Křivoklátsko Hůlovi vděčí za svoji nádheru

Rozkvětu křivoklátských lesů se věnoval dnes už osmaosmadesátiletý stále čilý bývalý polesný Josef Hůla po celý svůj život. "Měl jsem krásný život, přestože do něho přímo i nepřímo zasáhly obě světové války. Snad právě proto mne mrzí, že si mladí lidé, zdá se, neváží toho, co jim dnešek přináší, a minulost je nezajímá. Přesto se nesmíme vzdát a musíme jim připomínat, co za hrůzy válka nejen našemu národu přinesla," zdůraznil Josef Hůla. Z dob svého dospívání vzpomíná především na První základní školu v Rakovníku."Hodně jsem se v této škole naučil. Především kantor Kratochvíl byl výborným matematikem," konstatoval Josef Hůla.

Jeho prvním pracovištěm bylo polesí Velká Buková, kde nastoupil jako lesní dělník."Tady jsem musel dělat vše. Od práce v lese až třeba po nošení pošty na Křivoklát,"zavzpomínal polesný. V roce 1941 se oženil se svojí ženou Aničkou. Postupně se manželům narodily dvě děti: Josef a Anička. "Přišla Heydrichiáda. Tehdy jsme například s kamarádem Václavem Milfajtem dostali za úkol hlídkovat s puškou na křižovatce z Křivoklátu na Lány. Byla to těžká a ošklivá doba,"pokračoval Josef Hůla, kterého pětačtyřicátý rok zastihl na hájovně Brejl. Díky poloze hájovny sem našli cestu i partyzáni, kterým také pomohl. Od roku 1952 až do důchodu, který přišel v roce 1980, působil jako polesný na hájovně Pareziny nedaleko Požárů. "Obhospodařoval jsem šest hektarů lesních školek. To byla má pýcha. Sadbyschopné sazenice jsme dodávali dokonce i do ciziny. Sto tisíc sazenic ročně jsme vypěstovali pro vlastní potřebu. Ostatními jsme zásobovali cizí polesí. Především jsme se snažili o smíšené porosty. Modřín, borovici, jedli, spolu a listnatými stromy," doplnil polesný Josef Hůla, který je člověkem, díky němuž se dnes cestou po silnicích nejen Křivoklátska můžeme kochat nespočetnou nádherou vzrostlých a zdravých stromů. "A napište tam, že ze všeho nejhorší je kouření a kořalka. No a taky lidská nevědomost a nechuť se učit něčemu novému," uzavřel s úsměvem polesný Josef Hůla.