Varovné případy

Antonín PROCHÁZKA

V poslední době, jak čteme v novinách i vidíme v televizi, se událo několik případů, kdy došlo k postřelení i dokonce k zastřelení člověka při odlovu zvěře. V průběhu mé myslivecké činnosti se mi stalo pět příběhů, při nichž mi bylo úzko a nechtěl bych, aby se opakovaly. Čtenáře chci spíše varovat nejen před mladickou nerozvážností, ale i před unáhlenou ránou na nejistý a neobeznaný cíl.

První příběh se váže hned k prvnímu roku mé myslivecké činnosti před třiatřiceti lety a děj - bažantí hon. Řada střelců stála předstoupena před prutníkem a honci jej vytláčeli směrem na ně. V té době byla naše honitba bohatá na drobnou zvěř - bažanty, zajíce, králíky, tak z prutníku táhl jeden kohout za druhým. A už letí i na mne. Nízký kohout, těsně nad prutníkem. Mířím a mačkám spoušť. Kohout se zlomil v ráně a zároveň v tom okamžiku se z prutníku ozval křik mého kamaráda, honce. "Nestřílejte tak nízko, dostal jsem zásah do klobouku." To mi vzalo veškerou chuť na další střelbu a čekal jsem na honce až vyjdou z prutníku. Hned utíkám ke kamarádovi Františkovi s omluvou, že to byla má ukvapená rána na nízkého kohouta. Bylo to opravdu štěstí - v klobouku tři dírky, těsně nad hlavou. Všem nám spadl kámen se srdce, že to dopadlo alespoň takhle.

Druhý příběh se udál následující rok opět na bažantím honu. Byl nádherný, slunečný den - sobota v druhé polovině prosince. V pátek před honem trochu pršelo, ale v noci přešel déšť ve sněžení a v sobotu se probouzíme do slunečného jitra. Poprašek asi tři centimetry sněhu a sluníčko k tomu vyvolává dobrou náladu všech účastníků honu. Zastupujeme leč ve Zmolách. Jsou to zalesněné stráně mezi nimiž v údolíčku teče potok. Po obou stranách postupují střelci a uvnitř honci vyhánějí zvěř. Najednou přede mnou na mé straně vyletí bažantí kohout, mířím a po ráně se kohout zlomil. V tom okamžiku se na druhé straně ozvalo: "Nestřílejte tak nízko, dostal jsem brok!" Hlas jsem okamžitě poznal, byl to můj kamarád, myslivec Jenda Derka. Víc se už neozvalo nic, hon zastaven nebyl, tak ihned po skončení leče jdu za Jednou informovat jej, že jsem střílel já - neboť v tom úseku asi 150 m mimo mou ránu žádná jiná nepadla. A já střílel směrem dolů, do potoka. Jedna mi ukazuje horní ret, kde má malou dírečku po broku a vypráví: "Sotva jsem zaslechl, jak někdo zavolal kohout, otáčím se směrem do leče. V tom okamžiku padla rána a vzápětí mně něco štíplo do horního rtu a narazilo do zubu. Když to vyplivnu do ruky s údivem zjišťuji, že je to brok." Při následné rekonstrukci jsme si ověřili, že se brok odrazil od namrzlého kmene stromu a Jendu, který se otočil po hlase honce v tom okamžiku zasáhl do rtu. Rána naštěstí nebyla vážná. Na dalším honu za týden už byla vyhojena a brok zalit do dentakrylu od té doby sloužil Jednovi jako amulet.

Třetí příběh jsem zažil při lovu srnce. Měl jsem obeznaného starého, zpátečního vidláka ve vojtěšce, který se zdržoval blízko naší obce. A jak už to bývá ne ane jej ulovit. Ten podvečer opět sedám do vojtěšky a čekám kde se srnec objeví. Netrvá to dlouho a tentokrát se mi postavil asi 80 m ode mne hezky na široko, jako by chtěl říci, tak konečně mě tu máš. Nečekám, ihned mířím a v okamžiku, kdy už mačkám spoušť, zjišťuji, že srnec stojí přímo proti obci a já vlastně střílím mezi poslední domy naší vesničky vzdálené jen asi 500 m. Ve zlomku vteřiny se mi podařilo hlaveň kulovnice trochu nadzvednout, ale rána už se zastavit nedala. Chybený srnec s bekáním zmizel ve vojtěšce a já se strachem se pomalu vracel do své rodné obce, zda se nestalo to nejhorší. V naší dědince byl klid a mír. Vesnice žila normálním letním ruchem. Zhluboka jsem si oddechl. Na vidláka jsem se vypravil druhý den znovu, ale ulovit se mi jej podařilo až o týden později.

Poslední dva příběhy jsou z čekání na divočáky. Po neúspěšné čekané se kolem půlnoci vracím domů. A v duchu si říkám, že když ti černí rytíři nejsou v oplocenkách Pod Svárovem, tak by snad mohl některý přetahovat asi jeden kilometr dlouhým údolím mezi lesními celky po známém přechodu zvěře. Uprostřed tohoto údolí je 1ha lesík, kolem něhož jsou v polích zamokřená místa a zvěř tu ráda chodí. Po vyjití na nejbližší vyvýšené místo dalekohledem sleduji údolíčko a opravdu před lesíkem vidím v měsíčním světle jak se ve vojtěšce něco pohybuje. Při lepším zaostření vidím další tři stíny. Ty se nehýbají, ale je to zrovna v těch místech, kdy by měla být půda zamokřená, zřejmě si prasátka vesele ryjí. Chytám vítr a když zjišťuji, že je dobrý, pomalu se začínám přibližovat. Ve vzdálenosti asi 70 m se opět dívám a vidím, že černá je na místě, ale stojí i nějak na ostro, nedá se dobře zamířit. Tak ještě pár kroků, když o mne zatím neví. Po nějakých patnácti, dvaceti krocích už beru kulovnici a pomalu v puškohledu hledám kus, který stojí nejlépe. Najednou se jeden pohne a postaví se na široko. Pomalu na něj přesunuji kulovnici, hledám v záměrném puškohledu komoru a když se mi zdá, že by rána mohla sedět, najednou se kus narovnal a já ke své hrůze zjišťuji, že je to člověk! V tom okamžiku na mne jdou mdloby a chvíli nejsem schopen se zvednout ze země. Když za chvíli dojdu k dotyčným divočákům, vidím, že jeden občan z naší vesnice pod rouškou noci sklízel vojtěšku, ale ne na svém poli. A domnělí divočáci byla vojtěška v kupách, kterou měl zlodějíček už nasečenou, Co jsem mu řekl, se napsat nedá.

Poslední případ byl obdobný. Ještě v úplné tmě nad ránem sedám do zarostlé meze nad lánem čerstvě sklizené pšenice. Tomuto úseku se říká Hrby a je to název velmi výstižný, neboť uvedený pozemek je velmi nesourodý. Střídají se kopce, nížiny, šikmá úbočí, roviny. V mnoha místech na tomto pozemku byla pšenice polehlá a kombajn tato místa nemohl pořádně vyséct, tak se polem táhly jazyky nesklizené pšenice. A jelikož je to pozemek mezi lesy a černá si sem zvykla chodit. Předpokládal jsem, že ji tu ráno překvapím při paběrkování na pšenici, případně při zpáteční cestě do lesa. Jak tak uvažuji, pomalu se začíná noční tma měnit v šero a já zvedám dalekohled a prohlížím pole přede mnou. V jedné muldě asi 70 m ode mne vidím dva kusy, částečně skryté za slámou. Dalekohledem sleduji, kdy se mi černá slušně postaví, aby se dalo střílet a zkouším to i přes puškohled mého kulobroku. Zatím je ještě velké šero, nedá se dobře zamířit. Pobíhající kusy jsme sice i v puškohledu zahlédl, ale zamíření není jisté.

Čekám další chvíli, beru dalekohled, abych si ověřil, kde černá je a zdá se mi, že snad by už to šlo. Všechny čtyři kusy jsou blízko sebe, tak si ještě ověřuji jak jsou velké, když tu se jeden z pohybujících se kusů postavil a já ke svému úžasu vodím, že je to člověk. Za chvíli se staví i druhý a snášejí na dvě kupy, které jsem považoval za ryjící divočáky, náruče nasečeného polehlého obilí. Ještě jsem chvíli poseděl, abych se z toho šoku vzpamatoval a potom se pomalu vydávám domů.