Budeme také Bruselu platit daň?

Německá komisařka pro rozpočet Michaele Schreyerová (Zelení) za podpory předsedající Belgie a také Lucemburska v létě znovu iniciovala debatu o zavedení přímé daně, kterou by měli občané členských států EU platit rovnou Bruselu. Nejde jí údajně ani tak o další příjmy, jako o větší transparentnost financování unie. Protože rozpočtový rámec je do roku 2006 určen již schválenou Agendou 2000 (březen 1999), mělo by se o této myšlence podle komisařky začít vážně uvažovat v souvislosti s chystaným přepracováním Evropských smluv v roce 2004.

Přímé financování EU naráží dokonce i v Berlíně na prudký odpor německé SPD, nemluvě o většině partnerů v rámci patnáctky. Francouzský ministr pro evropské záležitosti Pierre Moscovici, kterému by se "osobně" přímá daň zamlouvala jakožto zárodek federální Evropy, se nakonec přiklání k úsudku, že se s něčím podobným v "blízké budoucnosti" počítat nedá.

O ještě větší vzrušení v debatách kolem financování EU se postarali také němečtí sociální demokraté, když ve svém návrhu tezí pro prosincový programový sjezd SPD doporučili daleko vyšší podíl spolufinancování v citlivé sféře společné agrární politiky, ale také u strukturálních a kohezních fondů. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung to přirovnal k "vyhlášení války Francii a Španělsku".

Návrh požaduje, aby se na národní úroveň opět přenesly úlohy, jež podle zásad subsidiarity dokážou členské státy lépe zvládnout, "neohrozí-li to jednotný vnitřní trh", a pokračuje: "Zvláště to platí pro kompetence EU v oblasti společné zemědělské a strukturální politiky, neboť by se tím zvětšil manévrovací prostor pro svébytnou regionální a strukturální politiku členských států." Zejména Francie, ale i Španělsko, které díky společné politice v daných sférách na transferech dlouhodobě profitují, se nechaly slyšet, že by se touto cestou opustily klíčové zásady evropského sjednocení. Pomoc slabě rozvinutým regionům a subvence pro rolníky od počátku patřily k základním rysům Evropského společenství. Francie například jen v roce 1999 obdržela dík společné zemědělské politice o 2,51 mld. EUR více než zaplatila (celkově však byla čistým plátcem s 8,2 mld. EUR), zatímco Německo se dostalo v témže srovnání ke "ztrátě" 4,64 mld. EUR (celkově dokonce 21,1 mld. EUR).

Zastánci většího kofinancování se mohou odvolat už na současnou praxi, kdy se beztak na stavbu silnic či železničních tras scházejí do jednoho hrnce prostředky EU, soukromé investice a příspěvky příslušného členského státu z národního rozpočtu. S narážkou na odpor chudších zemí vůči krácení strukturálních a kohezních fondů v souvislosti s chystaným rozšířením EU vyjádřila nicméně komisařka Schreyerová stanovisko celého bruselského grémia, podle něhož "nelze házet obě otázky do jednoho pytle". Proces rozšíření a rýsující se nutnost omezit uvedené výdaje po roce 2006 jsou podle ní dvě nezávislé úlohy, jež stojí před EU.

Pomalu se rozbíhající reforma společné zemědělské politiky také nedá plody hned. Přinese nejprve pětiprocentní nárůst výdajů, které v roce 2002 dosáhnou nejméně 45 miliard EUR, aby postupně začaly mírně klesat, jak se bude těžiště přenášet ze subvencí výroby do přímých plateb rolníkům. Také pomoc nejchudším regionům přes všechno dušování o úsporách naroste o 2,8 procenta a přiblíží se 36 miliardám EUR. Vývoj debat o financování EU za poslední měsíce nicméně naznačil, že nejdůležitější posvátné krávy integrace - zejména společná agrární politika i základní formy přerozdělování a solidarity s chudšími - se vzpínají a na porážku se nikterak nehrnou.