Dodržujme myslivecké zvyky a tradice!

Ing. Koloman FERJENTSIK, Obvodní myslivecký spolek Praha 4

Před začátkem každé lovecké sezóny, ale i konkrétní lovecké akce, si jistě všichni připomeneme - byť jen krátkým problesknutím v našich myšlenkách - také sezónu předešlou, a to jednak proto, že je nám vlastní snaha srovnávat, bilancovat, hodnotit, a jednak proto, že bychom byli rádi, kdyby se mnohé události a zážitky, ať už při individuálních nebo společných loveckých akcích, které nás čekají, přece jen odehrály jinak, ale především lépe, a to nejen pokud jde o výsledek lovu, ale také o jeho ceremoniální část, která nás chtě-nechtě na těchto akcí čeká.

Nemusím snad ani zvlášť zdůrazňovat, že dobrý pocit a zážitek z pěkného výsledku společných loveckých akcí může, a to zcela zbytečně, pokazit např. ledabylý, povrchní, nedůstojný a neodborný způsob jejich ukončení, pramenící zpravidla z nedostatečné znalosti mysliveckých zvyků a tradic a jejich neomluvitelné ignorance. Mělo by být proto věcí naší myslivecké cti a kázně, abychom myslivecké zvyky a tradice, jakožto po staletí se utvářejícího mysliveckého odkazu našich předchůdců, nejen dobře ovládali teoreticky, ale abychom je dokázali bezpečně aplikovat i v konkrétní myslivecké praxi, nadále je zachovávat a předávat nastupující myslivecké generaci. Dokonalá znalost mysliveckých zvyků a tradic je pro každého myslivce dokladem jeho odborné vyspělosti, ukázněnosti, úcty k předkům a lásky k přírodě i ke zvěři. Tyto skutečnosti bychom proto měli mít neustále na paměti a vždy usilovat o jejich nekompromisní dodržování při všech mysliveckých akcích.

K napsání tohoto článku mně vedla snaha o připomenutí toho, co “již všichni dobře víme”, a hlavně nevíme, ale především pocit, že není této problematice na stránkách odborného periodického mysliveckého tisku věnována adekvátní pozornost. Od složení základní myslivecké zkoušky zpravidla již uplynula delší doba a na zopakování, resp. podrobnější prostudování příslušné odborné literatury, jaksi není čas, takže raději spoléháme na jakousi “zažitou podstatu”, z níž žijeme a která většinou není ta nejšťastnější. Dalším důvodem zrodu tohoto příspěvku je skutečnost, že v posledních 10 letech (neznamená to však, že před těmito 10 lety to bylo lepší) jsem prakticky nebyl na společné myslivecké akci, kde by nebyly porušeny v menší či větší míře myslivecké zvyky a tradice. Přitom, když např. ani tak významné události, jakou je bezesporu výřad, nebyla věnována patřičná pozornost, co lze očekávat od organizačního zajištění společných lovů, dodržování myslivecké mluvy, předávání úlomků apod., si můžeme snadno domyslet. Není a ani nemůže být omluvitelné, že všechny prohřešky se “zúčtují” na poslední leči a že provinilci to pocítí na “vlastní kapse” a poté to budou již do smrti znát, protože se může stát, že jim jednotlivá provinění nebude mít ani kdo vytknout, neboť o nich nakonec nebude nikdo vědět!

Proberme si proto nejčastější případy porušování mysliveckých zvyků a tradic a zamysleme se tak trochu i nad sebou, a to proto, že je v podstatě známe, avšak jakýmsi momentálním řízením osudu nám jejich správná praktická aplikace najednou z paměti vypadla.

Příchod na společnou mysliveckou akci

Celkově lze konstatovat, že většina účastníků přichází včas a s dostatečným předstihem, i když se stále ještě, najdou opozdilci, na které čekají všichni. Dochvilnost není jen výsadou králů, ale i myslivců, takže v tomto ohledu bychom měli být přesní a nezavdávat důvod pro opodstatněnou nespokojenost ostatních, i když se se všemi známe a jsme si různě “zavázaní”. Nedělá to dobrý dojem a nejen na hosty, kteří si tak navíc utvářejí obrázek o našich “organizačních schopnostech”. S dochvilností souvisí také včasné zahájení myslivecké akce, které by se nemělo zbytečně protahovat (zejména při větší účasti), protože řekněme si upřímně, svádí to mnohdy k většímu než únosnému “posilnění” a osvěžení, jejichž následky by nemusely vždy dopadnout nejlépe a pokud by došlo např. jen ke kontrolní dechové zkoušce, mnozí by mohli být nemile překvapeni, že se myslivecké akce nemohou zúčastnit. O možných dalších a závažnějších následcích raději pomlčím. Proto bych v dobré víře všem organizátorům našich společných akcí kladl na srdce, aby tuto skutečnost v žádném případě neopomněli vzít v potaz, a aby se s ní dokázali vždy a se ctí vypořádat. Ušetřený čas, získaný včasným zahájením myslivecké akce, bude lze využít rozhodně lépe, příjemněji a účelněji na poslední leči, o níž bude pojednáno dále.

Nástup před zahájením myslivecké akce

U nástupů bohužel vítězí většinou živelnost a improvizace před jednoznačně řečeným či vyjádřeným přáním vedoucího myslivecké akce (společného lovu, honu). Přitom stačí tak málo, protože vedoucí této akce zná počet účastníků a podle toho může snadno udělit jednak pokyn pro příslušný nástupní útvar, a jednak vybrat místo pro nástup tak, aby se tam všichni pohodlně vešli a nemuseli cinkat pažbami a hlavněmi jeden do druhého, dobře slyšeli všechno, co bylo řečeno apod. Rovněž honcům a honcům se psy je třeba dát příslušný pokyn kam se mají postavit, protože tito to zpravidla neznají a s výjimkou akcí s menším počtem účastníků (nátlačky) by mezi střelci rozhodně stát neměli. Možné nástupní útvary uvádím v přiložených schématech.

Myslivecké odívání

Ani v mysliveckém odívání nemůžeme být bohužel spokojeni se stávajícím stavem. Na mysliveckých akcích se skutečně setkáváme se vším možným, ba dokonce i tím nejnemožnějším oblečením myslivců. Všichni dobře víme, že mezi tradiční myslivecké zbarvení oděvů byly, kromě čistě zelené, považovány kombinace barev zelené a hnědé, zelené a šedé v různých odstínech až po černou. Z praktických důvodů by měl mít myslivecký oděv i nenápadné zbarvení. Čeho jsme však svědky? Mnozí z nás chodí na myslivecké akce oblečeni ledabyle (ani “montérky” nebývají vzácností), v nevhodné barevné kombinaci částí oděvu, a tudíž z mysliveckého hlediska velice nevkusně, mnohdy až vyzývavě, oblečeni. Abych byl konkrétní, je velice nevhodné použití vojenských či polovojenských součástí oděvu, tj. uniforem (např. vojenské kalhoty se všivkami - “lampasy” - působí skutečně velmi groteskně) a tzv. “maskáčů” v nejrůznějších, většinou i křiklavých, barevných kombinacích, různých bund s různobarevnými reklamními nášivkami, nevkusnými motivy apod. Pokud jde o pokrývku hlavy, situace je přece jen o něco lepší, protože tradiční myslivecký klobouk je nošen i mimo myslivecké akce, což by se sice v duchu tradic také nemělo stávat, lze to však tolerovat, protože se stal jakýmsi “signalizátorem stavovské příslušnosti”. Nicméně i zde se setkáváme, zejména v poslední době, s různými typy, tvary či vzory čepic se štítkem (samozřejmě kromě lesnických, které jsou přípustné) s nejrůznějšími reklamními vzory, dále s barety zahraniční provenience, vojenskými kuklami atd., které jsou z hlediska našich zvyklostí a tradic skutečně nevhodným doplňkem oděvu.

Vhodná pokrývka hlavy se volí také v závislosti na ročním období. Jak již bylo naznačeno, nejvhodnější je klobouk, v zimním období pak hrubší plstěný klobouk nebo myslivecká kožišinová čepice. Velice nevhodné jsou nejrůznější “ušanky”, kukly motoristické či vojenské provenience, beranice apod.

Používání myslivecké mluvy

Myslivecká mluva je považována za nejvzácnější myslivecký odkaz našich předků, a proto její znalost by měla být pro každého myslivce znakem jeho odborné vyspělosti. Bohužel, opak je však pravdou. V této oblasti dochází k nejčastějším prohřeškům, a to proto, že jsme od složení zkoušky z myslivosti spoléhali na to, že všechno již umíme a dále se mysliveckou mluvou již nezabývali a spíše se spoléhali na to, že se na nás něco časem “nalepí”, což bude postačující pro naše potřeby. Není však nic smutnějšího než když se myslivec vyjadřuje nemyslivecky a v rozporu s touto rázovitou terminologií, která nejenže výstižně vyjadřuje myslivcův vztah a poměr ke zvěři a přírodě, ale v níž se odráží i výsledek jeho pozorování, přemýšlení a konání, a jejíž dokonalé zvládnutí by mělo být otázkou cti a odborné zdatnosti každého myslivce. Z tohoto pohledu je třeba myslivecké mluvě, jakožto známce odborné úrovně každého z nás, ale i úcty k našim předkům, věnovat podstatně větší pozornost a neustále se v ní zdokonalovat.

Předávání úlomku

Tradičním mysliveckým zvykem je předávání úlomku úspěšnému lovci za ulovení veškeré spárkaté zvěře, lišky, příp. některé vzácné zvěře. Úlomek je sice vždy předán úspěšnému lovci, avšak v samotném aktu předávání úlomku dochází velmi často k porušení mysliveckých zvyků a tradic. Nejčastěji tím, že úlomek je předán lovci před ostatními účastníky myslivecké akce rovnou, a to zpravidla bez ohledu na to, kde se ulovená zvěř nachází. Proto bychom si měli pamatovat, že lovec stojí při předávání u hřbetu složeného kusu položeného na pravý bok, předávající naproti. Úlomek se předává levou rukou, a to buď na klobouku, služební čepici nebo na rukojeti tesáku čepelí k sobě, lícem úlomku vzhůru a jeho ulomeným koncem směrem k lovci. Další častou chybou bývá, že k předání úlomku dochází až na výřadu. Pokud byla zvěř ulovena při společném lovu, je třeba předat úspěšnému lovci úlomek ihned po ukončení leče a samozřejmě ještě před jejím vyvrhováním! Připomenout je třeba také to, že při předávání úlomku mají mít ostatní přítomní včetně střelce smeknuté klobouky, což se bohužel také nedodržuje. Další a mnohdy velice smutnou stránkou aktu předávání úlomku bývá, že úspěšný lovec po převzetí úlomku je najednou v rozpacích a neví co s úlomkem, tedy na kterou stranu klobouku jej zasunout! Zapamatovat si to lze velice jednoduše, protože podle tradičních mysliveckých zvyklostí i ulovené zvěři dáváme úlomek, a to “poslední hryz” nebo “poslední zob” poté, co jsme ji položili na pravý bok, takže i úlomek si úspěšný lovec po převzetí zasune za stuhu na pravou stranu klobouku, služební či myslivecké čepice. Velice častým prohřeškem bývá také zaměňování úlomku se zálomkem, což by se nám už opravdu nemělo stávat!

Označení a vyhodnocení nástřelu

Ne vždy nám spárkatá zvěř po ráně zůstává v ohni, a proto odběhne-li po ráně z nástřelu, je nutné sledovat její reakci na zásah střelou, tj. značení a její další počínání, z čehož lze zpravidla i poznat kam byla zasažena. Důležité je dobře si zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, tj. nástřel a také sledovat jakým způsobem po ráně odbíhá. Po nutné chvíli (cca doba v klidu vykouřené jedné cigarety) je třeba nástřel najít a tento označit nástřelovým zálomkem! I při této činnosti se dopouštíme vícero chyb, které mnohdy velice znesnadňují dosled a jeho úspěšnost. Nástřel mnohdy ani nehledáme a jdeme rovnou směrem, kterým zvěř odbíhala v domnění, že bude nedaleko a určitě již zhaslá. Nemusím snad ani podrobněji líčit, co se zpravidla stane a nejenom v tomto případě. Zvěř, byť i dobře zasažená, se zvedá a z posledních sil daleko odbíhá, čímž jsme si vlastní nedočkavostí způsobili zbytečné komplikace s dosledem a jeho výsledkem. Jindy zase při “hledání” nástřelu, a to i se psem nebo i s doprovodem pošlapeme křížem-krážem domnělé místo natolik, že pak není divu, že jsme si opět zkomplikovali život. Přitom v průběhu těch 25-30 minut máme dostatek času na to, abychom si z posedu s dostatečnou jistotou dokázali lokalizovat a poté i snadno najít nástřel, tento zřetelně označit, důkladně vyhodnotit podle nám všem známých postupů z hlediska toho, co jsme na nástřelu nalezli (zápory, barva a její konzistence, zeleň, stříž, tříšť, ústřelky, odstřelky) a teprve pak se rozhodnout, co a jak podnikneme dále. Jakákoliv uspěchanost, nedůslednost a ledabylost v této činnosti, tj. u dosledu, nemá žádné opodstatnění a musíme si uvědomit, že je nejen tradiční morální povinností každého myslivce, ale i povinností vyplývající ze zákona o myslivosti.

První kule, poslední brok

Toto rčení a současně i pravidlo zná každý myslivec, horší je to však s jeho praktickou aplikací na našich mysliveckých akcích, a to při společných způsobech lovu, kdy dva nebo více střelců vystřelí na spárkatou zvěř (nejčastěji černou). Samozřejmě, že se lovec určuje podle pravidla “první kule”, avšak již málo se kdo stará o to, zda zásah první kulí byl smrtelný nebo zda byla zvěř poraněna tak, že by se dala po ráně snadno dosledovat nebo dostřelit. Nejsou vzácné ani případy, kdy se vystřelí ještě i u zhaslého kusu, konkrétně např. na naháňce na lišky! U tohoto pravidla bychom si měli především uvědomit, že jsme myslivci a mít v sobě dostatek myslivecké cti, protože je nanejvýš nemyslivecké a pro ostatní účastníky společných akcí přímo nechutné, když se dva nebo více střelců dohaduje o tom, komu má být úlovek přiznán!

Výřad

Výřad by měl být tím nejslavnostnějším okamžikem ukončené společné myslivecké akce při přesném dodržení všech mysliveckých zvyklostí. Přesto však i zde se dopouštíme menších i větších chyb proti pravidlům a zvyklostem vyplývajícím z mysliveckých tradic. Nejčastěji dochází k prohřeškům tehdy, když vedoucí honu nebo myslivecký hospodář pověří přípravou výřadu někoho jiného, a to mnohdy i adepty myslivosti, “aby se to naučili” nebo někoho z honců. Nic bych proti tomu samozřejmě neměl, kdyby nad nimi stál některý ze zkušených myslivců, který by je usměrňoval, ale ponechat to zcela na nich je velmi ošemetné a z hlediska zvyků a tradic nemyslivecké. Rovněž výběr místa pro výřad není vždy vhodně zvolen, přitom času na přípravu ještě před mysliveckou akcí bývá dostatek. Rozhodně by se výřad neměl konat na dvorech, návsích, vybetonovaných parkovištích či odstavných plochách apod. Nejlépe je volit travnatý povrch v místě, kde společný lov skončil, tj. v honitbě. Povětšinou se však hledí na to, aby to bylo co nejblíže k hospodě. Nic proti tomu, pokud vybrané místo splňuje požadavky co do velikosti prostoru (aby se tam všichni účastníci společného lovu pohodlně vešli) a již zmíněného povrchu, jakož i určitého “soukromí” pro tento závěrečný akt pocty zvěři s možností např. zažehnout v rozích výřadu ohně apod. V ukládání zvěře na výřadu (tj. zprava doleva, na pravý bok, s povytažením každého desátého kusu pro lepší evidenci) a jejím seřazení, tj. stanoveného pořadí podle druhů a pohlaví, již zpravidla nedochází k žádným přehmatům, určitým problémem však někdy bývá rozestavení účastníků společného lovu. Zažil jsem už i “výřad”, kdy střelci stáli u běhů zvěře, která byla položena na levý bok s neoddělenými řadami podle druhů ulovené zvěře a mnoha dalšími neduhy (překračování řad zvěře, předávání zvěře přes lem výřadu z chvojí aj.), a to jen proto, že se již stmívalo a “nebyl čas” se dále zdržovat a zkontrolovat ty, kteří výřad připravovali!

V této souvislosti nebude myslím od věci, když si hlavní zásady rozestavení účastníků při výřadu zopakujeme. V čele výřadu, tj. proti hlavám ulovené zvěře se postaví do řady nebo dvouřadu střelci, a to i střelci se psy. Na protější straně čelem ke střelcům se postaví honci, honci se psy, příp. psovodi a další pomocný personál. Vedoucí honu, myslivecký hospodář, příp. majitel honitby nebo funkcionář mysliveckého sdružení či honebního společenstva se postaví ke hřbetní straně zvěře, kde může stát i trubač. Je-li více trubačů, postaví se na protější stranu, tedy čelem k vedoucímu honu a uvedeným mysliveckým funkcionářům. Možné rozestavení účastníků společného lovu při výřadu uvádím rovněž v přiložených schématech. Z hlediska mysliveckých zvyků a tradic je důležitým momentem také orientace výřadu pokud jde o světové strany, a to tak, aby čelo výřadu, tedy hlavy ulovené zvěře směřovaly směrem na západ. Tato zásada se prakticky nedodržuje, protože o ní málokdo ví, ale je-li to možné v tomto smyslu zařídit, je skutečně velice sympatickým vyjádřením poslední pocty zvěři.

Poslední leč

Tradičním ukončením společné myslivecké akce je zpravidla poslední leč, neboli přátelská schůzka a posezení všech účastníků této akce, spojená obvykle s pohoštěním. Poslední leče jsou ve většině případů dobře připraveny, protože mnohdy se v jejich rámci pořádají slavnostní schůze, taneční zábava nebo případně i další akce. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že zde ani nemůže dojít k nějakým prohřeškům či nesrovnalostem odporujícím mysliveckým zvykům a tradicím. To, že se při poslední leči konzumují i alkoholické nápoje není nic neobvyklého, přesto však ani zde nesmí myslivec ztratit ze zřetele bezpečnost zacházení se zbraní a střelivem, a to jak z hlediska jejich zajištění před případným zneužitím či odcizením, tak i z hlediska litery zákona o zbraních a střelivu, a to zejména pokud jde o jejich nošení. Nejlépe je samozřejmě uschovat zbraně v pouzdrech a - je-li taková možnost - ve vyhrazené a bezpečně uzamykatelné místnosti. Není-li tato možnost, tak opět nejlépe v pouzdrech a na dobře viditelném, ale nepovolaným nepřístupném místě, a to např. v rohu místnosti za stoly, u nichž se sedí a pokud možno na stojanu či věšáku připraveném pro tento účel apod. Jaká je v tomto směru běžná praxe na některých našich mysliveckých akcích ponechávám bez komentáře, úsudek si čtenář jistě udělá sám. Rozhodně by se zbraň neměla odkládat do zavazadlového prostoru motorového vozidla, předávat někomu jinému, aby ji “hlídal” nebo někoho pověřit (častý neduh zpravidla u místních myslivců), aby ji “odnesl domů”, byť by to byl i člen rodiny apod. Rovněž návrat domů z poslední leče se zbraní a střelivem nemusí být bez rizik, jichž bychom si měli být vědomi a v žádném případě ani tuto skutečnost nepodceňovali. Přijít o zbraň pro vlastní pohodlnost, nedůslednost a řekněme zcela otevřeně nezodpovědnost, což jsou vlastnosti neslučitelné s morálkou myslivce, může v dnešní době znamenat prakticky konec s aktivní účastí na mysliveckých akcích a tím následně zpravidla i s myslivostí. Naše chování by proto nemělo zavdávat ani v nejmenším příčinu k “mediálnímu zviditelňování” nás myslivců, protože jak všichni dobře víme, každá maličkost se hodí, a to prakticky ve všech sdělovacích prostředcích, pro okamžitou kritiku a očerňování myslivecké obce, za které si bohužel většinou můžeme my sami!

Závěr

Co říci závěrem? Nic jiného než vyslovit prosbu uvedenou v nadpise tohoto příspěvku a současně také přání, abychom se i této oblasti myslivosti věnovali s náležitou péčí a láskou, kterou si bezesporu zasluhuje, nadále se v ní zdokonalovali, a to prohlubováním našich znalostí, neustále si uvědomovali, že jde o doklad naší odborné vyspělosti, na níž bychom měli být hrdí a kdykoliv mohli říci, že jsme důstojnými pokračovateli tohoto drahocenného odkazu našich předchůdců.

Myslivost č. 9/2002