ZÁŘÍ

Přemysl Pavlík

Počátkem září nastává mezi lesníky a myslivci v jeleních oblastech čilý ruch a shon - všichni se připravují na očekávané, důležité a populární období roku - jelení říji. Ta vrcholí obvykle koncem měsíce někdy kolem sv. Václava a protáhne se až do začátku října.

Pochopitelně jsme také měli velký zájem zúčastnit se vzácné podívané, kterou jelení říje nepochybně je. Domluvili jsme se s oborníkem a jednoho mlhavého studeného rána jsme plni očekávání usedli na bytelnou kazatelnu na okraji rozlehlé louky, kterou v posledních dnech ovládal silný jelen. Dlouho se nic nedělo, jen občas se z různých stran ozvalo slabé zatroubení. Konečně jsme mezi kmeny za našimi zády zahlédli nějaký pohyb. Z přítmí lesa vyšla laň a za ní se jako duchové zvolna a neslyšně vynořovaly další a další laně i s kolouchy. Na kraji louky se vedoucí laň zastavila a až po delším jistění a zkoumání větru vyšla celá tlupa na louku. Nakonec, k naší radosti, vyběhl z krytu i vládce louky - kapitální korunový čtrnácterák. Ten už bez obav přiklusal až k laním, pozorně přehlédl svůj harém, zvedl hlavu, paroží sklonil nad hřbet a nad loukou do okolních lesů zahřmělo několikeré mohutné zatroubení (obr. 1).

Laně i s kolouchy se mezitím začaly popásat. Stále se však spořádaně držely v jednom houfu. Jakmile se některá trochu oddělila, už přiběhl její nazlobený pán a laň se poslušně vracela mezi ostatní. Na okraji louky se objevili i dva slabí krejčíci a vrhali žádostivé pohledy k tlupě holé zvěře. V jedné chvíli se jeden z nich pokusil přitočit ke krajní lani. Stačilo však, aby čtrnácterák jen otočil hlavu a krejčík už upaloval do bezpečné vzdálenosti. Postupem času však byl stále odvážnější, až hlavnímu jelenovi nezbylo nic jiného, než drzého dotěru několikrát důkladně prohnat kolem louky.

Čtrnácterák většinu času stál, hlídal svůj harém, naslouchal a dával pozor, zda se neblíží nějaký vážnější sok, který by ho mohl připravit o vedoucí postavení. Chvílemi odpovídal na vzdálené výzvy okolních jelenů. Říje byla v jednu chvíli opravdu hlasitá. Ze všech stran znělo troubení, ale většinou tak daleko, že to našeho jelena neznepokojilo. Občas i ulehl, zřejmě unaven neustálým bděním, hlídáním laní a nepochybně i dalšími povinnostmi ... Stačilo mu však jen malou chvilku podřimovat a opět vstal, obešel laně a větrníkem zkoumal, co je nového. Měli jsme štěstí. Jelenovi se podařilo na jednu laň, žádostivou lásky, narazit. Chvíli sice dělala drahoty, dráždila ho, neustále před ním odbíhala, ale vždy jen o malý kousek, až paroháč konečně dosáhl svého cíle ...

Kolem poledne už začalo být pěkně teplo, troubení utichlo a naše tlupa se postupně stáhla zpět do krytu. I my jsme mohli posed nepozorovaně opustit, plni dojmů z krásného prožitku. Jen jsme trochu litovali, že jsme se nedočkali jeleního souboje. Často se totiž stává, že když se na jednom říjišti sejdou dva přibližně stejně silní jeleni, dochází k urputným bojům, které mohou skončit i smrtí.

Daňci měli již vytlučeno. Jejich říje však začíná až o měsíc později než jelení. Rozhodně se také přijdeme podívat.

Z obory jsme se vydali ke vzdálenějšímu rybníku, o kterém jsme věděli, že se na něm každý rok po vyhnízdění soustřeďuje množství divokých hus a kachen.

Cestou jsme na telegrafních drátech u silnice viděli místy sedět hejna břehulí říčních. Podobně jako vlaštovky se před odletem shlukují do velkých hejn. Břehule si stejně jako vlhy a ledňáčci vyhrabávají v písčitých březích řek a ve stěnách pískoven dlouhé chodbičky s malou komůrkou na konci, kde vyvádějí mladé. Na rozdíl od samotářského ledňáčka však hnízdí společně ve velkých koloniích. Během měsíce září a října naše kraje opouštějí spolu s většinou ostatních stěhovavých pěvců. Také hřivnáči se v tomto měsíci už vydávají na dalekou cestu.

Z vysoké trávy na okraji malého remízku na nás zvědavě vykukovalo hejno mladých, právě přepeřujících bažantích kohoutků (obr. 2). Koncem října, kdy začíná doba honů, se rozhodne, zda přežijí do příštího roku a budou pak moci přispět k rozmnožení své slábnoucí populace.

Na sousedním poli oral traktorista sklizené pole a vyorané brázdy za ním byly více bílé než hnědé od množství racků, kteří dychtivě využívali bohatou nabídku v čerstvě otevřené půdě k nasycení. Kromě nich se tu přiživovalo i několik vran a čápů bílých (obr. 3).

Rybník, ke kterému jsme konečně dorazili, byl mnohem větší než ten, jejž jsme obvykle navštěvovali. Nenápadně skrytý v kouzelném prostředí, stranou všech cest, kolem dokola olemován nepřístupnými bažinami a vlhkými, kyselými loukami, sousedícími s lesem. Husy zde měly poměrně klid a bezpečí a také tyto výhody pravidelně každým rokem využívaly. Při našem příchodu jsme viděli na vzdáleném cípu rybníka množství vodních ptáků, převážně hus velkých a různých druhů kachen, které se tam soustředily z širokého okolí (obr. 4). Část z nich se volně vznášela na vodě, jiné seděly kolem břehu, koupaly se a čistily si povrch těla nebo spaly s hlavou zabořenou do peří na zádech. Trochu stranou si na slunci sušila křídla skupina kormoránů a kolem břehu se mělkou vodou brodilo několik volavek popelavých (obr. 5). Na písčité pláži opodál sedělo velké hejno čejek. Šlo převážně o hosty ze severnějších krajů, kteří se tu na čas zastavili cestou na jih. Naše čejky nás začaly opouštět již minulý měsíc.

Pojednou v celé zátoce nastal z nám neznámých příčin poplach. Všechny husy naráz natáhly své dlouhé krky, zpozorněly a zadívaly se jedním směrem. V příštím okamžiku to nad rybníkem hlasitě zabouřilo tisíci křídel, celé shromáždění se současně vzneslo do vzduchu a obloha nad rybníkem se začernala množstvím ptáků. Husy spolu s kachnami, kormorány i čejkami, všechno se to po nějakou dobu zmateně míhalo sem a tam, až se konečně tato nesourodá ptačí chumelenice trochu uklidnila a postupně se přemístila na opačný konec rybníka.

Když se obzor opět vyčistil, zjistili jsme příčinu všeho toho zmatku. Nízko nad zátokou, zvolna mávaje širokými křídly, letěl krásný orel mořský, otáčel svou světlou hlavou sem a tam a pátral, zda tu nezůstala nějaká postřelená kachna nebo husa, která již neměla sil s ostatními odletět. Přes svou velikost a sílu, nebo spíše právě proto, není orel natolik obratným letcem, aby dokázal ulovit zdravého jedince, a musí proto spoléhat na špatnou mušku lovců. Kachní hony začaly již počátkem měsíce a postřelené a nedohledané zvěře zůstává po střelcích naštěstí pro orly obvykle víc než dost.

Protože se již blížil večer, zůstali jsme ještě chvíli u rybníka. Nechtěli jsme si totiž nechat ujít další zajímavou podívanou, která se zde touto dobou každoročně opakuje. S přicházející nocí se objevují často ohromná hejna špačků, kteří, podobně jako vlaštovky, nocují před odletem na jih v rozsáhlých rákosinách některých velkých rybníků.

Svět myslivosti č. 9/2002