Na slávu cukrové třtiny se na Kubě pomalu už jen sladce vzpomíná

Na slávu cukrové třtiny se na Kubě pomalu už jen sladce vzpomíná Sladká vůně melasy vyvanula a utichl pronikavý pískot, který ohlašoval výměnu směn. Zůstaly jen mrtvé ulice, nostalgie a rezignace. "Vůně cukru byla tak nádherná a provoz se tam nezastavil 24 hodin denně," vzpomíná Liliam Noriegová, která většinu svého života pracovala v cukrovaru Benito Juárez nedaleko Placetas v centrální části Kuby.

Šest měsíců poté, co komunistická vláda Kuby kousla do kyselého jablka a uzavřela 71 ze 156 cukrovarů, protože už nebyly schopny konkurovat dnešním světovým trhům, se dělníci z kubánských cukrovarů stále snaží přizpůsobit novému životu pěstováním zeleniny, chovem buvolů či návratem do školy.

Polovina z kouřových sloupů, které v době sklizně "zdobí" kubánský venkov, již zmizela, a pole s cukrovou třtinou jsou rozorávána. Vesničky obklopující mlýny, centrum života mnoha generací kubánských cukrovarníků, vypadají dnes jako města duchů. Čtvrtina ze 420 000 lidí zůstala bez práce přes noc.

Cukr byl páteří kubánského hospodářství po tři staletí od té doby, co Španělé v této své kolonii zavedli cukrovou třtinu a pro práci na plantážích s touto plodinou přivezli otroky z Afriky.

Po krvavém povstání na Haiti proti francouzským kolonialistům v roce 1791 se stala Kuba hlavním světovým producentem cukru až do začátku 20. století. A když Washington po Castrově revoluci zavedl obchodní embargo, obrátil se kubánský vůdce při hledání nových trhů na Sovětský svaz a dosáhl sladké dohody: země sovětského bloku platily Kubě za cukr pětkrát až šestkrát víc, než byly světové ceny.