184 dní pro Evropu

Benedetta Mincarini

Itálie je od 1. července do 31. prosince tohoto roku předsednickou zemí Evropské unie, což představuje významné a zodpovědné poslání. U kormidla Unie se střídají všechny členské země v šestiměsíčních intervalech. Předsednická země organizuje práci Rady a má za úkol podporovat hladký průběh rozhodovacích, legislativních a politických procesů v EU. Plní také důležitou roli prostředníka při řešení aktuálních potíží a sporů, které se během jejího půlročního předsednictví vyskytnou.

Předsednická země působí především na půdě Rady EU, centrálního rozhodovacího orgánu Unie, který je odpovědný za tvorbu politik Společenství, koordinaci hospodářských politik členských zemí, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, policejní a justiční spolupráci. Klíčovou pravomocí Rady je pravomoc legislativní, kterou ministři zpravidla vykonávají společně s Evropským parlamentem. Rada je složena z resortních ministrů členských zemí a schází se v devíti uskupeních, které odpovídají devíti tematickým oblastem aktivit EU.

Zasedání jednotlivých uskupení Rady vždy řídí ministři zastupující předsednickou zemi. Nyní tedy štafetový kolík převzala Itálie. První lednový den roku 2004 ho předá Irsku.

Od Manifestu z Ventotene…

Letošní italské předsednictví přirozeně přitahuje značnou pozornost politiků, kteří se v oblasti evropské politiky pohybují. Silně ho ale prožívají i ostatní obyvatelé Itálie, i oni byli od samých počátků součástí dění uvnitř evropského společenství. Již v dávném roce 1989 odpovědělo 29 milionů Italů „ano“ v konzultativním referendu o budoucí podobě Společenství, spojeném s volbami do Evropského parlamentu (stejně jako voliči v ostatních členských zemích). 88,1 % z těch, kteří v italském referendu hlasovali, si přálo sjednocenou Evropu s odpovědnou vládou a zahájení procesu, který by vedl k vytvoření evropské ústavy.

Toto sborové „ano“ bylo jedním z jasných vyjádření italského evropanství a nebylo první. Už od padesátých let byla Itálie přesvědčeným zastáncem myšlenky unie evropských států a právě ona podnítila řadu důležitých kroků na cestě ke sjednocené Evropě, na niž se spolu s dalšími pěti zakladatelskými státy vydala. Historičtí političtí představitelé jako Alcide de Gasperi, Luigi Einaudi, Carlo Sforza, Gaetano Martino, Altiero Spinelli nebo Guido Carli se sami stali svědectvím o nasazení celých generací obyvatel Itálie pro evropskou věc. Právě od nich často vycházely důležité impulsy při stavbě společného evropského domova a při zapojení Itálie do tohoto velkého projektu.

A tak není náhodou, že řada rozhodnutí, která ovlivnila podobu integračního procesu, byla přijata v Mesině, Římě, Strese, Miláně, Turíně nebo ve Florencii a že se jména těchto měst někdy stala i symbolem evropského sjednocení. Volby do Evropského parlamentu, evropské občanství, vytvoření jednotného trhu, přijetí eura a posílení mezinárodní role Unie jsou jen některé z významných cílů, kterých se na cestě ke sjednocené Evropě již podařilo dosáhnout. A všechny tyto kroky se myšlenkově zrodily anebo byly fyzicky přijaty v Itálii.

První italský příspěvek k evropskému projektu se zrodil na podzim roku 1941 na Ventotene, malém ostrůvku v tyrhénském souostroví Ponza. Jeho autorem byl socialistický publicista a politik Altiero Spinelli, kterého zde internovali fašisté. Spinelli spolu s Ernestem Rossim napsal Manifest z Ventotene, jednu z nejvášnivějších obhajob ideje evropské federace. V Itálii se tak v době, kdy se Evropa zmítala ve válečném konfliktu ohromných rozměrů, zrodilo něco, co se tehdy zdálo být čirou utopií.

V červnu roku 1955, necelý rok po odchodu premiéra Alcida de Gasperiho (jednoho z otců evropského projektu vedle Jeana Monneta, Roberta Schumana a Konrada Adenaurera) se v Mesině uskutečnila konference, která měla mít významný vliv na utváření evropských dějin. Italský ministr zahraničí Gaetano Martino a jeho protějšky z Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Nizozemí se zde rozhodli zahájit proces evropské ekonomické integrace, jež se měla stát nástrojem uskutečnění budoucí politické unie. Mesina vydláždila cestu k vzniku Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratomu). V následujícím roce byla schválena zpráva tzv. Spaakova výboru (ustaveného v Mesině) a zahájena příprava zřizovacích smluv obou společenství. Ta se měla spolu s Evropským společenstvím uhlí a oceli (ESUO) stát pilíři evropské integrace. Definitivní podpis obou smluv se uskutečnil v březnu roku 1957 v Římě.

Krátce poté, v červenci roku 1958, přišel nový impuls pro myšlenku evropské integrace, a to znovu z Itálie. Ve Strese na břehu jezera Maggiore byly položeny základy první skutečné společné politiky EHS, a to společné zemědělské politiky (jež pak vstoupila platnost o více než dekádu později v roce 1962). V prosinci roku 1975 Řím hostil zasedání Evropské rady, na kterém bylo rozhodnuto o zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu a jednotného cestovního pasu.

Od té doby proběhlo mnoho etap a kroků evropské integrace, které poznaly svůj počátek právě v Itálii. Zde začali Evropané hledat společný postoj k otázce Blízkého východu, odsud vyšla výzva k dokončení jednotného trhu do roku 1992, zde byl svolán mezivládní výbor, který v únoru 1986 dokončil přípravu Jednotného evropského aktu, v podstatě první institucionální reformu ES. Bylo to také v Itálii, kde byla zdárně dokončena jednání o přistoupení Španělska a Portugalska ke Společenství.

Znovu se pozornost Evropy na Itálii upřela při jejím dalším předsednictví v druhé polovině roku 1990. Tehdy byly položeny základy pro zavedení společné evropské měny a také bylo stanoveno datum přechodu k druhé etapě hospodářské a měnové unie (1. leden 1994). Mimořádný summit Společenství v Římě, kterému předsedal Giulio Andreotti, vyjádřil vůli ES postupně se transformovat v politickou unii (EU). Během téhož italského předsednictví došlo k právní úpravě zřizovacích smluv tak, aby reflektovaly znovusjednocení Německa. Římské zasedání Evropské rady rozhodlo o svolání dvou mezivládních konferencí ES o politické a o hospodářské a měnové unii, přestože bylo poznamenáno vážnou mezinárodní krizí spojenou s iráckým přepadením Kuvajtu a přípravami mezinárodního společenství na válku v Perském zálivu. Jejich výsledkem byl podpis Maastrichtské smlouvy 7. února 1992 a zrození Evropské unie. Jednu z klíčových rolí přitom sehrál Carlo Azeglio Ciampi, tehdejší ministr financí a dnešní prezident Italské republiky.

Mezi významné iniciativy minulého italského předsednicví, které proběhlo v první polovině roku 1996, nepatřilo jen zahájení nové mezivládní konference EU, která o rok později vedla k podpisu Amsterdamské smlouvy. Italské předsednictví vneslo novou dynamiku do oblasti sociálního dialogu, prosadilo opatření ke zvýšení bezpečnosti potravin (dominantním tématem byla takzavaná nemoc šílených krav) a urychlilo zřízení Evropského policejního úřadu, Europolu. Úkolem tohoto úřadu je zvyšování efektivity spolupráce policejních orgánů členských zemí EU při prevenci a boji proti terorismu, pašování drog a přeshraničnímu organizovanému zločinu prostřednictvím shromažďování a výměny informací.

…k jedenáctému italskému předsednictví

Tento rok se svého v pořadí už jedenáctého předsednictví Itálie ujímá pod vedením předsedy rady ministrů Silvia Berlusconiho. Společenství v současné době prochází mimořádně obtížnou etapou svého vývoje a očekává se, že Itálie i tentokrát dá podnět k důležitým rozhodnutím.

Kroky italského předsednictví se budou řídit pěti cíli, které si Řím vytyčil jako své priority:

· zajistit plné zapojení nových členských zemí do života Unie a zároveň adekvátním tempem pokračovat v jednáních o budoucím vstupu Bulharska, Rumunska a Turecka;

· transformací stávajících smluv v řádnou evropskou ústavu přiblížit Evropskou unii jejím občanům a zároveň ji učinit viditelnější na mezinárodní scéně;

· zvýšit hospodářskou konkurenceschopnost Evropy, zejména politikou zaměstnanosti, podporou podnikání, liberalizací trhů a budováním infrastruktury a transevropských sítí;

· upevnit solidaritu a soudržnost zahraniční politiky EU při podpoře míru, spravedlnosti a stability ve světě, a to zejména prostřednictvím upevnění transatlantického pouta a posílení vzájemné solidarity mezi ní a Spojenými státy americkými, vztahu s Ruskem, zapojení se do mírového procesu na Blízkém východě, vůle angažovat se ve prospěch obnovy demokracie v Iráku a stabilizace na Balkáně;

· zajistit bezpečnost občanům Unie díky efektivnějšímu boji proti terorismu a potírání nelegální imigrace.

Velkou pozornost chce italské předsednictví věnovat vývoji evropského hospodářství. Pro povzbuzení dynamiky jeho růstu plánuje podněcovat zvyšování veřejných investic, a to v součinnosti s evropskými finančními institucemi.

Itálie věří, že plánované iniciativy významnou měrou přispějí k vyřešení řady problémů v mnoha různých oblastech, s nimiž se Evropa v současné době potýká. Silvio Berlusconi na závěr svého inauguračního projevu v Evropském parlamentu řekl: „Pane předsedo, ctihodní senátoři, z mých slov jasně vyplývá choulostivost a komplexnost úkolů, s nimiž se Evropská unie musí vypořádat. Cílem našeho předsednictví je k řešení těchto výzev přispět s využitím naší znovunabyté mezinárodní prestiže v rámci omezené doby, kterou máme k dispozici. Jsme pevně přesvědčeni, že naše budoucí bezpečnost a prosperita budou stále více záviset na procesu evropské integrace, jenž nám je už půl století zárukou míru, demokracie, svobody a blahobytu.“

A přece, navzdory těm nejlepším úmyslům, začal půlrok italského předsednictví špatně. A to právě kvůli výrokům premiéra. Atmosféra v Evropském parlamentu během Berlusconiho vystoupení rychle houstla. Když se ho německý poslanec Martin Schultz (PES) zeptal na střet zájmů, Berlusconi se rozhodl předvést své bavičské vlohy: „Pane Schultzi,“ obrátil se na tazatele, „v Itálii chystá jeden producent film o nacistických koncentračních táborech. Navrhnu vás na roli kápa.“ V sále se rozhostilo ledové ticho. Tím ale urážky a nevhodné výroky neskončily. Berlusconi vzápětí přidal hanlivý epitet na adresu celého sálu, když europoslance, kteří dávali najevo svůj nesouhlas, nazval „turisty demokracie“. To se stalo 2. července a do konce italského předsednictví zbývalo 183 dní.

Reakce na sebe, pochopitelně, nenechaly dlouho čekat. V následujících dnech se strhla skutečná bouře. (Ne, že bychom na něco takového my Italové nebyli zvyklí.) Předseda Evropského parlamentu Pat Cox dal najevo rozladění nad tím, k čemu došlo, a navrhl, aby kvůli ochraně Schultzovy pověsti a cti nebyly Berlusconiho výroky dány do zápisu. Barón Crespo, předseda poslanecké frakce PES, Berlusconiho vyzval, aby se omluvil. Ten ale výzvu nepřijal a opakovaně trval na svém. Celá příhoda mohla mít vážné následky, vrhnout stín na cíle a plány předsednictví a způsobit roztržku mezi Berlínem a Římem. Německý kancléř Schröder ale projevil snad až příliš velkou uvážlivost. „Je čas dát se do práce,“ odpověděl novinářům. Tak bouřka skončila a italské předsednictví mohlo pokračovat.

Podle rozhodnutí zasedání Evropské rady v Soluni svolala Itálie jako předsednická země EU mezivládní konferenci (IGC) Evropské unie. V pořadí šestou IGC slavnostně zahájilo pětadvacet hlav států a vlád členských a vstupujících zemí v Římě v sobotu 4. října. Mezivládní konference je orgán, jehož prostřednictvím zástupci členských zemí EU na různé úrovni diskutují a rozhodují o revizích zřizovacích smluv. Tentokrát se IGC zabývá návrhem evropské ústavní smlouvy, kterou jako podklad pro jednání konference vypracoval a na soluňském summitu 20. června představil Konvent o budoucnosti EU, vedený Valérym Giscardem dEstaing. Hlavním cílem této první skutečné ústavy v dějinách evropské integrace je umožnit vládnutí v rozšířené Unii, která bude od jara příštího roku po přistoupení osmi středoevropských a dvou středozemských zemí sestávat celkem z pětadvaceti členů. Jedním z hlavních rysů ústavního návrhu je větší důraz na princip subsidiarity: integrace má probíhat jen v těch oblastech, kde je to efektivnější, než kdyby se problémy řešily na úrovni jednotlivých členských států. Mezivládní konference se bude zabývat především nejkontroverznějšími body v oblasti reformy institucí EU a společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky.

Z hlediska transparentnosti je důležité, aby mezivládní konference umožnila seznámit se dopředu s obsahem své nové ústavní smlouvy těm občanům členských zemí, kteří se chtějí v červnu 2004 zúčastnit voleb do Evropského parlamentu. Poslední možností pro uzavření IGC je tedy období mezi datem rozšíření EU (1. května 2004) a termínem červnových voleb do EP.

Mezivládní konference připravující evropskou ústavu byla zahájena v Římě, ve stejném městě, kde byly před 46 lety podepsány zřizovací smlouvy Evropského hospodářského společenství a Euratomu. Tím Itálie jen potvrdila absolutní primát, který mezi členskými zeměmi drží: z celkem šesti mezivládních konferencí ES/EU je ta letošní již pátá, která byla zahájena během italského předsednictví.

Silvio Berlusconi se ve vzpomínce vrací k počátkům snu o evropském společenství: „Byl to akt víry, opravdový akt víry.“ Vzápětí však vzletnými slovy uzavírá: „Dnes jsme ale povoláni završit víc než jen akt víry: akt vůle ve světě, který přináší nová nebezpečí, nové výzvy, ale také velké příležitosti. Proto je tato konference konferencí evropské vůle, vůle Evropy k tomu být Evropou.“ A když to říká on…Uvidíme.

Z italštiny přeložil Jan Váška.

Benedetta Mincarini(1972) studovala angličtinu a francouzštinu, světovou literaturu, žurnalistiku a audiovizuální produkci v Chieti, Turíně a Miláně. Střídavě působí jako novinářka, lektorka žurnalistiky, produkční a dramaturg, věnuje se divadlu.