Česká myslivost

Dr. Ing. Rudolf NOVÁK, Lesnická škola Hranice

Dnes se v celém společenském životě vracíme k tradicím, které náš národ provázely v dobách slávy i ponížení. Jednou z tradic, doposud málo doceněnou, je i myslivost - česká myslivost.

Někdy, když položím „nemyslivci“ otázku, co je to myslivost, dočkám se velice zajímavých odpovědí. Mnozí lidé vidí v myslivosti pouze lov a zabíjení zvířat, jiní lidé dokonce sport či jen aktivní trávení volného času nebo zbytečné utrácení peněz lidmi, kteří na to mají.

Bohužel je velice málo lidí, kteří chápou českou myslivost v celé její podstatě. A přitom se stačí zamyslet jen nad pouhým významem slova myslivost.

O myslivosti můžeme hovořit již od l4. století, kdy se začaly vydávat první instrukce a pravidla, kdy člověk začal pečovat o volně žijící živočichy, které nazýváme zvěří. Již v této době jsou začátky hlavní činnosti myslivce - chovu zvěře

Česká myslivost se jako cílevědomá činnost vyvíjela dalších skoro šest století spolu s krajinou a s lidmi, kteří v krajině žili. Kdo blíže poznal českou krajinu, musí vědět, že její krása nespočívá a nikdy nespočívala v panensky nedotknutelné divočině, ale ve spolužití člověka s přírodou. A v tomto staletém spolužití se zrodila česká myslivost se svou kulturou a tradicemi. Jen lidé, kteří nevidí krajinu, kde má své místo každý strom, každý živočich, a kteří nevidí kolem sebe kulturní památky po našich předcích, mohou ze svých betonových mravenišť hovořit o návratu k původní přírodě, o nesmyslném zabíjení zvěře a porovnávat české myslivce, chovatele a ochránce zvěře s licenčními lovci v Africe nebo Americe.

Je skutečností, že se uplynulá léta 20. století podepsala na krajině, na stavech zvěře a koneckonců i na myšlení lidí. Jen tak si lze vysvětlit názory, které se objevily v posledních letech, veřejně proklamované negativistické názory na myslivost. Jen tak si lze vysvětlit všechny aktivity zpochybňující mravenčí práci generací bezejmenných či slavných českých myslivců.

V dnešní době se stalo módním slovo ekologie, které je skloňováno ve všech pádech. Hovoří se o velké ekologii, malé ekologii, aplikované ekologii atd. Ale doposud nikdo veřejně nepřiznal, že myslivost, jako nutné a potřebné hospodaření s volně žijícími živočichy v kulturní krajině, je vlastně aplikovanou ekologií v tom nejvlastnějším smyslu slova. A snad konečně i ve veřejnoprávní televizi a celostátních médiích pochopí, že o volně žijící zvířata nepečují jen tzv. ekologové, ale především myslivci.

Přitom stačí tak málo. Pouze se poučit v historii, třeba si poslechnout mysliveckou písničku nebo se rozhlédnout kolem sebe a vnímat všechny myslivecké památky, kterých je v naší malé republice plno.

Ti „nejskalnější“ odpůrci myslivosti by se měli navíc seznámit mysliveckými zvyky a tradicemi, které nejsou jen mrtvou historií, ale živou skutečností.

K mysliveckým tradicím především patří jak dovednosti, mluva, tak etika. Etika se v myslivosti projevuje především tam, kde přestává platit zákon či směrnice a rozhoduje cit. Ten, kdo hospodaří v přírodě, kdo rozhoduje o životě a smrti musí stát mravně vysoko. Usmrcuje-li myslivec zvěř, nesmí ji trýznit, musí se k ní chovat s úctou, jaká naleží každému tvoru, člověka nevyjímaje. Myslivec totiž nechová zvěř proto, aby ji mohl lovit, ale loví ji proto, aby ji mohl chovat! To je ten podstatný rozdíl mezi myslivcem a lovcem, který je tak těžké pochopit lidem, kteří snad o myslivosti někdy četli, možná ji viděli na obrázku, ale nikdy se s ní nesetkali.

Myslivost pro řadu z nás začala, jako letmé setkání a postupně se z tohoto setkání vyvinul hluboký cit. Myslivost, myslím ta pravá, nemůže být nikdy chvilkovou zábavou, je to způsob života, způsob myšlení, vztah ke zvěři i lidem. Ten, kdo se naučí lásce k přírodě, kázni a poctivosti při myslivosti neztrácí tyto obecně uznávané mravní hodnoty ani v občanském životě. To, že někdy myslivec někomu usmrtí domácího miláčka (psa či kočku) není proto, že chce „zabíjet“, ale proto, aby ochránil to, co se v přírodě zrodilo a má šanci v přírodě žít. Na druhé straně, položme si otázku, není větší vina toho kdo nechá bez dozoru psa nebo kočku v přírodě volně pobíhat?

Budoucnost nejen české, ale i evropské myslivosti, je v ekologickém přístupu ke krajině a volně žijícím živočichům - zvěři. Je nutno najít rovnováhu mezi zájmy člověka, nebo chcete-li vlastníka pozemků, a mezi zájmy přírody. Není lepší než bez obhospodařování přemnožené druhy živočichů redukovat třeba trávením s těmito živočichy rozumně a eticky hospodařit? Není lepší cílevědomou činností, za přispění odborně vytvořené legislativy, se pokusit o obnovení tradiční české krajiny, kde má své místo člověk, strom, i zvěř? Pokusme se také někdy, v dnešní hektické době, naslouchat odkazu předků, zamysleme se nad tím, co nám odkázali a zamysleme se třeba jen nad starým českým slovem myslivost.

Tisk

Další články v kategorii Venkov

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info