Je harmonizace daní s EU nutná?

Pavel Nesnidal

Proces rozšiřování Evropské unie na východ a účast České republiky mezi prvními kandidátskými státy ze střední a východní Evropy s sebou neoddělitelně přináší také otázku harmonizace daňových sazeb s členskými zeměmi Evropské unie. V tomto kontextu je nicméně nutno připomenout, že myšlenka harmonizace daňových sazeb není bezvýhradně přijímána ani v samotných členských státech Evropské unie. Známý je především příklad Irské republiky, která prostřednictvím enormně nízkých sazeb většiny daní realizuje svůj hospodářský zázrak.

Tento neobyčejně rychlý růst hrubého domácího produktu Irské republiky spojený i se stále vyššími příjmy do státního rozpočtu byl a je založen především na příchodu zahraničních investorů do oblasti moderních technologií a průmyslů produkujících výrobky a poskytujících služby s vysokou přidanou hodnotou. Právě nízká daňová sazba, která dosahuje v porovnání s velkými státy Evropy méně než třetinových hodnot, je rozhodující komparativní výhodou Irska v očích zahraničních investorů.

Hospodářský úspěch Irska, které je členem Evropské unie od roku 1973, byl a je dán především odmítáním sociálně demokratického hospodářského modelu založeného na vysokých daňových sazbách a vysoké míře přerozdělování a preferováním anglosaského hospodářského modelu, který upřednostňuje nízké daňové sazby a minimalizaci zásahu státu do chodu hospodářství. Spolu s účastí na řadě rozvojových fondů financovaných Evropskou unií přispívá nízká daňová sazba k pravidelnému hospodářskému růstu, který již po desetiletí neklesá pod pět procent ročně.

Právě výchozí postavení Irské republiky, které bylo v období vstupu do Evropské unie poloagrární zemí s relativně málo rozvinutým sekundárním a terciárním sektorem, je, měřeno hodnotami hrubého domácího produktu na obyvatele, srovnatelné s dnešním postavením České republiky jako kandidátské země pro členství v Evropské unii.

V rámci soutěže o příliv zahraničních investic, na které je hospodářství České republiky nutně odkázáno po desetiletích komunistického centrálně plánovaného hospodářství, je právě znatelně nižší daňová sazba výhodou. V porovnání s velkými sociálními státy Evropské unie, jako jsou například Spolková republika Německo a Francie, je pro Českou republiku jednou z mála možností, jak vyrovnat srovnatelné výhody ostatních zemí Evropské unie .

Je samozřejmé, že tato nízká daňová sazba je kritizována velkými státy Evropské unie (například Spolkovou republikou Německo, Švédskem, Francií i dalšími), nicméně setrvání na této nízké sazbě je záležitostí spadající do kompetence politické reprezentace České republiky v rámci procesu vyjednávání o podmínkách členství v Evropské unii.

Právě harmonizace daňových sazeb prosazovaná státy Evropské unie s velkou mírou státních zásahů do chodu hospodářství i velkou mírou přerozdělování může při své absolutní realizaci znamenat parciální ztrátu suverenity, která bude evidentně negativně vnímána především menšími členskými státy unie.

Bude v rozporu s proklamovanou politikou zachovávání identity jednotlivých členských států i regionů, která je nezbytnou podmínkou pro akceptování myšlenek sjednocování evropského kontinentu.

Rozdílné daňové sazby existují kupříkladu i ve Spojených státech amerických pro jednotlivé federální státy, které jsou vnímány například v jižanských státech USA ( státy bývalé konfederace z dob občanské války v letech 1861-1865) jako neoddělitelný atribut jejich státnosti.

Tato diferenciace daňových sazeb v jednotlivých federálních státech USA je ve své podstatě také projevem identity a lokální nebo regionální tradice v přístupu ke státu buď jako k instituci, která vytváří prostředí pro svobodnou aktivitu občanů, nebo jako k paternalistické instituci.

Rozdílná míra daňové zátěže, respektive manévrovací prostor v této oblasti pro jednotlivé státy jsou nezbytným předpokladem úspěšného hospodářského vývoje a odmítáním dirigismu ze sídla federální vlády.

Právě existence relativně nižší celkové daňové zátěže a relativně nižších sazeb jednotlivých druhů daní může být pro Českou republiku způsobem, jak vyrovnat tradiční handicap v soutěži o přízeň zahraničních investorů daný nejen okrajovou polohou ve střední Evropě.

Prosazení odlišných, nižších daňových sazeb a odmítnutí absolutní harmonizace těchto i proti vůli významných států Evropské unie je bezesporu prostorem, ve kterém se může uplatnit autonomní úsilí politické reprezentace.

Evidentně by bylo velkou chybou podléhat unifikačním tlakům také v oblasti harmonizace daňové zátěže. Tato unifikace by totiž mohla vést k podobnému efektu, jaký měla napoleonská hegemonie na evropském kontinentu na počátku 19. století. Totiž - počáteční vítání sjednocování Evropy by se mohlo rychle přetransformovat v radikální odpor k této myšlence, zapříčiněný nejenom odmítáním frankofonního tlaku.

Autor je člen Hospodářské komise Unie svobody