Vypukla odborná řež. O lžičku soli

Jezte nanejvýš kávovou lžičku soli denně, raději o něco méně. Tak zní rada odborníků na výživu, mnohých lékařů či vlád i Světové zdravotnické organizace (WHO). Ta dokonce pravidelně sestavuje sborníky o doporučených denních dávkách (DDD). Ve vědeckých kruzích se však zvedá vlna odporu vůči těmto regulím. Jejich odpůrci v zásadě říkají: Jste-li zdrávi, můžete si dovolit solit více než se běžně doporučuje. Pokud naopak solíte příliš málo, zaděláváte si na problémy.

Stávající směrnice WHO doporučuje, že by měl člověk konzumovat maximálně dva miligramy sodíku denně. To odpovídá zhruba pěti gramům soli, tedy kávové lžičce. Pro lidi starší padesáti let, trpící srdečními chorobami či Afroameričany a děti je doporučované množství ještě nižší, kolem 1,5 miligramu denně.

„Neexistuje jakékoli zdůvodnění pro DDD soli v našich sbornících,“ míní však Andrew Mente, profesor na McMasterově Universitě v Ohiu, který se podílel na revoluční studii nazvané PURE. Ta tvrdí, že lidé, kteří se drží na DDD příjmu soli či pod nimi, vykazují vyšší četnost problémů se srdcem a tlakem než ti, kteří DDD překračují. Lékaři ve studii odkazují na to, že nízká hladina sodíku v těle stimuluje produkci reninu, enzymu, jenž může ve větších koncentracích poškozovat cévy. Práci otiskl deník New England Journal of Medicine, a nastartoval tak lítý boj expertů o to, jak vlastně definovat průměrného konzumenta a jaké denní dávky soli by měl či mohl konzumovat.

Kde se vzala doporučení o nízkých dávkách soli?

Rostoucí skeptické křídlo vědců a lékařů stojících nejen za studií PURE tvrdí, že zdravý jedinec si může dovolit až šest miligramů sodíku denně a, že spotřeba pod tři miligramy může dokonce škodit. Napadají přitom historickou rovnici sdělující zhruba toto: příliš soli vede ke zvýšenému krevnímu tlaku, a ten k růstu rizika kardiovaskulárních chorob. Snížíme-li tedy příjem soli, klesne i krevní tlak, a tudíž ulevíme oběhovému systému.

Nevyřešený spor trvá. Zastánci doporučující nízkou spotřebu soli se nejčastěji odvolávají na studii antropoložky Lillian Gleibermanové z roku 1973. Ta zkoumala krevní tlak a množství denně zkonzumované soli u Eskymáků, Křováků, příslušníků kmene Himbů na Nové Guineji a kmene Caraja v Brazílii. Všechna tato etnika konzumovala téměř žádnou nebo žádnou sůl a vykázala také nejnižší hodnoty naměřených krevních tlaků.

„Hypotéza celé studie byla, že lidé v prehistorických dobách jedli méně soli a že těla člověka žijícího v civilizovaném světě nemusí být na vyšší příjem soli připravena,“ vysvětlila pro list Washington Post nyní již důchodkyně Gleibermanová. Sama přitom zdůraznila, že její práce měla podnítit další výzkum, ne se stát stavebním kamenem pro limity. „Lidé z těchto kmenů jsou od nás příliš odlišní, abychom si z nich brali nějaký dalekosáhlý příklad,“ dodala.