Za losy na Litvu

Roman SIKORA

Počátkem listopadu 2001 jsem od svých Litevských přátel obdržel telefonickou zprávu "přijeďte okamžitě, losi se objevili”. Cestu z Třince napříč Polskem do hlavního města Litvy Vilniusu jsme s Jirkou zvládli terénním vozidlem Mitshubishi za 12 hodin. Manželé Gerold a Jadviga Juniewicze nás již očekávali. V jejích útulném bytě na okraji Vilna jsme na uvítanou byli pohoštění jejich vodkou zn. "Stumbro” z černého rybízu a na oplatu oni okusili naší pravou Moravskou slivovici. Druhý den ráno jsme odjeli do přihraničního revíru u Běloruských hranic, kde myslivecký klub "Rytas” o počtů 17 členů obhospodařuje asi 9 tisíc ha lesní a polní honitby. Z mnoha rostlinných druhů většinu tvoří mechy, lišejníky a různorodé vřesy. Je zde velké zastoupení borůvčí á brusinek. Bývalé úrodné kolchozní lány se změnily v neudržované obrovské louky porostlé plevelem. Ve stromoví převládá borovice, jalovec a v bažinatých oblastech bříza a olše. Hlavní lovnou zvěří kromě losa je zde vysoká a srnčí. Ve velmi hojném počtu je zastoupen divočák. Loví se rovněž bobr, vlk, liška, mývalovec, zajíc a také v menším množství tetřívek a jeřábek.

Po příjezdu do honitby jsme byli znovu srdečně přivítáni dalšími členy klubu ne jinak než jejích výbornou domácí samohonkou. Gerold, který je prezidentem tohoto klubu nás seznámil se způsobem lovu, což byly obstavné leče o rozloze 25 - 40 ha, do kterých jsme se přemisťovali terénními vozidly. Po listopadu je zde možno lovit veškerou zvěř, vyjma srnce na společných honech. Kromě hospodáře a prezidenta klubu, který má vyšší myslivecké zkoušky, a proto může lovit kulovnici, jsme my obdrželi tradiční ruské dvojky a patřičný počet nábojů, kde převládaly jednotné střely a broky 9 mm různorodých zbrojařských firem, jakož i předimenzované náboje domácí výroby, které měly být nejlepší, ale tyto jsem já nikdy osobně do brokovnice nenabíjel. Nemám ponětí, jaké stezky a spady má zvěř v těchto revírech, ale byli jsme vždy stavění na místa, kdy tato přecházela blízko našich stanovišť, ale bohužel z brokovnice jsem si dovolil střílet na vzdálenost do 50 m a to jen na lišky, kterých bylo v každé lečí několik. Druhý den jsme se přemístili do bažinatého úseku honitby, kde nám naše hostitelka a dlouholetá lovkyně vybrala stanoviště s možným největším předpokladem ulovení losa. Stál jsem u výběžku smrkového lesa, který se vklínil do bažinatého porostu s předpokladem, že tímto místem se losi budou snažit uniknout před honci, kteří společně s loveckými psy obratně překonávali bažiny. Když jsem zaujal výhodné stanoviště u zakrslé borovice, uslyšel jsem výstřely na pravé straně leče kde stál kamarád Jirka a naše hostitelka Jadwiga. Sevřel jsem brokovnici nabitou jednotnou střelou a na vzdálenost asi 100 m jsem uviděl poprvé losa ve volné přírodě, jak nese své krásné tělo dýšicí sílou. Ucítil jsem majestátní moc těchto velikánů hlubokých lesů a bažin. Tomuto dojmu podlehla i má lovecká duše. Držel jsem pušku pevně přitisknutou k líci a vyčkával na dostatečnou a účinnou vzdálenost střelby jednotnou střelou. Snažil jsem se mířit na komoru, ale los šel přímo na mne. Ve vzdálenosti asi 30 m se mírně pootočil a já stiskl spoušť. Rána ještě ani nedozněla, a los se již v běhu zastavil, opřel silné běhy o bažinatou zem a hodil hlavou dozadu, jako by chtěl smrtelné nebezpečí odehnat. Vrátil se zpět do bažin, kde přelámal několik stromků a zůstal ležet v bahenním jezírku. Poslední silou rozhrabal bahno a černá voda se začala míchat s barvou, která vytékala z komory. Lajka, která za okamžik vyběhla z bažin se prudce zakousla do mohutného losího krku a hlasitým vrčením dávala najevo, že i ona má svůj podíl na úspěšném lovu. Gratulace nebraly konce, protože také Jirka si ulovil svého losa a náš hostitel mi připomněl, že jsem včera večer skuhral, že takové lovecké štěstí mne nemůže potkat, abych si ulovil losa. Tentokrát to šlo nadmíru krásně, přímo jako na objednávku, ale jindy může člověk chodit den co den a nic. To není srnčí, nebo zajíc, to jsou králové Litevských lesů a to už něco znamená. Lovu zdar zdvíhaje velkou štamprli, a pak jsme losy převezli na bezpečné místo aby si nějaká šelma v noci nepřišla na své. Po týdenním pobytu, kdy při trošce štěstí jsem mohl ulovit ještě vlka, si s Jirkou odvážím nádherné losí trofeje, tři liščí a dvě bobří kožešiny a pro své kamarády několik kilogramů losího masa. Při loučení nám prezident mysliveckého klubu "RYTAS” nabízí členství v jejích mysliveckém kolektivu, což s radostí přijímáme.

Myslivost č. 12/2002