Mylná cesta zemědělství

Mylná cesta zemedelství

Ceským zemedelstvím obchází krome obav z chorob hospodárských zvírat mnohem nebezpecnejší strašidlo dalšího vývoje zahranicního agrárního obchodu. Doslova katastroficky, v neprospech naší zeme, se totiž vyvíjí predevším jeho struktura. I když Ceská republika zvyšuje svuj agrární export, jde zejména o vývoz surovin s velmi nízkou pridanou hodnotou. Naopak ze zahranicí dovážíme stále více výrobky finální. Pokud by mel tento trend nadále pokracovat, musela by naše zeme k dosažení alespon zhruba vyrovnaného agrárního obchodu vyvážet objemove trikrát nebo i petkrát více produktu, než kolik jich doveze.

Podle analýzy Výzkumného ústavu zemedelské ekonomiky z konce lonského roku se jenom za období 1997 až 1999 snížily takzvané kilogramové ceny domácího agrárního exportu témer o 40 procent, z prumeru 19,60 koruny v roce 1997 na 11,70 Kc v roce 1999. Díky tomu dosáhl schodek agroobchodu v roce 1999 celkové cástky 23,7 miliardy korun. Kdybychom však udrželi stejnou kilogramovou hodnotu vyváženého zboží jako v roce 1997, pak by byla bilance CR aktivní o 1,3 miliardy korun. Rozdíl je opravdu alarmující - 25 miliard. Pritom není pravda, že na vine je pokles cen agrárního a potravinárského zboží, jak by mohl nekdo argumentovat. Kilogramová hodnota k nám dováženého zboží v uvedeném období vzrostla približne o tri procenta.

Zmínený trend je závažným impulsem k diskusi o úspešnosti naší soucasné zemedelské politiky. Konkurenceschopnost jakéhokoli resortu je totiž dána celkovou bilancí zahranicního obchodu. A z tohoto hlediska naše agrární politika úspešná není. Vubec pritom nejde o to, zdali jsou konkurenceschopnejší soukromí zemedelci nebo zemedelská družstva, nebo zdali je správná myšlenka kvót. Nejde ani o to, kolik penez se do zemedelství dá, ale jak se použijí. Pravidla nastavovaná státem musí smerovat k produkci takových potravinárských výrobku, které jsou schopné celit zahranicní konkurenci doma i pri exportu a mají co nejvetší podíl pridané hodnoty. Pokud je surovina príliš drahá, promítají se její náklady do konecného výrobku a jeho prodejnost na trhu klesá, a to nejen na zahranicním. Domácí potravináre už nicí levnejší dovážené potraviny na "jejich vlastním" trhu. A zdaleka ne všechno zahranicní zboží je dotované.

Jako príklad lze použít obilí. Zatímco kilogramová hodnota ceského exportu ciní 3,36 koruny, hodnota dovozu je 19,59 koruny. Pochopitelne - Ceská republika vyváží predevším obilí jako surovinu a k vyrovnané obchodní bilanci jej v techto pomerech musíme vyvézt objemove témer šestkrát více. Kdybychom však místo obilí vyváželi alespon mouku jako polotovar, byla by bilance úplne jiná. Stacilo by málo - podle predstavitele jedné z nejvetších pekárenských skupin v CR, Martina Turínka ze spolecnosti Odkolek, by byla naše mouka konkurenceschopná v zahranicí již pri zhruba o desetinu nižších cenách vstupní suroviny - potravinárského obilí.

Suma sumárum - agrární politika nesmí smerovat ke zvyšování cen prvovýroby na úkor zpracovatelu. Pokud budou zpracovatelé nekonkurenceschopní cenove, bude Ceská republika exportovat stále méne výrobku s pridanou hodnotou a agroobchod se bude dále propadat - a mimochodem, dlouhodobe se tento trend muže promítnout i do kursu koruny.

Soucasná skladba agroobchodu pritom již radí CR v oblasti zemedelství do kategorie rozvojových zemí a je docela nejvyšší cas neco s tím udelat. Nemelo by to být zas tak složité - v prípade obchodu by stacilo dotacne podporovat místo exportu obilí, škrobu nebo nezpracovaného masa vývoz již zhodnocených výrobku. Podpora prvovýroby by se zase mela provázat s podporou zpracovatelského prumyslu. Jinak budeme v Ceské republice brzo zavírat jeden potravinárský podnik za druhým.