zvěře představovaného řadou:

* paličkář - bulkař (nosící první vytlučené paroží zhruba v průběhu ledna prvního roku života)

* špičák (s lodyhami nad 3 cm délky bez výsad)

* vidlák (se dvěma výsadami na každé lodyze) a nerovný vidlák

* šesterák (se třemi vzájemně různě postavenými výsadami na každé lodyze) a nerovný šesterák

Je jen velice obtížné charakterizovat stručně příčiny tvorby abnormálního paroží u srnčí zvěře. Obecně lze snad říct, že jakákoliv odchylka od výše uvedeného schématu je výsledkem poruchy v látkové výměně, nedostatečné výživy, špatného zdravotního stavu organizmu, častého stresového zatížení organizmu, poranění nebo věku. Skutečností také zůstává, že přesné schematické začlenění jednotlivých odchylek je také velice obtížné. Hlavním důvodem je skutečnost, že se na vzniku abnormálního paroží podílí často větší množství popisovaných vlivů. Vznik mnohých odchylek nebyl také dosud zcela jednoznačně prokázán a jejich vysvětlení se často pohybuje na úrovni odhadů či ne zcela dokázaných hypotéz.

Na základě již dříve uvedených podkladů bych se pokusil shrnout “příbuzné” příčiny a důsledky tvorby abnormálního srnčího paroží do několika skupin.

1. Poruchy tvorby paroží v důsledků hormonálních poruch

Problematika vlivu a působení hormonů na tvorbu paroží a průběh parožního cyklu je velmi problematická. Cyklus srnčího parožení podléhá v konečných důsledcích složitému působení žláz s vnitřní sekrecí. Výraznější porucha v jejich činnosti se zákonitě odráží mimo jiné také v tvorbě paroží daného jedince. Závěry dotýkající se této oblasti se však ve většině případů teprve formují a dané téma nelze považovat v žádném případě za uzavřené. Poruchami hormonální činnosti mohou vést zhruba k následujícím trofejovým variacím srnčí zvěře:

* bezparohatost – porucha vedoucí k absenci paroží, často i pučnic u jedinců samčího pohlaví (vznik tzv. holců). Jedná se o jev velice vzácný, ne zcela prozkoumaný. Ve většině případů se předpokládá, že tato odchylka je způsobena určitou poruchou již v období embryonálního vývoje. V případě holců se připouští schopnost jejich normálního rozmnožování s nejasným vlivem na tvorbu paroží u potomků.

* parohatost srn – opačným jevem, opět poměrně vzácným, je tvorba paroží, častěji však pouze pučnic u srn. Tvorba pučnic je obzvláště u starších jedinců samičího pohlaví o něco častější. Parůžky srn bývají pouze velmi slabé, krátké, bez perlení a růží, často je vyvinuta pouze jedna lodyha nebo malá paruka. Vývoj parůžků a parožní cyklus bývá u srn delší a nepravidelný, srny často paroží nevytloukají. Některé srny mohou také vodit srnčata. Jev je způsoben různými příčinami - záněty samičích pohlavních orgánů, nedostatečně vyvinutým pohlavním ústrojím, vysokým věkem nebo hermafroditizmem. Řada těchto případů zřejmě uniká pozornosti myslivců, obzvláště tehdy, mají-li jedinci zakrnělé či nevyvinuté ráže a byli-li uloveni v domnění, že se jedná o slabé paličkáře.

* paličkáři(paličkáči) starší jednoho roku (Obr. 1) - jedná se o srnce nosící zhruba ve věku 14 měsíců zakrnělé paroží v podobě paliček, kužílků, event. malých špiček do délky asi 3 cm, které jinak nosí srnečci zhruba ve věku půl roku. Ve skutečnosti se u těchto jedinců, podobně jako u právě zmíněných mladších, jedná o první paroží, zatímco jejich vyspělejší vrstevníci nosí ve stejné době již paroží druhé.

Tento jev je natolik častý, že jsem byl na vážných pochybách, zda je vhodné označit právě paličkáře za samostatnou skupinu abnormálního paroží. Nicméně zřejmá porucha oproti normálnímu parožnímu cyklu mne přesvědčila o smysluplnosti tohoto záměru.

O příčinách vzniku dané odchylky bylo popsáno mnoho textu v odborných publikacích. Většina autorů se v nich v podstatě shoduje na několika základních příčinách jeho vzniku. Jsou jimi opožděný tělesný vývoj (který mimo jiné například ve vývoji lebky koresponduje zhruba s tělesným stavem o půl roku mladšího srnčete), nedostatečná výživa v prvních měsících věku a výrazné stresové stavy, které mohou být výsledkem častého rušení jedince v době parožení. Tento vliv se uplatňuje zejména v rekreačních oblastech, ovšem neméně také v těch lokalitách, kde je populační hustota srnčí zvěře zvýšená. Časté rušení stimuluje prostřednictvím hypofýzy činnost nadledvinek, které vylučují hormon kortizon. Ten následně působí jako brzda vývoje paroží. U této skupiny srnců nebývá také ve většině případů pozorován pouze opožděný vývoj kostry a parožní hmoty, ale velmi častým jevem bývá také celkový špatný zdravotní stav organizmu, podprůměrná hmotnost apod.

Problém tvorby nedostatečné parožní hmoty u srnců ve věku jednoho roku má tedy celou řadu komplexně působících faktorů a nelze jej tedy přičítat pouze vadným genetickým dispozicím daného jedince.

* parukáři(parukáči) (Obr. 2) - představují jednu z neroztodivnějších skupin srnčích trofejí. Jedná se o vzácný jev, nicméně se s ním u srnčí zvěře setkáváme nepoměrně častěji než s některými dalšími hormonálně podmíněnými abnormalitami.

Vývoj paroží (paruky) parukářů probíhá bez obvyklého ročního cyklu. Dochází u nich k soustavné tvorbě velkého množství parožní hmoty. Paruka je nedostatečně mineralizovaná, srnec ji nevytlouká ani neshazuje.

Příčinou vzniku této abnormality je absence pohlavního hormonu vyvolaná nefunkčností ráží. Může jít o následek mechanického poranění, kastrace nebo zakrnění. Příčin tvorby však zřejmě existuje více. V počáteční fázi roste paruka především do výšky, poté následuje zvětšování objemu, tvorba mohutných růží a velmi bohatého perlení především ve spodní části lodyh. Spatně mineralizovaná paruka je náchylná k poraněním a následným rozsáhlým infekcím. V konečné fázi překrývá světla, zhoršuje orientaci a vede k úhynu srnce. Udává se, že maximální hmotnost paruky může přesáhnout 5 kg.

* dvouparohatost – jedná se o velmi vzácný jev, dodnes ne zcela objasněný. Dochází k němu v případě, že parůžek není v normálním období shozen a je na stejné pučnici zboku obrůstán parůžkem novým, o rok mladším. Příčina této odchylky není jasná, nicméně lze předpokládat, že v odpovídajícím období nedojde k poklesu hladiny testosteronu a odlomení parohu. Jeho vysoká hladina tlumí také následně růstový hormon a proto bývají mladší parůžky ve vývoji běžně oslabeny. Tato porucha může pominout a po shození obojího paroží pokračuje normální vývoj.

2. Poruchy tvorby paroží v důsledku úrazů

* poranění paroží během růstu - období vytváření nového paroží, které je až do konečné mineralizace náchylné k různým typům mechanického poškození, je obdobím, které může mít významný vliv na konečnou podobu trofeje. K poranění dochází při střetu s dopravními prostředky, zemědělskou mechanizací, nevhodně konstruovanými krmelci, oplocením, drátěnými ohradníky apod. Stupeň poranění ovlivňuje následný tvar.

Při lehčím povrchovém poranění lýčí může docházet k různým projevům výronu parožní hmoty, tvorbě výrůstků, závalů, či vytvoření různě dlouhých nepravidelných výsad (Obr. 3 a 4).

Závažnější poranění parůžku vedou často k jeho zlomení a následné fixaci. Není-li v době poranění ještě dokončen růst, pokračuje vývoj výsad ve “správném” směru, tj. proti směru zemské gravitace (Obr. 4). V místech poranění může být rovněž výrazně ovlivněn jejich počet (Obr. 5). Je zřejmé, že se jedná pouze o sezónní nedostatek a ve většině případů vyrůstá srnci po shození již normální trofej.

* poranění pučnic – poranění pučnic může mít, podobně jako u předchozí skupiny srnců, různý stupeň postižení. Nejtěžší úrazy vedou k úplnému vylomení pučnice a trvalé ztrátě jedné lodyhy. Zůstane-li takto postižený paroh viset volně na kůži, vzniká poměrně známý jev označovaný jako kývavý paroh. Po poranění dochází také poměrně často k jevu, kdy zlomená pučnice znovu přiroste a vývoj dalšího paroží již probíhá v různých směrech. Při rozštěpení pučnic (ale také při poranění vlastní lodyhy nízko u základny v období růstu) dochází k tvorbě většího počtu často bizardně tvarovaných lodyh a tvorbě vícečetného paroží (Obr. 6).

* poranění vytlučeného paroží – jedná se o mechanické poškození a odlomení části lodyhy nebo výsad na již zcela mineralizovaném paroží. Jde o velmi častý a nejlehčí typ deformace v důsledku poranění, většinou bez dalších následků. Po shození narůstá srnci normální trofej.

* poranění dlouhých kostí (Obr. 7) - málo známým a přesto častým jevem, při kterém dochází k nerovnoměrnému vývoji srnčího paroží, je související poranění dlouhých kostí hrudních nebo pánevních končetin. Doc. Vach (Srnčí zvěř, 1993) uvádí zajímavou informaci, že při jednostranném poranění hrudní končetiny zachovává deformace lodyh postiženou stranu, zatímco při poškození pánevní končetiny dochází k deformaci trofeje na straně opačné.

Tato skupina srnců je mnohem početnější než by se na první pohled mohlo zdát, neboť celá řada poranění kostí se následně vyhojí nebo je natolik nevýrazná, že unikne pozornosti lovce.

Přestože jsou všichni výše uvedení srnci velmi vyhledávaní pro průběrný odstřel a jejich ulovení je ve většině případů hodnoceno jako správné, nutno si uvědomit, že mechanické poranění nikdy nesnižuje jejich chovnou hodnotu. Ke konečnému rozhodnutí by měl v těchto případech přispět zejména jejich celkový zdravotní stav, sociální postavení v rámci dané populace srnčí zvěře a tvar zdravé lodyhy. Jediným neoddiskutovatelným handicapem těchto srnců může být snížená konkurenceschopnost při obhajování teritorií a v době říje.

3. Poškození parůžků mrazem

Ve výjimečných případech může docházet k poškození vrchních částí rostoucích parůžků v období silných lednových nebo únorových mrazů doprovázených ledovými větry. Takto postižené lodyhy bývají zakončeny tupou, černě zbarvenou porézní tkání (Obr. 8), často jim zcela chybí část v horní polovině. Dolní polovina parohu bývá vyvinuta normálně, je kompaktní, s normální konzistencí a pevností. Předpokládá se, že je to způsobeno, mimo pokročilejší mineralizace této části, také určitým zmírňujícím vlivem srnčích slechů působících jako mechanické ochrana rostoucího paroží.

4. Tvarové změny v důsledku poruchy látkové výměny minerálních látek

V případě narušení metabolizmu prvků zpevňujících nové paroží (především vápníku a fosforu) dochází k tvorbě atypicky tvarované trofeje. Příčin vedoucích k tomuto jevu je více. Nejčastěji se v tom případě uvádí onemocnění, silné zamoření vnitřními parazity, méně častěji pak nedostatek minerálních látek ve výživě zvěře, intoxikace či působení exhalátů.

Tvorba výše uvedeného paroží může být také projevem vysokého věku, kdy záporná bilance minerální látkové výměny vede k ubývání parožní hmoty starších srnců a vznik zpátečnického paroží.

Špatně mineralizované paroží se vlivem gravitace ohýbá směrem dolů a vytváří různé formy buvolovitého, pižmoňovitého či losího typu paroží (Obr. 9 a 10).

Typicky zpátečnické paroží se v mírnější podobě projevuje ubýváním parožní hmoty, které pokračuje úměrně s věkem srnce, zkracováním výsad, ztrátou členitosti a ohyby lodyh nebo jejích částí.

Do této skupiny patří také poměrně známé vývrtkovité paroží (Obr. 11).

V důsledku nedostatečné tvorby minerálních látek se také setkáváme s troudovitým parožím, které je celkově lehčí, porézní s vydrolenými konci výsad. S tímto parožím bývá občas nesprávně slučováno již zmíněné paroží poškozené mrazem.

5. Geneticky podmíněné mutace

O vlivu genetických vlastností na vznik různých tvarových variací srnčího paroží jsem se již zmínil v předchozím příspěvku. Literatura je nicméně velmi opatrná při posuzování vlivu genetiky na vznik tvarových abnormalit. Jako genetické mutační odchylka se uvádí především skupina víceletých knoflíkářů. Jedná se o srnce starší jednoho roku, kteří v důsledku nedostatečné tvorby parožní hmoty vytváří na pučnici pouze silné růže s nevýraznými špicemi.

Pro úplnost – obdobným označením lze popsat také srnce zpátečníka, u kterého nemusí být tvorba knoflíkovitého paroží zapříčiněna geneticky, ale je důsledkem změn doprovázejících pokročilý věk.

Pro zajímavost snad v této skupině stojí za zmínku také “tulipánovité paroží” z okolí Nienburgu, na které kromě jiných upozorňuje Dr. Kolář (Průběrný odstřel srnčí zvěře, 1994). Tento typ paroží je zde pozorován již přes sto let a prokazatelně se opakovaně vyskytuje u stejných srnců.

6. Vícečetné paroží bez vlivu poraněníVícečetné paroží (nerovný osmerák) bez zjevného poranění lodyh během růstu (majitel trofeje Bohuslav Tržil). Snímky Josef Drmota

Velmi diskutovanou skupinu představují z hlediska chovnosti srnci s více členitými lodyhami, které vznikají “přirozenou” cestou bez vlivu mechanického poškození pučnic či rostoucího paroží (Obr. 12). Jejich četnost je většinou malá a naše poznatky prozatím nedovolují plně postihnout všechny faktory, které se při jejich vzniku uplatňují.

Je to mimo jiné způsobeno také skutečností, že většina těchto srnců bývá v případě výskytu jako raritní ulovena. Vzhledem k jejich sporadickému výskytu se však přikláním spíše k názoru, že více členité srnčí paroží je s největší pravděpodobností výsledkem náhodné kombinace různých vlivů a z hlediska chovnosti se k němu vzhledem k estetickým požadavkům na stavbu srnčí trofeje také tak většinou přistupuje.

Výjimku mohou snad představovat srnci vytvářející vícečetné výsady při zachování alespoň základní linie standardní konstrukce srnčího paroží. Zvýšená četnost pak s sebou většinou přináší také žádanou vyšší bodovou hodnotu trofeje.

Chovatelské přehlídky nás každoročně přesvědčují o obrovské variabilitě srnčích trofejí. Bývá na ně také předložen velký počet trofejí abnormálních a často se zde vedou rozsáhlé diskuse o oprávněnosti jednotlivých chovatelských zásahů. Ve většině případů bereme vyřazení těchto jedinců z chovu jako kladný fakt a z loveckého pohledu jako vítané zpestření průběrného odstřelu. Málokdy se už pídíme po příčinách jejich vzniku a zamýšlíme se nad možnými opatřeními k jejich odstranění. I proto nebyly dosud některé tvarové abnormality dostatečně prozkoumány a popsány, obzvláště jedná-li se o jevy s velmi malou četností nebo unikající pozornosti myslivců. Jednotlivé odchylky, obzvláště pak častěji se opakující typy, nám ale mohou napovědět mnohé o příčinách nezdravého vývoje populace i o dalších škodlivých vlivech, které v daných lokalitách na zvěř působí.

Tvarově rozmanité trofeje srnčí zvěře jsou také mimo jiné důkazem skutečnosti, že i současná kulturní krajina může být bezproblémovým domovem myslivecky obhospodařované zvěře žijící volně ve svým přirozených podmínkách. Všem myslivcům patří upřímný dík za jejich péči a hospodaření s touto naší ušlechtilou spárkatou zvěří, za zodpovědný přístup k průběrnému odstřelu a za pozornost věnovanou pečlivé úpravě jejích trofejí. Srnčí zvěř si to po právu zasluhuje!

Na úplný závěr si dovoluji poděkovat všem přátelům myslivcům, kteří mi umožnili nahlédnout objektivem fotoaparátu do jejich soukromých sbírek trofejí a nashromáždit tak potřebnou fotodokumentaci.