Když pivo vaří žena, sládci často prohrávají

"To snad už není možné, zase vyhrála," bývá první reakce sládků na soutěži o nejlepší české pivo. Uvařila ho totiž žena. Přestože dnes o prodeji piva rozhoduje zejména výše investic do reklamy, mezi lidmi, kteří odpovídají za kvalitu piva, sportovní rivalita přetrvává. Na první pohled chlapskou záležitost v Česku nabourávají oficiálně tři ženy - sládkové. Kutnohorská, ústecká a přerovská sládková jsou stejné v tom, že nedají na své pivo dopustit a o ostatních, samozřejmě i o mužích, mluví s respektem. Tím jejich podobnost končí. Sládková Růžena Jiránková z Kutnohorského pivovaru si s chutí dá pivo i po práci. "Já ochutnávám pivo pořád, i na dovolené mě zajímá, kde mají jaké pivo. Vlastně si ani v hospodě nic jiného nedávám," říká Jiránková, která má nejraději dvanáctku anebo mírně nasládlé černé pivo. Zato Nataše Rouskové z přerovského Zubra a Janě Rostové z Března stačí pivo vypité při nutných degustacích v práci. To mohou za den vypít tak dva půllitry. "Z práce mě nikdo ještě odnášet nemusel," tvrdí o svých odchodech ze zaměstnání Rostová, jejíž pivo Březňák v celostátních pivních soutěžích boduje poměrně často. Přestože v pití by pravděpodobně svým většinou zakulaceným mužským kolegům sládkům jen těžko stačily, respekt v oboru rozhodně mají. Žádná si nevzpomíná na situaci, kdy by je v pivovaru ostatní, zejména muži, nebrali jako sobě rovnou. "Za ta léta jsem si vybudovala respekt," míní Jiránková. Vážnost si získala i další žena, která má angažmá v malém českém pivovaru v Hlučíně a vozí tuzemský styl vaření piva po světě. Jana Hájníková původem z Humpolce poslední roky prožila hlavně v Japonsku a Filipínách. "Jsou to vlastně takové stáže a mým úkolem je naučit je zvládnout technologii výroby piva. Podle posledních informací se to mým žákům v japonské Kagošimě i Koči docela daří," vzpomíná na první východoasijskou štaci Hájníková. K pivu se české sládkové dostaly přes pražskou pivovarskou školu a rozhodly se pro tento obor samy, většinou neměly po kom vztah k vaření piva zdědit. "Tatínek byl hajný a stále jsme se stěhovali. Do Prahy mě vlastně vyhnala touha se usadit," říká Rostová z Března, kterou zpět na sever Čech vrátila takzvaná umístěnka. Tedy místo určení práce obvyklé v osmdesátých letech, kdy nastupovala do pivovarnictví. "Navíc k pivu mě muselo vést moje jméno za svobodna," říká Rostová, rozená Chmelová. Sládkové svému pivu věří a přesto, že se situace v restauracích lepší, mrzí je někteří hostinští, kteří o pivo neumějí pečovat. To se hned projeví na chuti. Když nejsou v hospodě čisté trubky a sklenice, přijde práce nejen sládkových vniveč. Ženy, které svůj život spojily s pivem, to mrzí dvojnásob.