Chybená rána

František Šarm

Podzimní časné ráno bylo chladné a větrné. Vítr honil cáry mraků těsně nad vrcholky staletých smrků. Občas z nich k zemi vysypal velké kapky deště, které zabubnovaly na plechovou střechu staré, rozvrzané kazatelny, ve které jsem toho jitra čekal. Nebylo to čekání s jasným cílem ulovit nějakou zvěř. Chodil jsem často a rád právě na tuto "starou bednu", jak jsme ji mezi myslivci nazývali, protože mi pokaždé přinesla nějaký zážitek. A tak, i když jsem kolikrát ani nesundal pušku se skoby na rohovém trámku, přece jsem nikdy nelitoval, že jsem se tam ráno či večer posadil. Pokud viditelnost dovolovala, pozoroval jsem srnčí tlupu pasoucí se na horizontu traviny, která se povlovně zvedala před hlavním okénkem pozorovatelny až do vzdálenosti přibližně tří set metrů, aby pak opět obloukem klesala až k silničce mezi Bohdančí a Ostrovem. Snad pro podobu se stepí se této zvlněné pláni říkalo "na Americe". Na východě se nebe barvilo oranžovým nádechem přerušovaným letícími mraky. Postupně jich přibývalo, takže nakonec překryly jakoukoliv sluneční aktivitu a šero opět zhoustlo. Kazatelnu od pastviny oddělovalo mělké údolíčko s potůčkem, zarostlé ostřicí a kopřivami. Po levé straně se rozšiřovalo a zčásti bylo pokryté trnkovým houštím. Napříč údolím, ne širším než padesát metrů, vedlo porostem několik ochozů vyšlapaných zvěří, a to jak k vodě, tak k nepříliš vzdálenému kukuřičnému poli. Kukuřici navštěvovala tlupa černé, která v nočních hodinách scházela k potoku uhasit žízeň nebo se kalištit v bahně na jeho březích. Divočáci buchtovali i na pastvině, kde vyrývali hraboší díry. Ulovit si tam hraboše přicházely i lišky, takže každá čekaná mohla být lovecky zajímavá. Dnes však byla při tak mizerném počasí naděje na úlovek mizivá. Přibývající světlo umožňovalo pečlivější prohlídku terénu před kazatelnou. Mimo jedné sojky přehrabující staré listí pod šípkovým keřem a tlupy srnčí zvěře na horizontu pastviny však nebylo v dohledu nic, na čem by oči mohly s větším zájmem spočinout. Přece však. Skupinka srnčí počala náhle jistit, během několika vteřin se dala do pohybu a rychle zmizela za obzorem. Příčina jejich vyrušení na sebe nenechala dlouho čekat. Na horizontu se objevil kus černé zvěře a rychlým klusem sbíhal po pastvině k potůčku. Byl to pořádný chlapík. Krátký ryj a mohutná hlava dávaly tušit starého harcovníka. Mířil do muldy potoka směrem k trnkovému houští. Bylo jasné, že jeho konečný cíl je kukuřičné pole. Kňour míjel kazatelnu ve vzdálenosti asi sta metrů a to už jsem si ho vedl pěkně v křížku zaměřovacího dalekohledu. Nebyl to dobrý dalekohled. Pamatoval již jistě mnoho desetiletí a jeho zažloutlá skla kazila pohled i potřebnou přesnost. Byl jsem však na něj zvyklý a také jsem neoplýval prostředky na zakoupení a montáž nového. Táhl jsem tedy s kňourem a doufal, že se na kraji údolíčka zastaví. Nezastavil, pouze zpomalil a bylo nasnadě, že v nejbližších vteřinách zmizí v porostu vysokých trav a kopřiv u potoka. To jsem nemohl dopustit. Popojel jsem tedy křížkem na ryj a zmáčkl spoušť. Zřetelně jsem slyšel, jak kule pleskla o divočákovo tělo. Kňour se poté ztratil v dolíku bez známky značení. Vyhodil jsem z kulobroku nábojnici a bleskově přebil. Čekal jsem, že divočák vyrazí nad trnkovým houštím a přes malou loučku přesadí do kukuřice. Možnost, že bych ho dostal na této planince široké okolo třiceti metrů na stometrovou vzdálenost, byla malá. Kňour však z dolíku nevyběhl. Když se ani po minutě nic nedělo, začal jsem v klamné naději věřit, že se mi rána podařila a divočák zhasíná někde v trnkoví. Lov se však dál nevyvíjel tak ideálně. Najednou se kus vynořil v místě, kde před chvílí do porostu vběhl. Nelze však říci, že se vynořil. On vyletěl! Jako dělová koule se hnal zpět po své stopě. Letěl po travině jak utržený vagón a já se s ním nemohl v optice srovnat. Nebylo moc času. Zaměřil jsem ho tedy pod montáží přes mušku. Nejsem dobrým střelcem na zvěř v pohybu, ale tentokrát jsem se podivil sám sobě. V momentu výstřelu se divočák zlomil a "jel" setrvačností po mokré trávě ještě asi deset metrů. Svalil se na bok, odkazoval zadními běhy a po chvilce zhasl. Nevěřil jsem svým očím, že se mi podařilo něco, o čem se mi bude zdát asi do konce mého žití. Kňour nejevil známky života, a tak jsem slezl z kazatelny. Opět jsem přebil a poctivými kroky odměřil vzdálenost od žebříku kazatelny k ležícímu kusu. Devadesát čtyři kroků. Ležel tam již zhaslý - pěkný vypasený divočák úctyhodných rozměrů, s hmotností jistě hodně přes metrák. Spočíval na levém boku, takže první zásah jsem neviděl. Druhou ránu z pravé strany jsem hledal marně. Dlouho jsem se nezdržoval a pospíchal do vsi za mysliveckým hospodářem, abychom úlovek odvezli. Hospodář se usmíval, když jsem vyžadoval k převozu asistenci ještě dvou myslivců, aby nám pomohli divočáka naložit. Vzal s sebou pouze jednoho našeho kamaráda s tím, že na to sele bychom stačili ve dvou. Ve třech jsme měli co dělat, abychom kňoura vytáhli na přívěsný vozík a u hospodáře ho pak pověsili na trám ve stodole na mlatě. Vážil něco přes sto padesát kilo a jeho věk jsme odhadli na čtyři roky. Největším překvapením však bylo zjištění, kam byl divočák zasažen. První kule vnikla do těla slabinou u levé zadní kýty a pod páteří prošla krajem pravé kýty až pod škáru, ve které se zachytila. Druhou kuli jsme vůbec nenašli. Pravda byla tedy taková, že jsem vracejícího se kňoura chybil. V okamžiku druhého výstřelu však došla srdci divočáka hnací síla, protože právě v tom momentu se barva kompletně vylila do tělní dutiny. První kule totiž přeťala hlavní tepny směřující k zadku. Po otevření bylo v tělní dutině více než kbelík již sražené barvy. I přes tento fakt mám před očima sáňkujícího divočáka střeleného v trysku a říkám si: "To byla ale rána!" A nikdo mi tu vidinu nevezme.