ÚVODNÍK

Ing. Ondřej Kozub

Vážení čtenáři,

černá zvěř - divočáci - je pojem, který ještě před třiceti lety znamenal pro většinu myslivců představu velkých lesních komplexů se skrytě žijící rytířskou zvěří, jejíž ulovení bylo vždy považováno za nevšední zážitek. Generace našich otců a dědů divoká prasata jako lovnou zvěř ve svých revírech s výjimkou hraničních hvozdů téměř neznala. O to přitažlivější byly lovecké povídky profesora Julia Komárka či Jaroslava Hubálka, popisující napínavé lovy černé na Slovensku, resp. v Karpatech. Tehdy nikdo netušil, jakou cestou se bude ubírat vývoj populací divočáků na území našeho státu, resp. na území celé střední Evropy.

pestrobarevný podzim se pomalu nachýlil ke konci a nastává čas prvních honů na drobnou zvěř. Také naháňky na divočáky patří ke koloritu posledních měsíců roku. Tento čas je naplněn přátelstvím mezi myslivci a společnými zážitky z lovů. Mnoho myslivců je pasováno na lovce, konají se zábavné poslední leče ...

Rád prožívám tyto chvíle s přáteli. Často naslouchám příběhům neznámých kolegů o zážitcích z lovu a vycházek do přírody. Jeden myslivec vypráví o záhadném srnci, kterého potkával vždy jen těsně po dešti a pokaždé na takovou vzdálenost, že ho nemohl ulovit. Jiný zase tahá z rukávu příběhy z dob dávno minulých. V těchto příbězích je mnoho pravd i výmyslů. Každý posluchač si musí vybrat, co je reálné a co je již myslivecká latina.

Jsou však i příběhy, které slýchám velmi nerad. Pozoruji, jak na povrch vyplývá mnoho "promlčených” hříchů o nebezpečném zacházení se zbraní a riskantní střelbě. Ukazuje se, že těch několik málo mediálně zviditelněných případů poranění nebo dokonce usmrcení člověka výstřelem z myslivcovy zbraně je jen zlomkem skutečného počtu podobných případů. Nejeden myslivec se s tímto problémem během své praxi již setkal. Většinou vše končí velmi šťastně. Alespoň pro postiženého. Prostřelený klobouk, kabát, v horším případě několik broků pod kůží. Tyto případy se však nehlásí, natož aby je vyšetřovala policie. Nejde ani tak o zápis do policejních statistik, ale o skutečné potrestání viníka. Je s podivem, že mezi sebou takové nebezpečné bouchaly vůbec tolerujeme. Vždyť ten příští postřelený může být kdokoliv z nás. Přesto nikdo ani nehlesne. Žádný přece nechce "ublížit kamarádovi”. Ale jaký je to kamarád, když nedokáže ovládnout lovecké pudy a bezhlavě střílí kamkoliv a na co se dá. Těmto lidem přece zbraň do ruky nepatří!

Rád bych se zmínil ještě o jedné záležitosti související se společnými loveckými akcemi. Každý myslivec by měl trvat na dodržování mysliveckých tradic. Týká se to i vhodného oblékání. Osobně nemám rád, když na hon přijde člověk oblečený například do vojenských maskáčů. Takového "myslivce” by měl hospodář poslat domů. Zamysleme se také ale nad tím, že přinejmenším honci by na sobě mohli mít reflexní ochranné prostředky třeba v podobě oranžových vest. Vhodné by bylo i označení střelců třeba reflexní páskou na klobouku. Myslím, že takovéto ochranné pomůcky žádným tradicím neodporují. V některých státech je podobné označení všech účastníků loveckých akcí povinné, jinde je to běžně používané. I když u nás tomu tak zatím není, zkusme se takto navzájem chránit před následky střelného poranění. I to je cesta.

Jak jsem již na začátku napsal, blíží se čas honů a naháněk. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, zda je důležitější za každou cenu ulovit divočáka střelbou do neznáma, nebo jestli je přednější vědět, že jsem nemohl nikoho zranit neuváženým výstřelem. Žít s pocitem takové viny musí mít na lidskou psychiku zničující účinky.

Přeji vám všem pěknou loveckou sezónu a krásné myslivecké zážitky.

Svět myslivosti č. 11/2002