ÚVODNÍK

RNDr. Petr Koubek, CSc.

Vážení čtenáři,

poslední dva měsíce v roce jsou odnepaměti pro většinu myslivců vrcholem jejich loveckého snažení. Podle množství ulovené drobné zvěře hodnotí uplynulou loveckou sezónu a připravují plány na tu další. Je zřejmé, že vývoj početních stavů koroptve, bažanta, divoké kachny a zajíce v posledních desetiletích nedává příliš mnoho nadějí, že se znovu dočkáme bohatých výřadů. Koroptev nelovíme téměř třicet let, stále častěji paběrkujeme při lovu bažantů a bez uměle odchovaných bychom je již ve většině honiteb nelovili. Podobná situace je i s kachnami, a co se zajíce týká, všichni dobře víme, jak na tom jsme.

Zdá se, že ani letošní sezóna lovů na drobnou zvěř nesplní toužebná přání. Ze všech stran slyším, že zajíců a někde i bažantů je mnohem méně než v uplynulém roce. Stále častěji se z honiteb ozývají hlasy po zastavení, nebo alespoň výrazném omezení odstřelu. Kupodivu odborníci ve vedení ČMMJ jsou jiného názoru, jak jsme se mohli dozvědět v anketě redaktorů Lidových novin (4. 10., nebo na www.silvarium.cz). Mimo jiné jsme byli informováni o tom, že odstřel v žádném případě nemá vliv na početní stavy zajíců, že jsme v období výměny druhů a že kolorit vesnice a tradice spojené s každoročními hony není důvod rušit. Myšlenky natolik bizarní si jistě zaslouží trochu pozornosti.

Je příznačné, že těm, kteří se o svěřené národní bohatství starají, přikrmují je, šlechtí a přebytky potom loví, jsou příčiny úbytku drobné zvěře naprosto jasné. Jistě si všichni vzpomeneme, že jsme v zájmu zvýšení početních stavů drobné zvěře jedno dlouhé období intenzivně tlumili škodnou, na potkání stříleli pytlačící domácí miláčky, neúspěšně vykládali různá medikovaná krmiva a lizy, proklínali zemědělce s jejich monokulturami, oplakávali rozorané meze a vykácené remízky, trpělivě přihlíželi používání různých "-cidů" likvidujících vše živé a všichni věřili, že jednou se to změní a znovu budeme z honů nosit hrozny ulovené pernaté zvěře a vozit valníky zajíců. Přestože za posledních třináct let došlo k mnoha pozitivním změnám (obrovské lány monokultur mizí, objevují se rozsáhlé plochy ladem ležících polí a luk, zemědělcům chybí peníze na postřiky atd.), očekávaný efekt se nedostavil. Ba naopak! Našli jsme si jen dalšího neporazitelného nepřítele - globální změnu klimatu!

Jistě bychom v odborné myslivecké literatuře a časopisech nalezli ještě další příčiny katastrofálního poklesu populací drobné zvěře v ČR. O jedné, podle mého soudu naprosto zásadní příčině, však myslivecká literatura a časopisy zarytě mlčí. Jsme to my, naše chamtivost, nepoučitelnost a neochota či neschopnost změnit zaběhané koleje.

O neuvěřitelných výřadech koroptví vím již jen z doslechu, ale děkuji Bohu, že jsem měl možnost zažít vzestup i pád výřadů na bažantích, kachních i zaječích honech. Lovil jsem ještě zajíce v lesních honitbách, kde se již dvě desetiletí žádní nestřílí. Lovil jsem v polních honitbách s výřady stovek, a dokonce i tisíce zajíců. Lovil jsem v dobách, kdy se uměle odchovaní bažanti vypouštěli pouze do bažantnic a o umělém odchovu divokých kachen jsme vůbec neuvažovali. Přesto byly výřady na současné poměry neuvěřitelné. Pamatuji si, jaké problémy jsme měli, abychom se "zbavili" střelené zvěře. Dnes lze těžko uvěřit, že cena uloveného zajíce byla nižší než výkupní cena jeho kožky (10 Kčs)! Pouhých dvacet let stačilo k tomu, aby se situace zcela změnila. Na vlastní kůži jsem poznal, že platí staré české přísloví "s jídlem roste chuť", že velikost výřadu a výše úlovku se stala na dlouhé období prestižní záležitostí sousedících honiteb a že ve snaze dosáhnout co nejlepších "výsledků" jsme byli schopní nad lecčíms přimhouřit oko.

Teď, s odstupem času, se však jeví vše jasněji a jednotlivé souvislosti do sebe náramně zapadají.

Klasickým příkladem mohou být zaječí hony. Ještě někdy koncem sedmdesátých let jsme bez problémů ulovili stejné množství zajíců s polovičním počtem střelců, rozestupy mezi jednotlivými střelci byly i více než 100 m a nikdy jsme kolo nestříleli až do konce. Abychom téhož výřadu dosáhli o pět let později, počet střelců se téměř zdvojnásobil, rozestupy se výrazně zkrátily a střílelo se až do konce kola. Vyměnili jsme staré papírové náboje za výkonnější s košíčky, abychom dál dostřelili, a mnohdy jsme pod rouškou ochrany speciálních kultur "přehoblovali" několik desítek hektarů i třikrát za sebou. Není se tedy co divit, že na tisícové, ale i na stovkové výřady zůstaly jen vzpomínky. Připočítáme-li k přirozenému úhynu, jehož výši ovlivňují různá onemocnění, počasí, připusťme i zemědělská výroba a změny v krajině, také opakované "myslivecké hospodaření" založené na nepodložených číslech (NJKS) a vykonstruovaných koeficientech přírůstku, pak se současnému stavu nemůžeme divit.

Tak jako ostatně vše v přírodě i populační dynamika různých druhů živočichů i lovné zvěře má své zákonitosti, je ovlivňována různými vlivy, které jsou, ale také nemusí být, v přímé souvislosti s činností člověka. Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že existují cyklické změny v početnosti drobných savců. Ukazuje se, dokonce na materiálu z ČR a zpracovaném českými vědci, že stopy po přirozeném a opakovaném kolísání početnosti populace lze vypozorovat také u zajíce. Na rozdíl od zajíce však kolísání početnosti drobných savců nevede nikdy k jejich úplnému vymizení a nikdy se nestane, že by početnost populace klesla pod kritickou hranici neumožňující její opětovný nárůst (přestože mají své nemoci, predátory, rodenticidy, rozorané meze atd.). Možná také kvůli štěstí, že nebyli zařazeni mezi lovné druhy a dlouhodobě s nimi myslivecky nehospodaříme. V případě zajíce se perioda s minimálními stavem evidentně prodlužuje a také pokles početnosti je v každé z dosud zaznamenaných period vyšší. Svádět tento trend jen na tularémii, kokcidiózu, zemědělce s jejich postřiky a agrotechnickými lhůtami, dopravu, rozorané meze, teplo, nebo dokonce na "výměnu druhů" a jedním dechem tvrdit, že odstřel (bezohledný, založený na subjektivních datech) se na početnosti populace zajíce nemůže nijak projevit, je neuvěřitelný nesmysl. Bohužel totéž lze tvrdit, jen s malými obměnami, také u ostatních druhů drobné zvěře. Podotýkám zvěře původní, nikoliv introdukované, v jejíž populační dynamice se stejné vlivy mohou projevit jinak než u druhů původních.

Často si kladu otázku, zda je ještě možné trvalý pokles početnosti drobné zvěře zastavit a tento nepříznivý trend zvrátit. Za předpokladu, že převládne rozum nad chamtivostí, vědecké argumenty nad nesmyslnými bláboly a že se nedílnou součástí myslivosti stane odpovědnost za svěřené přírodní bohatství, nevidím důvod, proč by to nešlo. Současný morální stav, odborná úroveň vedení české myslivosti a její postavení ve společnosti však nápravu téměř vylučují.

Přesto věřím, že se mezi hospodáři a obyčejnými myslivci najde dostatek odborníků vybavených vědomostmi, zdravým selským rozumem a citem pro přírodu, kteří se především pro svoji potěchu, nikoliv pro potěšení nekompetentních úředníků, pokusí udělat vše pro to, aby i v budoucnu mohli zajíce lovit, a přispět tak ke "koloritu vesnice a zachování tradic".