Návrh vyvlastňovacího zákona za hranicí ústavnosti

Vyvlastňování je vždy násilným činem. V českých zemích máme s vyvlastňování majetku, zvláště pak půdy, již tradici. Pomineme-li ranný středověk s loupeživými rytíři, následují revoluční vzedmutí doby husitské, a pobělohorského pronásledování. V dalších obdobích už nastupuje stát. Po roce 1918 bylo nutné vyrovnat účty s cizáckou šlechtou a po roce 1945 potrestat zrádce a kolaboranty. K nejbrutálnějšímu vyvlastňování však dochází po roce 1948. Totalitní režim se tentokrát vypořádal se všemi vlastníky půdy. Pokud jim půdu přímo nevyvlastnil, tak ji předal do trvalého bezplatného užívání JZD a státním statkům. Nejen to. Půda neměla cenu, nebylo ji možné prodat ani koupit.

Se „Zákonem o půdě“ v roce 1991 přichází právo, ale rezidua zakořeněných vyvlastňovacích návyků přetrvávají. Dodnes mnoho lidí soukromé vlastnictví půdy neuznává, přes 2 miliony vlastníků stálé nezná hranice svých pozemků po rozoraných mezích a mnoho půdy je stále užíváno bez právního důvodu. To vše nestačí. Začíná se opět vyvlastňovat. Tentokrát údajně ve veřejném zájmu, za cenu obvyklou, přičemž konstrukce veřejného zájmu je ponechána na státní správě a obvyklá cena pozemků je deformována neexistencí standardního trhu s půdou srovnatelného s EU. Cena vykupovaných pozemků v západních státech EU je totiž 100 až 1000 násobně vyšší.

Už v roce 2006, v prvním poslaneckém návrhu budoucího Zákona o vyvlastnění č. 184/2006 Sb., se s „odkladným účinkem“ stížnosti vlastníka nepočítalo. Zákon byl nakonec schválen s „odkladným účinkem“ po zahájení vyvlastňovacího řízení. Zaorálek a Paroubek jej podepsali s účinností od 1. 1. 2007 navzdory jeho odmítnutí senátem a presidentem republiky. Presidentovo veto z 12. 4. 2006 symbolizovalo upřednostnění principu ochrany ústavně zaručených vlastnických práv nad zájmy úřednické vyvlastňovací mašinérie. Na podzim roku 2009 přichází skupina poslanců s návrhem neodkladného účinku po zahájení vyvlastňovacího řízení podruhé. Základní námitkou řady právníků i senátu proti tomuto návrhu bylo, že novela ve jménu obecného blaha osekává jedno ze základních lidských práv ve prospěch úředníků a stavebních firem. Vyvlastňovací úředník se stává ze zákona arbitrem mezi soukromým zájmem investora a vlastníka pozemků. Paní Ludmila Havránková je zářným příkladem tohoto jevu. Naštěstí i tentokrát poslanecký návrh sněmovna opět zamítla. Veřejnost nemá možnost se zapojit do přípravy vyvlastňovacího předpisu. Nemá dokonce ani možnost seznámit se s konečnou verzí návrhu. Omezování práv vlastníků vyvlastňovaných pozemků a staveb je za hranicí zaručenou ústavní ochranou.

Vyvlastňování ve vyšším veřejném zájmu je vždy velkým lákadlem k zneužití. Už dvakrát jsme svědky pokusů skupiny poslanců zahájit vyvlastňovací řízení s neodkladných účinkem, aby stavební firma mohla neprodleně zahájit bagrování pole. Zcela určitě to nejsou pokusy poslední. Tento vývoj nám dokonce vědecky předpovídá profesor Richard PIPES ve své knize „Vlastnictví a svoboda“, kde uvádí, že moderní stát sice soukromé vlastnictví nezpochybňuje, má stejné rysy proti vlastnictví a proti svobodě, jako měl stát absolutistický.

František Janda, předseda Svazu vlastníků půdy ČR