Do unie nemůžeme jen vstoupit

Za tři roky se má deset kandidátských zemí stát členy Evropské unie. Pro Českou republiku to téměř automaticky znamená, že mezi těmito novými zeměmi Evropské unie nebude chybět.

I když budeme předpokládat, že Brusel a členské státy unie tento postoj k rozšíření nezmění, což už v minulosti několikrát udělaly, nesmí nás tento fakt ukolébat. Pro zemi, jakou Česká republika je, nesmí být vstup do Evropské unie cílem, ale pouze prostředkem pro naplnění vysokých národních ambicí. Do unie nemůžeme jen vstoupit, musíme v ní především uspět.

Už nyní by se Česká republika neměla srovnávat s jinými kandidátskými zeměmi, ale se středně vyspělými státy Evropské unie. To, že Praha je v současnosti na špici zájemců o členství v Evropské unii, je naprosto přirozené, jakýkoli jiný stav by svědčil o selhání české politické reprezentace.

Měli bychom se proto vážně zamyslet nad tím, jak je možné, že pověst České republiky je horší než například Maďarska. Podle většiny parametrů je přitom Česká republika vyspělejší zemí a co se týče historických předpokladů, měla by Praha být od Budapešti vzdálena asi tak jako Paříž od Lisabonu.

Češi jsou vůči ostatním kandidátským zemím ve výrazně lepší pozici už díky svému okolí - sousedíme s jedněmi z nejvyspělejších zemí Evropské unie, Německem a Rakouskem, a až bude příští rok Slovensko přizváno do Severoatlantické aliance, budeme se nacházet přímo ve středu pásma stability.

Naší metou už z těchto důvodů nesmí být pouze to, že v rámci plánované desítky do Evropské unie jen jakoby mimoděk vklouzneme, tak jako se to stalo v případě našeho členství v NATO. Tehdy už první krize, jež v podobě války o Kosovo přišla po pár týdnech od našeho vstupu, ukázala, že ani česká politická reprezentace, ani obyvatelstvo, o armádě nemluvě, fakticky nebyly na členství v Severoatlantické alianci připraveny. Během dvou let se sice mnohé udělalo, dokonce i Zemanův kabinet se naučil chovat jako vláda členské země NATO, ale podobné selhání v rámci Evropské unie by mohlo mít mnohem vážnější důsledky.

Česká republika proto musí vstoupit do unie jako jeden z nejpřipravenějších nových členů, neboť i její ambice musejí být vyšší než takových zemí, jako jsou Polsko či Litva.

Vstupem do Evropské unie se totiž nestaneme ani zdaleka plnoprávným členem. Překročíme sice práh společného evropského domu, ale samotným vstupem se dostaneme ve většině důležitých oblastí tak nejvýš do předsíně.

Rozšíření o deset kandidátů bude zákonitě znamenat, že souhrnná kvalita nových členských zemí bude v průměru nižší, než se plánovalo, a jejich zapojení do činnosti Evropské unie bude zpočátku slabší, než se očekávalo. Proto bude pro nové země Evropské unie těžší se stát jak členy měnové unie, tak schengenské dohody, a větší problémy budou mít i se změnou druhořadého postavením svých občanů ve srovnání s občany "starých členských zemí". Úspěch našeho vstupu do Evropské unie se proto nebude měřit tím, kdy získáme členství, ale tím, kdy vyrovnáme handicap, jímž budeme jako nová členská země zatíženi.

Naší ambicí by také mělo být, abychom se v rámci unie během příštích deseti let stali jednou z bohatších zemí, které budou poskytovat pomoc chudším státům a regionům Evropské unie. Jen tak totiž uspějeme v regionální soutěži, v níž nám bude nadále konkurovat Německo a Rakousko - země, s nimiž se i obyčejní Češi budou nadále porovnávat. Tímto velmi náročným srovnáním bude veřejnost hodnotit i úspěšnost domácích vládních garnitur.

Ostatně bývaly doby, a není to zas až tak dávno, kdy byly české země vyspělejší než Rakousko. A není důvod, proč by tomu za ne zase až tak dlouho nemělo znovu být.