Za jeleny do nitra brdského lesa

První letošní cesta za jeleny nebyla ještě poznamenána deštivým počasím, ale naopak - delší dobu nepršelo, a v lese to bylo nejenom vidět, ale i slyšet. Cestou na loveckou pozorovatelnu jsem si musel dávat pozor na každý spadlý lísteček a každou větévku, neboť les byl tak vyprahlý, že neopatrné došlápnutí bylo daleko slyšitelné.

Otisky vyzradily vládce tlupy

Žíznící zem se v jindy blátivé pěšině proměnila v tvrdou slupku a v ní uvízly otisky spárků jelení zvěře, která tudy chodila ještě v parném létě. Stezka se dole pod temnými smrčinami rozdělovala. Jako had pokračovala klikaticí v hluboké strži mezi hustými smrčinami a vpravo se rozvětvila, aby kopírovala dlouhou a rozsáhlou mýtinu, lemovanou hustými semenáčky smrčků, z jejichž nitra vyvěraly drobounké pramínky - jak příjemné bylo našlapovat alespoň okamžik do měkké lesní prsti. To už jsem se přibližoval pásu houštin proti stezce, skrze níž vede lovecký chodníček. Ten mě vyvede do starého lesa. Tam pod korunami lesních velikánů stojí lovecká pozorovatelna. Ještě před houštinou, kde voda vyvěrající z podzemí udržuje ve stálé vlhkosti část pěšiny, jsem v jílovité půdě četl stopy. Štíhlejší otisky patřily útlobokým laním, které v úbočí svahu mají svůj domov takřka po celý rok. Ty větší a tupě zakončené patří jelenu, který nyní úzkostlivě hlídá a chrání laně proti svým sokům. Doprovází je na cestách za pastvou a zase se s nimi vrací, aby jim byl poblíž po celé dny, a někde v šeru hlubokých houštin si odpočinul. Zřejmě přišel zdaleka, ačkoliv neprostupné houštiny ve svahu a na temeni hory jsou i domovem nějakého míst ního jelena. Dokud se však horké léto nepromění v přicházející podzim a s ním čas jeleních lásek a nelítostných soubojů, toulají se místní paroháči okolními lesy jako praví duchové. Prozradí je pouze vytlačené spárky v půdě či nebeská znamení (viditelné stopy od paroží na větvích, kůře atd. nad zemí). A ani to není jisté, že v říji se všichni vzdají zatvrzelé opatrnosti.

Samotář z hory

Své znatelné a velké stopy po sobě zanechal neznámý jelen. Bylo tomu tak už přede dvěma roky a letos tady opatrný tulák z hory zanechal své znamení znovu. Prozatím však jenom v podobě hlubokých a mohutných stop. Usuzuji, že někde pod vrcholem hory má své stávaniště. Tipoval bych, že je to jeden z místních jelenů. Nikdy jsem jej nezaslechl, natož abych jej viděl. Snad někdy v čase, kdy okolní porosty pohltí černočerná tma, vystoupí ze svého dokonalého úkrytu a jako duch se plíží lesem, než dojde na vzdálené říjiště v lukách. Vím o něm, tedy spíše jej pouze tuším, když den po dni, už třetím rokem po sobě, kdykoliv tudy procházím, přibude ve směru jeho pravidelné cesty otlučený stromek v kraji smrkové houštiny, a po tajemném zvířeti zůstane další otisk obrovského těla v černé chladivé rašelině v lemu nepatrné světliny pod starým bukem. Vím o něm, ale nikdy jsem jej neviděl. I když, možná jednou ano. Bylo tomu loni, když se dlouho do večera pod tímto loveckým posedem zdržovala rodinka laní. Já čekal, až se vzdálí, abych ji nezradil. Když se k zemi sneslo šero, zahlédl jsem za stěnou smrčků tělo zvířete. Podvědomě tuším, že je to jelen. Z houštiny však vyšel, až když se šero změnilo v přítmí. Bylo to však velké zvíře. Už jenom s jakou opatrností, rozvahou a bez jediného přišlápnutí větvičky kráčel lesem a jenom na zlomek vteřiny se zastavil, když zjistil pří tomnost laní, nebo když se zdola donesly hlasy jelenů, bylo patrné, že jde o věkem zkušeného a nesmírně opatrného jelena-samotáře, který dává přednost soukromí i v rušném období jelení říje. Se skloněnou hlavou kráčel přítmím a prošel přímo pode mnou jako přízrak. Bohužel jsem ve tmě sotva rozpoznal, že má na hlavě paroží. Kus to byl však pořádný. To bylo možná jediné setkání s králem zdejší hory. Dost možná, že tyhle velké stopy jsou zrovna jeho noční vizitkou. To vše se mi vrací ve vzpomínkách na uplynulou jelení říji, čím více se přibližuji loveckému posedu. Když mě konečně chodníček provedl temnou houštinou do starého porostu, naprostý klid v okolí mě ještě více přinutil být opatrnější. Z nadhledu jsem poznával známé zákoutí v nitru lesů a uvědomoval jsem si stále více, že to není to pravé babí léto, na které se těším. To je přeci provoněné svěžím vzduchem a přikrášlené prvními barvami podzimu. Osamocené jeřáby stojící v kamenité suti měly sice lístky načervenalé, ale protože se stáčely do kornoutků, bylo jisté, že za to nemůže ani tak podzim, jako touha po vydatném dešti. Zrovna tak sličné břízy s bělostnými kmeny ztrácely den po dni nažloutlé lístky v trávě pod sebou. Ale srdíčka nebyla tak krásně žlutá, jak je umí vymalovat podzim. I ty vysoké trávy vlevo v malé světlině smutně šuměly v jemném vánku a na první pohled byly povadlé. A dnes, kdy se prohánějí mraky po obloze, si sluníčko nějakou tu skulinku našlo, aby ještě více zatopilo. Nebýt toho smutného pohledu na žíznící les na samém sklonku léta, byl by to vcelku hezký, slunečný den v začátku mých toulek za jeleny.

První letošní jelen

Za žádnou cenu jsem si nemohl v tom neobvykle teplém pozdním odpoledni uvědomit a ani představit, že bych mohl uslyšet prvního jelena. Jenomže čas nelze zastavit a příroda má své zákonitosti. A nejenže jsem se tohoto dne dočkal jeleního koncertu, ale byla to také poslední tečka za létem. V následujícím období jsem měl jedinečnou příležitost užít si dešťů a mlhavého počasí, až to bylo nepříjemné.

Pokračování za týden