Největší podporou produkce selských potravin je snížení byrokracie

Postupně startující turistická sezóna, nabíhající sklizeň tuzemské zeleniny a ovoce a obecné oživení společenského života na sklonku jara a počátkem léta je každoročně žádoucí příležitostí prezentovat zejména spotřebitelům z měst zemědělské produkty a z nich vyrobené selské potraviny jakožto identickou domácí a tradiční produkci. Svým způsobem by se to dalo přirovnat ke kontaktním politickým kampaním - „osobní setkání“ s konkrétním výrobkem má i v potravinářství mnohem větší váhu a prezentační potenciál stejně jako osobní setkání s politikem, než jaký poskytují obecné slogany na billboardech, stejně jako obecné nápisy na obalech potravin. Možná proto by si měli politici přínos takových prezentací uvědomit.

Již tento týden mimo jiné startuje v pořadí čtvrtý ročník Selských slavností pořádaných Asociací soukromého zemědělství ČR, konkrétně 11. června na farmě Židovice na Lounsku, kde se mohou zájemci seznámit s produkty našich sedláků, navíc ve spojení s atraktivním doprovodným program, který je hodně orientován také na děti. Obdobné akce v podání ASZ ČR budou probíhat po celé léto na území celé ČR, hlavním mottem je slogan „Dobré a poctivé z pole na talíř“. Prezentací místních potravin od lokálních výrobců bude samozřejmě mnohem více, ať už jde o pravidelné farmářské trhy či nepravidelné lokální specializované akce, zaměření třeba na konkrétní, právě sklízené a čerstvé suroviny a potraviny. A to je samozřejmě dobře, protože historická i současná zkušenost praví, že právě tak se správně buduje vztah spotřebitele k výrobcům a výrobkům. Cílenějšímu „tahu na branku“ ale brání stále houstnoucí byrokracie.

Z příběhů těch, kteří se v minulosti rozhodli prodávat své produkty buď ze dvora, nebo dokonce na trzích a veřejných akcích, by se dala sestavit opravdu hodně tlustá kniha, která by se docela dobře dala zařadit do kategorie hororů. Podmínek k zahájení potravinářské produkce či prodeje potravin přitom stále přibývá, roste i množství dalších podmínek obecně omezujících podnikání, a je tak otázkou, kolik nových producentů se odváží v budoucnosti takovou činnost vůbec zahájit, a kolik těch současných by jí zahájilo, kdyby věděli, co je čeká. To vše spolu s plíživě se navracejícím socialistickým přístupem, podle něhož je živnostník a drobný podnikatel potenciální zloděj okrádající dělnickou třídu představuje přitom zásadní riziko pro naši zemi do budoucnosti – a to i v jinak hájeném principu „potravinové soběstačnosti“. A samozřejmě také v – opět hájeném – rozvoji venkova, který odjakživa stál právě na drobném a středním podnikání, v němž významnou roli hrála také produkce lokálních potravin. Nejde přitom o jejich absolutní objem, ale především o cestu, která vytváří impulsy k většímu zájmu spotřebitele o tuzemskou produkci. Pokud tohle není někomu zřejmé, je tak trochu marketingový analfabet.

Pokud to pak někomu zřejmé je, měl by se zasadit o zásadní změnu přístupu k současné byrokracii, a to ve prospěch maloproducentů všeho druhu. Ti svým objemem produkce nemohou velké průmyslové podniky ohrozit, takže by takový přístup dokonce nemusel eskalovat žádné konflikty. Nešlo by ani o ohrožení spotřebitele, což je častá mantra kontrolních orgánů při stanovování podmínek výroby a prodeje potravin – a to ze dvou důvodů. Malovýrobce jednak nepředstavuje riziko možného plošného ohrožení, jednak je ve vlastním zájmu při výrobě a prodeji potravin (nebo i řemeslné produkce) přirozeně odpovědný, neboť by při jakémkoli problému ztratil svou klientelu a zákazníky. Tento princip je ve své podstatě nejúčinnějším kontrolním mechanismem, a pokud někdo namítá, že tím se riziko případného podvodu nebo pochybení stoprocentně nevylučuje, lze opáčit, že obdobná rizika nelze vyloučit ani v průmyslové výrobě, kde jde ovšem o ohrožení plošné nebo podvod s většími ekonomickými dopady. Jinými slovy – na malé a lokální podnikatele je nutné pohlížet jinak, než na velké a průmyslové, a často zmiňovaná teze, podle které je spravedlivé měřit všem stejně, je naopak z podstaty věci nespravedlivá. 

To se mimochodem týká i zmiňovaných akcí typu farmářské trhy. Ne všichni představitelé obcí možná vědí, že struktura prodávaného zboží, doba prodeje a využití konkrétní lokality je zcela v jejich kompetenci, a to prostřednictvím tržních řádů. Podmínkami těchto řádů mohou například podpořit prodeje skutečně tuzemských produktů, odstupňovat podmínky nájmů příslušných prostor především ve prospěch zboží, která má nižší korunovou hodnotu (třeba zelenina), a vyloučit z řad prodávajících různé překupníky. Ne každý (vlastně skoro žádný) to dělá. I na této úrovni ale lze české zemědělce, potravináře a řemeslníky podporovat. Jen chtít.

Petr Havel

Tisk

Další články v kategorii Potravinářství

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info