Zvyšování cen a poptávka

Ačkoli se zemědělci na celém světě proti následující tezi bouří, je její dopad v praxi naprosto a dokonale pravdivý: Rozměr a budoucnost kteréhokoli produkčního zemědělství jsou dány zejména co nejnižším zpeněžováním výrobků - samozřejmě při nějakém minimálním zisku. Peníze za potraviny jsou totiž jedním z mála stálých rodinných výdajů, jejichž spotřeba, a tedy objem za ně vynaložených peněz, se dá poměrně snadno regulovat. Samozřejmě - jíst se musí, ale škála skladby, atraktivnosti a množství spotřebovávaných potravin je dnes tak široká, že rozdíl v rozpětí výdajů může u průměrné rodiny být i několik tisíc korun měsíčně. Naopak u cen energií, nájmů a další pravidelných výdajů občan příliš neušetří - hlavně proto, že v tomto směru u nás prakticky dosud, na rozdíl od potravin, neexistuje trh nabízející různé alternativy.

Jinými slovy: Zvyšování cen zemědělské a potravinářské produkce znamená v podmínkách ČR prakticky vždy riziko poklesu spotřebitelské poptávky a následně poklesu zemědělské výroby. To je pro prvovýrobce značně negativní signál, ale je to tak. Ostatně dokazuje to celá řada statistik, například nedávno zveřejněné údaje Českého statistického úřadu o domácí produkci masa. Ta meziročně klesla zhruba o 15 procent, u hovězího téměř o 20 procent, a při porovnání srpnových dat z letošního a loňského roku jde dokonce o celkový pokles o 20 procent a v případě hovězího o téměř 24 procent produkce. Jde jistě především o důsledek změny tuzemských gastronomických trendů, ale velkou příčinou tohoto stavu je také letošní navýšení spotřebitelských cen. Nejde přitom o sezonnost - pokles produkce je trvalý. Na druhou stranu je srpnový, téměř skokový pokles výroby jasným odrazem skutečnosti, že se právě v tomto a těsně předcházejícím období ceny pohnuly nejvíce.

Jako naprosto scestný se proto v této souvislosti jeví požadavek části zemědělců na zvýšení minimální garantované ceny mléka ze současných 7,50 Kč na 7,90 Kč a následná konstrukce, která počítá s tržbami prvovýrobců za mléko na hranici devíti korun. Naplnění tohoto kroku by totiž zřejmě znamenalo opětné zastavení kýženého postupného zvyšování spotřeby mlékárenských výrobků na našem trhu a tlak na omezení výroby. To ale absolutně není zájmem ani ČR, která s Evropskou unií vyjednává národní kvótu ve vyšším objemu, než je domácí poptávka, ani v zájmu zemědělců, pro které představují tržby za mléko hlavní zdroj on-line příjmů. Ve hře je ale i střednědobá strategie - v případě, že v příštím roce budou naši zemědělci dostávat za litr mléka kolem devíti korun, a při uvažované inflaci se v době vstupu ČR do Unie budeme pohybovat na hranici deseti korun za litr. EU ale v současné době farmářům příjmy za mléko snižuje, a tak by se mohlo stát, že v době našeho vstupu budou příjmy zemědělců za mléko v EU dokonce nižší než u nás! A pokud ne, pak se vstupem do EU lze nepochybně očekávat snižování do té doby se zvyšujících tržeb. Je to politicky únosné?

Na druhou stranu - s tuzemským mlékem je opravdu potřeba něco udělat, protože problémy s touto komoditou spojené jsou každoročním evergreenem domácí zemědělské politiky. Řešení přitom není tak složité - je totiž především třeba změnit současný systém jeho zpeněžování tak, aby se za stejnou cenu nevykupovalo "mléko univerzální", ale kvalitativně odlišené. Měřítkem kvality by přitom neměl být obsah tuku, ale obsah proteinů - bílkovin. Pokud by se stanovila minimální cena u nejméně kvalitního mléka třeba i mírně pod hranicí sedmi korun, a podle obsahu bílkovin by se zvyšovala i nad požadovanou minimální cenu, byly by všechny strany spokojené, včetně zpracovatelů. Na kvalitní mléko by měli více peněz, z příslušné suroviny by mohli vyrobit exportně atraktivní výrobky a hlavně - takový způsob by vytvořil přirozenou selekci v řadách samotných prvovýrobců. A spotřeba mléka by se mohla dále zvyšovat.