ÚVODNÍK

Vážení čtenáři

v malé vesnické hospůdce v rekreační oblasti seděli u stolu dva hosté. Před sebou měli rozpitá piva a i pohledem zvenčí - oknem do výčepu - bylo zřejmé, že se o něčem přou. Rukama kolem sebe rozhazovali jako policista na křižovatce při zrychlené projekci. Oba byli ve věku nad padesát let. První z diskutérů na sobě měl mysliveckou kamizolu a nemohlo být tedy pochyb o tom, že jde o myslivce. Druhý byl oblečen moderně až výstředně a budil dojem předdůchodového dorostence. Šíji mu zdobil zlatý řetěz a uši mu odstávaly pod tíhou velkých náušnic. Na prostředníku levé ruky mu zářil prsten velikosti mexického dolaru a červená košile pod černou vestou dodávala výraz kovbojského učně. Na první pohled bylo jasné, že jde o naprosto rozdílné typy lidí. První myslivec, druhý majitel nočního klubu, toho času na rekreaci. Co ale bylo předmětem jejich závažného sporu?

Byl to opravdu složitý problém: co bylo na světě první - pytláctví nebo prostituce? Nafintěný předdůchodový dorostenec tvrdil, že prostituce existuje od té doby, kdy se na Zemi objevila první žena. Zelený mužíček mu oponoval tím, že chlap s prázdným žaludkem nemá na nějaké milostné hrátky ani pomyšlení a bez pomoci mužské části lidstva přece nemůže žádná služebnice lásky existovat. Když chlapovi hladem kručí v žaludku, mohou mu být všechny krasavice ukradené, leda snad že by mu něco uvařily. Když kdysi lovci mamutů ve svém revíru neměli kořist, odskočili lovit na území sousedního kmene a to již bylo první pytláctví. Teprve poté, co mamuta ulovili a nacpali si břicha jeho masem, mohla je přepadnout touha po laškování s něžným pohlavím. Je to přece jasné: prvním řemeslem na světě bylo pytláctví. Majitel nočního klubu se však nenechal přesvědčit. Oba diskutéři měli svoji pravdu, trvali na ní, a protože zrovna nešeptali, ale chvílemi řvali jako paviáni, bavila se celá hospoda. Zpříjemňovali štamgastům vlahý letní podvečer.

Skutečné pytláctví ale nic příjemného není, a to nejen pro myslivce, ale pro všechny, kdo mají k přírodě a k jejím obyvatelům kladný vztah. Vůbec přitom nezáleží na tom, které řemeslo bylo na naší planetě první. Pytláctví je nešvar nejhrubšího zrna. Je však nutné rozlišovat. Rozdíl je mezi chudým chalupníčkem z dob téměř zapomenutých, který upytlačil zajíce v zelí na zahrádce, a moderním pytlákem dnešní doby. Chalupník vylepšil jídelníček své početné rodiny, i když si byl vědom toho, že se to nesmí dělat. Dnešní pytlák vybavený dokonalou loveckou, zaměřovací, jízdní i dorozumívací technikou loví zpravidla ze zištných důvodů - prodej upytlačené zvěřiny mu přináší nezanedbatelný zisk. Někteří pytláci jsou dokonce tak otrlí a bezohlední, že loví i v době hájení a neváhají použít zbraně i proti člověku, který by mohl jejich řádění odhalit. Tento druh pytláctví je ze všech nejvíce zavrženíhodný a nejodpornější. Jsou ale i další druhy pytláctví. Např. pytláctví pod vlivem lovecké vášně. Náruživý lovec bez loveckého lístku má v sobě silně geneticky zakořeněný atavismus po svých dávných předcích. Potřeba lovení u něho převyšuje rozum přesně podle hesla "když flinta zavelí, rozum je v ...”. Tento poměrně starý druh pytláctví existuje dodnes. Je možné si připomenout např. nájezdy bavorských pytláků na Šumavu v minulém století. Pak zde máme také pytlačení samotných "myslivců”. Pro kus zvěřiny tito lidé hodí za hlavu mysliveckou hrdost i čest. Místo toho, aby byli vzorem při ochraně zvěře, jsou pravým opakem. I tady je možné připomenout jejich rčení "hlad nezná průběrný odstřel, nebo dokonce "hlad nezná dobu hájení”. Takové počínání lidí s loveckým lístkem v kapse je nejen zavrženíhodné, ale především smutné pro celou myslivost.

Každé pytláctví je více či méně společensky nepřijatelné. Zvěř je podle zákona o myslivosti obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi zákonem vyjmenovaných druhů volně žijících živočichů. Ochranu zvěře proti pytlákům se snaží nový zákon o myslivosti řešit v paragrafech č. 49, 51, 63 a 64. Zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb., resp. jeho nedávno schválená novela, která bude účinná od 1. dubna t. r., zvyšuje pokuty za pytláctví až na 8000 Kč, což je o 3000 Kč více, než tomu bylo dosud. Povinnost státu je chránit své přírodní bohatství, a stát se o to tvorbou právních norem snaží. Otázkou však zůstává, jak velký dopad tyto právní normy mají. Vždyť zvěřina z jednoho silnějšího kusu jelení zvěře finančně pokryje nejvyšší možnou pokutu, která může být po-dle zákona o přestupcích pachateli udělena.

Pytláctví bylo, je a zřejmě bude existovat i nadále. Jde o to, aby se ho podařilo dostat na alespoň únosnou míru a abychom s ním mohli účinně bojovat. Snažme se věřit, že slušnost v naší společnosti poroste. Že všemocná ruka trhu nebude stále drásat naše přírodní bohatství - zvěř - tak jako nyní.

Ing. Jiří Mlčoušek

Svět myslivosti 3/2002