Za výrobu je možné považovat i jakékoli úpravy obalu

Posledním březnovým dnem 2002 končí pro osoby, které nakoupily ostatní tabákové výrobky (např. dýmkový tabák) bez vyznačení ceny pro konečného spotřebitele za účelem dalšího prodeje, možnost prodeje těchto neoznačených výrobků. V souvislosti s touto změnou vzniká otázka, zda je obchodník, který do konce března všechny výrobky neprodal a má v úmyslu je dále prodávat, oprávněn označit tyto výrobky cenou dodatečně a zda s tímto označením jsou spojeny nějaké povinnosti, např. povinnost odvodu spotřební daně.

V této souvislosti se objevil zajímavý výklad zákona o spotřebních daních, podle kterého je vyznačení ceny na obal vybraného výrobku operace, kterou vybraný výrobek dozná změn ve své vnější úpravě, a proto pro účely zákona o spotřebních daních se tato operace považuje za výrobu a ten, kdo označení provede, za výrobce a tedy i plátce spotřební daně. Nutno dodat, že tento výklad není v rozporu s platným textem zákona o spotřebních daních, ale jeho důsledky mohou mít zejména pro obchodníky likvidační charakter. Využitím tohoto výkladu finančními úřady v praxi vzniknou absurdní situace, kdy jakákoliv změna vzhledu vybraného výrobku (např. lihu, piva, vína, tabáku), povede ve svém důsledku k odvodu spotřební daně. Např.:

Obchodník nakoupí od lihovaru vodku s obsahem alkoholu 40 % v půllitrovém balení. Lihovar, jako výrobce, vodku řádně zdanil spotřební daní a vystavil daňový doklad. Obchodník vodku umístil ve svém obchodě a označil cenovkou (nalepil cenovku na láhev). Obchodník následně vodku prodal. Při aplikaci popsaného výkladu je obchodník povinen se zaregistrovat ke spotřební dani a ke dni vyskladnění (prodeje) odvést spotřební daň. Má právo na vrácení spotřební daně u nakoupené vodky, ale toto právo zaniká ke dni prodeje (vyskladnění). Tímto postupem obchodník prodělá 48,80 Kč na každé láhvi prodané vodky.

Pan Novák si v obchodě nakoupil vaječný likér pro svoji přítelkyni. Na láhev nalepil samolepku s věnováním, na které napsal "Tereze". Při aplikaci popsaného výkladu je pan Novák povinen se zaregistrovat ke spotřební dani a ke dni vyskladnění (darování) odvést spotřební daň. Pan Novák má právo na vrácení spotřební daně u nakoupeného likéru, ale toto právo zaniká ke dni vyskladnění (darování). Stejné důsledky by měla situace, kdy vnuk koupí a daruje svému dědečkovi holandský dýmkový tabák, na který nalepí samolepku s věnováním.

Vymezení pojmu výroba, o které se opírá výše popsaný výklad, je součástí zákona o spotřebních daních již od 1. ledna 1995. To znamená, že pokud by byl tento výklad aplikován, mohly by finanční úřady dodatečně doměřit spotřební daň u prodejů vybraných výrobků za tři roky zpětně, přitom u prodaných vybraných výrobků není možné dodatečně uplatnit nárok na vrácení spotřební daně.

Domníváme se, že uvedený výklad odporuje základnímu obecnému principu zákona o spotřebních daních jednorázově vybrat spotřební daň u výrobce nebo dovozce. Definice výroby uvedená v zákoně o spotřebních daních by měla být vykládána v souladu s tímto principem. Věříme proto, že tento výklad zákona nebude v praxi uplatněn, a to ani v případě vyznačování ceny pro konečné spotřebitele na obalu ostatních tabákových výrobků.