Fenomén srnčí trofeje

její tvarová variabilita

Mgr. Josef Drmota

Fenomén shromažďování trofejí je prastarý. Jeho prapůvod můžeme vysledovat v dávných dobách vzniku “uvědomělého” lovu zvěře, o čemž svědčí časté archeologické vykopávky z nejrůznějších míst světa. Typické části těl zvěře, obzvláště zvěře vzácné, velké či nebezpečné, plnily v celé historii lovu významné místo. Byly kultovními předměty, uctívanými modlami, ozdobami, doklady zmužilosti, odvahy a obratnosti, významnými estetickými prvky lovcova obydlí, doprovázely zesnulé na jejich poslední pouti, uměly léčit, potěšit i dodávat odvahu.

Výčet trofejí by byl nepřeberný. Výsadní postavení si však mezi nimi téměř ve všech dobách a u všech kultur zachovaly typické ozdoby samčích hlav v podobě zbraní, parohů a rohů. I do dnešních technicky orientovaných dnů se přenesl kult skrývající ono dobře známé okouzlení způsobené nádherně tvarovanou trofejí. Z výše uvedených, víceméně náhodně vybraných významů, si trofej tedy zachovala především svojí estetickou funkci. K ní však záměrně přibyl ještě další, před několika desítkami let nepoznaný, úkol – poskytnutí podkladů pro co nejzodpovědnější posouzení chovné kvality a hodnoty ulovené zvěře.

Na trofejích vždy lovci oceňovali především jejich dvě vlastnosti – nadprůměrnou mohutnost a eventuální tvarovou odlišnost. Obzvláště druhou z uvedených vlastností nám v hojné míře nabízí také nejrozšířenější a zároveň i nejkrásnější spárkatá zvěř naší současné kulturní krajiny – zvěř srnčí.

Právě dobře známé obrovské tvarové variabilitě srnčích trofejí, pro které byly vždy ceněny, bych se rád věnoval v následujícím příspěvku. Záměrně se v něm vyhýbám oficiálním metodám hodnocení, klasifikace, oceňování medailemi i poměrně rozsáhlé problematice chovatelských přehlídek. Rovněž tak si nedovoluji osvojovat právo na vytváření nových “šablon” pro “tvarovou klasifikaci” srnčích trofejí. Rád bych se pouze pokusil o jakési shrnutí dostupných poznatků z dané oblasti doplněné o vlastní zkušenosti z praktického chovu srnčí zvěře. Odbornou literaturu, ze které jsem si dovolil čerpat informace, mohu jen doporučit všem zájemcům o další podrobné údaje. Jedná se zejména o publikace: Vach: Srnčí zvěř, Silvestris 1993, Kolář: Průběrný odstřel srnčí zvěře, Myslivost, s.r.o. 1995, Lochman, Hanzal: Myslivost v obrazech, ČMMJ, 1993.

Paroží jelenovitých samců představuje určitý fenomén v oblasti živočišné říše. Je výrazem pohlavní dvojtvářnosti odlišujícím jako druhotný znak pohlaví. V životě jedince sehrává celou řadu úloh. Zmínit musíme především význam vyspělosti trofeje dokazující postavení v sociální hierarchii srnčí zvěře. Paroží je rovněž zbraní používanou v období rozmnožování, při obraně teritorií, částečně jako ochrana před přirozenými nepřáteli.

Vývoj paroží probíhá v zhruba ročních cyklech. Za pozornost stojí obzvláště etapa prudké produkce parožní hmoty spadající z větší části do období nouze. Jedná se o nevídaný rozvoj dané části těla, která navíc může u vyspělých jedinců srnčí zvěře dosahovat během několika týdnů okolo 2 % celkové tělesné hmotnosti.

V konečné fázi je srnčí paroh kostěným útvarem, na kterém rozlišujeme několik základních částí. K lebce přisedá paroh prostřednictvím svrchní části pučnice, od které se po shození odděluje tzv. pečeť tvořící základnu parohu. Parožní val vytvářející prstencovitý útvar na spodní části parohu je růže. Z ní vyrůstá hlavní nosná linie parohu – tzv. lodyha – pokrytá systémem rýh a drobných perel. Rýhy jsou pozůstatkem cévního systému z období růstu parohu. Z lodyh vyrůstají jednotlivé výsady, které určují stupně srnčího paroží.

Parůžky srnce vyrůstají na pučnici pokryté okosticí a kůží. Samotná zdravá pučnice nemá za normálních okolností rozhodující vliv na tvar srnčí trofeje. Pučnice je umístěna na čelní kosti a její základ je patrný již u zárodku srnečka. K výraznějšímu vyklenutí však dochází teprve asi za dva až tři měsíce po narození. Délkový růst pučnice následně probíhá až asi do 14 měsíců věku. Poté následuje postupné snižování výšky pučnice o odumřelou vrstvu buněk během shazování paroží.

Vývoj parůžků probíhá každoročně ve stejných cyklech. Po shození se svrchní vrstva pučnic pokrývá krevní sraženinou a uzavírá se kožním valem. Rychlost následného vývoje parůžků je určován intenzitou a množstvím slunečního záření a postupně se zrychluje.

Nově rostoucí lodyhy jsou pokryty lýčím. Je velmi silné a zaručuje ochranu nově vznikajícího parůžku. Pod ním jsou ukryty cévy přivádějící stavební a později také minerální látky důležité pro zpevnění kostních buněk. Hlavní minerální látku podílející se na tvorbě parůžků představuje fosforečnan vápenatý. Pro růst parohu má v této fázi důležitý význam výživa zvěře a její zdravotní stav. Ten ovlivňuje jak schopnost příjmu a zpracování dostatečného množství potravy, tak ovšem také určuje doplňkové množství stavebních látek rezervovaných pro uvolnění za účelem tvorby paroží v kostře jedince. Po dokončení růstu a osifikace lýčí odumírá, přisychá a srnec se ho zbavuje vytloukáním. Vlastní průběh vývoje parohu může mít v určité situaci význam pro výsledný tvar srnčí trofeje.

Sezónní cyklus parožení závisí na řízení organizmu prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí. Růst a shazování parůžků jsou řízeny přítomností různých hormonů v souladu s reprodukčním cyklem srnčí zvěře, u nichž nejdůležitější je pohlavní hormon testosteron. Tvorbu hormonů ovlivňuje v zásadě již zmiňovaná intenzita slunečního světla stimulující podvěsek mozkový a chování zvěře, kdy má dominantní postavení silné zvěře zesilující účinek. Poruchy v tomto opakujícím se cyklu tvorby hormonů mohou proto mít také výrazný dopad na sílu i tvar vyvíjející se trofeje. Zatímco jarní nástup prodlužování světelné periody stimuluje tvorbu odpovídajících hormonů kladně, znamená její zkrácení v podzimním období impuls k dalším hormonálním změnám v organizmu. Ty mají za následek odumření svrchní vrstvy pučnicových buněk a shození trofeje.

Důsledkem popsaného ročního cyklu je v tedy v konečné podobě pravidelná výměna trofeje, která může být v jednotlivých letech tvarově variabilní. Podle počtu výsad a její celkové stavby rozlišujeme různé stupně srnčího paroží.

Nejvýraznější rozdíl vznikající v průběhu “normálního” trofejového vývoje srnce představuje věk do 14 měsíců. Tito srnci stačí založit v rámci tohoto období paroží dvakrát.

Normální vývoj parůžků začíná u zdravého srnčete ve druhém až třetím měsíci života tvorbou pučnice. Na začátku podzimu začínají na pučnicích vyrůstat malé parožní útvary v podobě paliček nebo kuželíků, jejichž vývoj končí maximálně v polovině prosince. (Dr. Kolář používá pro označení tohoto stupně, podle mého názoru, poněkud výstižnější pojem bulkař (obr. 1) - a označení paličkář “rezervuje” pro opožděné srnce vytloukající tento tvar paroží v létě po věku jednoho roku). V té době nadějný srneček paličky vytluče a zhruba koncem ledna shodí. Následuje prakticky okamžitý růst nového paroží, které je plně vyvinuto asi ve věku 12 - 14 měsíců.

Toto ve skutečnosti druhé paroží mívá za normálních okolností nejčastěji tvar špičáka se dvěmi různě dlouhými špicemi (obr. 2). U nejnadějších jedinců se však často setkáváme již v tomto věku s lodyhami majícími podobu vidláka se dvěma výsadami (obr. 3) - nebo i šesteráka (velmi slabého) se třemi výsadami na každé lodyze (obr. 4). Chybí-li srnci jedna výsada na některé lodyze, hovoříme o nerovném šesterákovi nebo nerovném vidlákovi. Srnec shazuje toto druhé paroží často až v polovině prosince. Od následující parožní etapy se již cyklus parožení ustaluje.

Během období růstu se paroží vyvíjí postupně, V polovině ledna mívají srnci normální výšku nového paroží okolo 8 - 10 cm a začíná se jim vyvíjet přední výsada, o měsíc později dochází k růstu zadní výsady ve výšce okolo 12 – 14 cm a do poloviny března bývá vývoj nového parohu ukončen. Během několika týdnů je pak paroh zpevněn postupně se usazujícími minerálními látkami natolik, že může následovat vytloukání.

Průběh nasazování, vytloukání i shazování je samozřejmě závislý na určitém časovém posunu, který je dán především věkem srnce, ale může záviset na jeho celkové zdravotním stavu i na celé řadě vnějších vlivů. Tato problematika je však poměrně obsáhlá a přesahuje rámec našeho příspěvku.

Nejběžnějším stupněm paroží našich srnců je tedy šesterák s jednou výraznou přední (poněkud níže položenou), jednou zadní a vzpřímenou vrcholovou výsadou na každé lodyze. Délka lodyh může být proměnlivá a nejčastěji se její horní mez v rámci ČR pohybuje u vyspělých jedinců přibližně kolem 25 cm.

Obecně platí, že členitost a hmota trofeje s věkem postupně roste až po kulminační bod. Po něm dochází k regresivním změnám organizmu vlivem vysokého věku. Negativní bilance minerálních látek při látkové výměně vede v konečném důsledku ke ztrátě hmotnosti, rozlohy i členitosti paroží a srnec nasazuje paroží zpátečníka. Ústup trofeje je pochopitelně doprovázen celkovým chátráním organizmu, který končí v krajním případě přirozenou smrtí.

V rámci tohoto základního tvaru paroží však existují tvarové variability posuzované vzhledem k čelnímu a bočnímu pohledu na vzájemné postavení lodyh, vzhledem k tvaru a vyspělosti růží a vzhledem k vzájemnému postavení všech tří výsad. Samostatnou kategorií je pochopitelně barva paroží, které se může pohybovat od světlých nažloutlých odstínů až po téměř černou. Barva trofeje závisí především na druhu dřeviny, na které srnec vytloukal, ale je ovlivněna také např. porézností parohu. Během roku se může navíc měnit. Příkladem jsou srnci vytloukající zjara v lese na modřínech a obsazující během léta teritorium v obilných lánech. Působením slunečního světla a strouháním na bylinách může barva jejich paroží zesvětlat.

Vzhledem k čelnímu pohledu na vzájemné postavení obou lodyh rozlišuje literatura nejčastěji šest základních typů srnčího paroží. V různých zdrojích se můžeme setkat s poněkud odlišným názvoslovím jednotlivých typů, nicméně všechna označení poměrně dobře vystihují danou skutečnost. Vzhledem k čelnímu pohledu rozeznáváme paroží:

* úzké, rovnoběžné neboli souběžné (Obr. 5)

* rovné, rozložité neboli klínovité (Obr. 6)

* vejcovité neboli věncovité (Obr. 7)

* pohárovité (Obr. 8), někdy se také uvádí jeho širší verze jako košíkovité (Obr. 9)

* lyrovité (Obr. 10)

* zaškrcené (Obr. 11)

Vzhledem k bočnímu pohledu se setkáváme nejčastěji s postavením lodyh:

* standardním vzpřímeným (Obr. 12)

* kráčivým (Obr. 2)

* zakloněným (Obr. 3)

Vzhledem k vzájemnému postavení jednotlivých výsad rozlišujeme tvar:

* standardní s níže posazenou přední výsadou (Obr. 13)

* křížový (Obr. 12)

* lopatkovitý (Obr. 4)

Posuzujeme-li také tvar růží jednotlivých trofejí, setkáváme se s tvary:

* normálně vyvinutých růží (Obr. 10)

* střechovitých růží (Obr. 13)

* nevyvinutých růží (Obr. 6)

Na vzniku výsledného vzhledu srnčích trofejí se uplatňuje zřejmě celá řada vlivů. Na jednom z prvním míst nutno jmenovat soubor genetických dispozic každého jedince. Ty podmiňují především tvar i celkovou architektoniku paroží. Výsledný tvar paroží však do jisté míry podléhá dalším vlivům, zejména výživě, délce slunečnímu svitu v rámci daného roku, klidu v době parožení i zdravotnímu stavu daného jedince.

Genetické dispozice se tak nejčastěji spojují s délkou, rozlohou a zakřivením lodyh (daleko méně pak s hmotností, rozměry a barvou paroží, které jsou především výsledkem působení vnějších podmínek a zdravotního stavu). Ne zcela jasný prozatím zůstává také vliv dědičných vlastností na délku a počet výsad. Dříve byl častěji prosazován názor o zásadním vlivu genetiky na délku i počet výsad, zatímco v současnosti se autoři k tomuto tvrzení staví zdrženlivěji.

Výsledný vzhled srnčího paroží je tedy výsledkem složité vzájemné interakce výše uvedených podnětů.

Je zřejmé, že k problematice zařazení srnčích trofejí do jednotlivých kategorií je nutno přistupovat velmi citlivě s použitím řady osobních zkušeností. Mnoho z majitelů nádherných trofejí by zajisté bylo schopno nalézt ve své sbírce řadu takových, které by nebylo možné jednoznačně zařadit do odpovídající “škatulky”, obzvláště vykazují-li jednotlivé trofeje často společné znaky více kategorií. Osobně se domnívám, že právě tato různorodost a neopakovatelnost tvarů činí ze srnčí trofeje ten pravý poklad našich mysliveckých koutků.

Vzhledem ke skutečnosti, že se můj příspěvek chýlí ke konci, namítne jistě celá řada čtenářů, že jsem jaksi opomněl velkou škálu srnčích rarit představujících častý sen mnoha našich myslivců. Toto opomenutí bylo ale zcela záměrné a mám-li být upřímný, byla právě problematika vzniku abnormalit srnčího paroží prvotním podnětem ke zpracování tohoto příspěvku. Jsem proto pevně přesvědčen, že mi bude redakcí Myslivosti speciálně pro danou problematiku vyčleněn odpovídající prostor v příštím čísle časopisu.