V šumavských lesích probíhá jeden gigantický experiment

Šumava patří mezi nejkrásnější území České republiky. Ke skutečnosti, kterou nebude asi nikdo zpochybňovat, však přibyl další fakt. Na více než 1500 hektarech šumavský les už uschl, když byl před tím napaden a sežrán kůrovcem. Pohledy na tuto zkázu jsou však i v řadách odborníků protichůdné. Správa Národního parku Šumava (NPŠ) se snaží veřejnost ujišťovat o tom, že se nejedná o mrtvý les, že zahynulo jen takzvané horní patro a že pod povrchem a v půdě je život, který se hlásí o své právo a je nadějí pro zrod nového, údajně lepšího lesa.

Kdy tento les definitivně vyroste a jaký bude, to ale nikdo říci s jistotou nemůže. Vyroste za 50, 100 nebo 200 let? Bude to opět smrkový les, nebo to bude onen kýžený les smíšený, složený ze smrku, jedle a buku? To nikdo neví a vědět ani nemůže.

Připomíná mi to situaci vědce, bádajícího nad přírodovědným problémem a majícího k dispozici přinejmenším dvě teorie, které se zásadně liší.

Jedna, kterou zastává správa NPŠ a ekologické organizace, říká, že příroda, ponechaná samovolným procesům, si poradí sama. Kůrovec, jako součást přírody, vytvoří se svým okolním prostředím rovnovážný stav a naši potomci budou moci s úžasem sledovat vedením parku vymezené oblasti tak, jak je Bůh stvořil a jak je možná spatřili první lidé, kteří se do šumavských hvozdů odvážili vstoupit. Okolní lesy pak zůstanou nedotčené a budou ošetřovány podle plánu péče, jako je tomu dnes.

Teorie druhá, která má své zastánce i ve výkonném výboru rady NPŠ a v její vědecké sekci, tvrdí pravý opak. Podle ní šumavské lesy, po staletí lesnicky obhospodařované, zahynou bez citlivého působení lidské ruky. Kůrovec poté, co sežere smrkové lesy v prvních zónách, vylétne do nižších partií a bude pokračovat ve svém zkázonosném díle. Na místě mrtvého lesa pak vznikne předem neodhadnutelný útvar, v ničem nepřipomínající zelenou Šumavu.

Vědec v této modelové situaci obvykle volí metodu experimentu, kdy za přesně definovaných výchozích podmínek nechá zkoumaný proces proběhnout (obvykle v laboratoři, aby případným nezdarem neohrozil okolí) a sleduje v reálném čase jeho průběh a výsledek.

Jako představitel Jihočeského kraje, jehož je Šumava nedílnou součástí, si proto musím klást zásadní otázky.

Otázka první - jedná se vůbec o experiment? Neexistují někde ve světě podobné situace, které již probíhají patřičně dlouhou dobu, aby bylo možné jejich průběh aplikovat na náš problém? Odpovídám, že nikoli. Nikde ve světě totiž neprošel původně hospodářsky využívaný les patřičně dlouhou dobu (desítky, raději stovky let) bezzásahovým vývojem s tím, že by došlo k obnově původního lesního systému. Jedná se tedy o experiment.

Otázka druhá - kdo je experimentátor? Kdo je ta osoba, mající oprávnění experiment provést a nesoucí odpovědnost za jeho výsledek? Odpovídám, že nevím! Orgány ochrany životního prostředí v čele s ministerstvem životního prostředí a správou parku dokonce popírají, že vůbec nějaký experiment probíhá. Nevládní ekologické organizace zase nemají ani gram odpovědnosti.

Znamená to, že na území obcí Jihočeského a Plzeňského kraje probíhá pokus, jehož výsledek může ovlivnit široké okolí a znamenat škody, za které nikdo neponese odpovědnost. Kůrovec může za příznivých podmínek vyletět a napadnout lesy nejen v druhých zónách, ale i vzdálenější porosty, patřící jiným vlastníkům, než je český stát. Situace je o to vážnější, že průběh šumavského experimentu by pak již nebylo možné regulovat a v případě jasných příznaků hrozícího kolapsu pokus "vypnout".