Sjednocení Evropy: od vize k realitě

Egon T. Lánský

Pospícháme do společné Evropy a chceme v ní samozřejmě bezpečně zakotvit. O tom, že rychlost přistoupení není samospasitelná, se můžeme lehce přesvědčit, podíváme-li se na vývoj v bývalém východním Německu.

Poté co se tehdejší Německá demokratická republika díky bohatému a mocnému velkému bratrovi začátkem devadesátých let stala členem Evropské unie, poté co za uplynulých deset let do ní z území "velkého bratra" napumpovali neuvěřitelných 1200 miliard marek, jsou dnes takzvané nové spolkové země stále ve velkých hospodářských problémech, s nezaměstnaností vyšší než u nás a s neustávajícím proudem občanů v produktivním věku, kteří se stěhují směrem do západní části Spolkové republiky Německo.

Vláda kancléře Schrödera právě schválila program další hospodářské podpory východních spolkových zemí až do roku 2020. My bohužel s podobnou velkorysostí počítat nemůžeme, tudíž by bylo velmi dobré vstoupit do Evropské unie spíš dobře připraveni než co nejrychleji.

Existují však také důvody, proč se pokoušet o členství v unii co nejdříve. Jako jeden z příkladů mohu uvést rychlý růst obrovských hypermarketů, které úspěšně vytěsňují domácí maloobchodní konkurenci z trhu. Kromě toho, že jde zcela prokazatelně většinou o silné nadnárodní řetězce, patří k věci, že taková firma z členské země Evropské unie, kupříkladu z Německa, v případě, že se etabluje v zemi, která zatím nepatří mezi evropskou patnáctku, může žádat o podporu. S trochou štěstí tak získá příspěvek jak z Bruselu, tak z Berlína a případně i ze spolkové země, ve které má sídlo. Od svých dodavatelů u nás pak může vyžadovat obchodní podmínky zcela jiné, než jaké mají domácí maloprodejci, a udržovat dlouhodobě cenovou úroveň, která postupně zlikviduje tuzemskou drobnou konkurenci.

Budeme-li členskou zemí Evropské unie, taková státní pomoc bude zcela nemožná. Obviňovat úspěšně naše vývozce do zemí unie z dumpingu, když jde o konkurenci, bude také značně ztíženo.

Pravda je, a český občan by to měl také vědět, že s členstvím v unii porostou i ceny v České republice. Příjmy sice také, nikoli ale stejně rychle jako ceny, a navíc jenom těm, kdo mají to štěstí nějaké pravidelné příjmy mít.

Je tudíž pravděpodobné, že průměrná životní úroveň v České republice po vstupu do unie poněkud poklesne, přinejmenším na čas. Na druhé straně je asi stejně pravděpodobné, že se postupně bude zvyšovat. Osobně nepochybuji o tom, že občané mohou věřit v lepší budoucnost pro své děti, ne-li už sami pro sebe.

Navíc se Česká republika stane členem velké rodiny moderních průmyslových demokratických zemí, členem společenství, které bude hospodářsky i politicky dostatečně silné, aby se bez obav prosadilo ve světě. V něm bude mít také své slovo a není až tak důležité, zda budeme v Evropském parlamentu mít 20 či 22 křesel.

Moderní Evropská unie je jenom půl století stará, i když vizi společenství národů Evropy můžeme počítat na staletí. Češi se v tomto smyslu mohou odvolat na velmi působivé tradice počínaje sv. Vojtěchem přes Jiřího z Poděbrad - a ostatně Malá dohoda z meziválečného období byla naším vlastním pokusem o integraci v Evropě. To jsou některé důvody mého euro-optimismu.

K nim patří také to, že jsem jako novinář sledoval, jak se společná Evropa vyvíjela. Od omezeného začátku po druhé světové válce přes urputné hospodářské boje mezi spřátelenými členskými zeměmi, při nichž vzplály náklady živých jatečních zvířat, vyrostly hory másla, masa, ovoce, jezera mléka a vína, až k dnešním soubojům přes oceán s hospodářskými představami vlády Spojených států.

Evropská unie - pod různými názvy - se vyvíjela pomalu, tempem nejpomalejší členské země. Šla ovšem stále kupředu. Od vidiny hospodářské integrace, která je dnes víceméně samozřejmostí, přešla k vidině integrace měnové, na jejímž prahu stojí.

Další etapou, která si nepochybně také vyžádá dost času, je politická unie s nějakou federální strukturou a se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. To je hudba budoucnosti, těžko dnes říct, jak vzdálené. Bude to ale s jistotou unie svobodných demokratických zemí, mezi nimiž vždy budou také existovat třenice, spory, různé zájmy. Tak, jak existují uvnitř každé svobodné demokratické země mezi různými politickými skupinami a koneckonců uvnitř většiny normálních rodin mezi jejich členy, kterým je přesto nadřazený pocit sounáležitosti.

Autor je místopředseda senátního výboru pro evropskou integraci a člen ČSSD