Usmrcování psů v honitbě ve světle nového zákona o myslivosti

MGR. MAREK KONEČNÝ

1. července 2002 nabyl účinnosti zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen nový zákon), který ruší zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen starší právní úprava). V souvislosti s tím je vhodné pozastavit se nad některými podstatnými změnami právní úpravy, které se týkají pohybu psů v honitbě, resp. oprávnění je tam za zákonem stanovených podmínek usmrcovat. Jde především o změnu v okruhu oprávněných osob a o změnu v rozsahu tohoto oprávnění. To v praxi znamená, že usmrcovat v honitbě psy bude možné v mnohem méně případech, než tomu bylo doposud. Jak tedy předmětné situace reguluje nový zákon o myslivosti a jak by měl být realizován?

OSOBA, KTERÁ JE OPRÁVNĚNA USMRTIT V HONITBĚ PSA

Podle § 21 odst. 1 starší právní úpravy byla oprávněna usmrcovat psy v honitbě myslivecká stráž. Požadavky na fyzickou osobu, která mohla být ustanovena mysliveckou stráží, byly uvedeny v § 20 a patřila mezi ně především průkazná znalost práv a povinností myslivecké stráže podle tohoto zákona a znalost souvisejících předpisů. § 21 odst. 2 však umožňoval přenést toto oprávnění myslivecké stráže na další osoby mající platný lovecký lístek. Tedy na osoby, na něž zákon nekladl tytéž požadavky jako na mysliveckou stráž a které nebyly na rozdíl od ní veřejným činitelem. Tyto osoby, ač mnohdy nesplňovaly podmínky požadované po myslivecké stráži (nebo jejich rozsah), byly oprávněny podstatně zasáhnout do tak významného práva, jakým je vlastnické právo a způsobit na jeho předmětu nevratné změny - usmrtit psa. A právě v tom lze hledat jednu z příčin problémového výkonu tohoto oprávnění, když bylo přeneseno na držitele loveckých lístků, kteří k tomu nebyli nejvhodnější po stránce věcné a právní znalosti dané problematiky nebo po stránce osobnostně-charakterové. V důsledku toho mnohdy došlo k pochybením, která rozbouřila hladinu veřejného mínění, v jehož očích se myslivci bohužel stali "krvelačnými střelci po všem živém”. A to ke škodě věci samé - výkonu práva myslivosti.

Není se tedy co divit, že nový zákon takový přenos oprávnění neumožňuje. K usmrcování psů v honitbě je podle něj oprávněna pouze myslivecká stráž, resp. myslivecký hospodář. To, že však opět nejde o šťastné řešení, je nasnadě, protože si musíme uvědomit, že se u nás každoročně usmrtí kolem sta tisíc myslivosti škodících toulavých koček a psů. Bude však v silách přibližně 10 000 mysliveckých stráží a 5500 mysliveckých hospodářů každoročně redukovat oněch sto tisíc v honitbách nežádoucích zvířat? Nebo se tito "zatracenci” stanou postrachem volně žijících živočichů v honitbách, ale nakonec nejen jich? Vždyť při takových počtech je reálná i hrozba rozšíření nebezpečných nemocí včetně vztekliny. Vedle ohrožení zdraví a života občanů by však existovalo i riziko jejich fyzického napadení při pobytu v přírodě některými volně se pohybujícími zdivočelými psy. A tak se v tomto katastrofickém scénáři stává nová úprava, zdánlivě koncipovaná ve prospěch zájmů chovatelů a vlastníků psů, v konečném důsledku úpravou neprospěšnou nejen jim, ale i všem zúčastněným.

PODMÍNKY, ZA NICHŽ MŮŽE BÝT V HONITBĚ USMRCEN PES

Starší právní úprava v § 21 odst. 1 písm. b) opravňovala mysliveckou stráž a osobu mající platný lovecký lístek (za podmínky uvedené výše) usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčácké, nevzdálí-li se od stáda více než 200 m a na psy lovecké, slepecké, zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku přechodně vzdálí z vlivu svého vedoucího.

V ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) starší právní úpravy byla výjimka z pravidla o oprávnění usmrcovat psy v honitbě pojata jako stanovení určitých skupin psů. Tyto skupiny jsou stanoveny podle toho, že psi v nich zastoupení slouží určitému účelu, resp. jsou určeni k tomu, aby mu sloužili, a nikoliv podle skutečnosti, že tomuto účelu mohou podle povahy své genetické výbavy dosti dobře sloužit. Tak tomu je např. u psa loveckého plemene, který pokud nemá patřičný výcvik, resp. kvalifikaci (lovecké zkoušky), není psem lovecky upotřebitelným.

V novém zákoně o myslivosti je pojem "lovecký pes” oproti předchozí úpravě jednoznačně definován v § 44 odst. 1, větě druhé. Rozumí se jím pes loveckého plemene uznaného mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu. Vyhláška č. 244/2002 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti, stanovuje způsob provádění zkoušek psů z výkonu.

Jaké závěry tedy z výše uvedeného plynou? Že se výjimka z oprávnění usmrcovat psy v honitbě vztahuje na takto v zákoně nově definovaného loveckého psa? To nepochybně, ale nový zákon o myslivosti jde ještě dále! Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona je sice myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř. Toto oprávnění se však nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební. Nová zákonná úprava se tedy podstatně liší od starší právní úpravy a to především tím, že opouští při vymezení výjimky z oprávnění usmrcovat psy v honitbě pojem ovčáckých a loveckých psů. Tedy definici založenou především na pojetí účelového použití daného psa, resp. jeho určení k tomuto použití (viz výše), a zavádí nové definiční hledisko plemenné kategorizace psů. Toto řešení, ač nepoměrně jednoznačnější a pro účely interpretace a aplikace práva nepochybně přijatelnější, je na druhé straně řešením na úkor věci samé, tedy na úkor výkonu práva myslivosti - především efektivního výkonu práv a povinností zvěř chránit. Současně je významně ohroženo, ne-li porušeno jedno ze základních lidských práv - právo vlastnické, které je neodůvodněně omezeno v případě majitelů psů jiných než ovčáckých a loveckých plemen, resp. kříženců.

Z oprávnění usmrcovat v honitbě psy jsou totiž vyňati psi splňující podmínku, že jde o lovecké nebo ovčácké plemeno. K tomu, aby tato podmínka byla splněna, postačí, že daný pes má příslušný průkaz původu, tedy potvrzení, že je psem loveckého nebo ovčáckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Nic více, nic méně. Zákon tedy nevznáší žádné další požadavky na konkrétního jedince včetně výkonnostních, tak jak to mohlo být, a bylo dovozováno i soudní praxí za předchozí právní úpravy. Na druhou stranu se však tato výjimka z oprávnění usmrcovat psy v honitbě nevztahuje na psy jiných plemen a na křížence, tedy psy bez průkazu původu. A to i v případě, kdy půjde o jedince, kteří by mohli dosahovat nebo dokonce dosahují výkonnostních požadavků požadovaných od psů, kteří jsou podle dikce, ať již původní právní úpravy nebo nového zákona, nezbytní k výkonu práva myslivosti. Je tedy otázkou, proč zákonodárce v novém zákoně znevýhodňuje majitele těchto ostatních psů, resp. proč neodůvodněně zvýhodňuje majitele psů loveckých a ovčáckých plemen v případech, v nichž není objektivní důvod, a možno říci i veřejný zájem na tom, aby tito psy byli z oprávnění usmrcovat psy v honitbě vyjmuti. Tedy v případech, kdy sice jde o psi loveckých a ovčáckých plemen, avšak nepoužívaných při určité činnosti (ostraha stáda, výkon práva myslivosti), resp. když nejsou k použití pro určitou činnost určeni. A právě naopak díky svým geneticky vrozeným vlastnostem a schopnostem spojeným s nežádoucím, resp. nedostatečným výcvikem, jsou schopni napáchat v přírodě i v myslivosti mnohem větší škody, než ostatní psi.

Je nutné si uvědomit, že v novém zákoně se již neobjevuje ani v původní právní úpravě obsažená relativně vágní podmínka použitelnosti výjimky z oprávnění usmrcovat psy v honitbě. Ta vyžadovala, že tito psi jsou jako takoví - ovčáčtí, lovečtí, slepečtí, zdravotničtí, vojenští a služební - k rozeznání a při výkonu služby nebo při výcviku se vzdálili z vlivu svého vedoucího jen přechodně.

K prokázání případného neoprávněného usmrcení psa v honitbě podle nového zákona tedy postačí jediné - že půjde o psa loveckého nebo ovčáckého plemene, tedy psa s příslušným průkazem původu.

Skutečnost, zda daný pes má nebo nemá příslušný průkaz původu, budou ale zřejmě v případech skutkových dějů, které má regulovat ustanovení o usmrcování psů v honitbě, strážci myslivosti těžko předem znát. Je tak otázkou, kolik mysliveckých stráží a jiných osob oprávněných k usmrcování psů v honitbě bude "riskovat” střelbu na psa, který svým vzhledem rámcově odpovídá platnému standardu některého z plemen loveckých nebo ovčáckých psů a může za předpokladu, že má platný průkaz původu, být psem, na nějž se výjimka z usmrcování psů vztahuje. Toto "tipování” a riziko patrně nepodstoupí žádný z oprávněných a to především pro reálnou hrozbu sankce ať v podobě správně-právní nebo případně i trestně-právní.

Další významnou okolností kromě toho, že se myslivecká stráž bude muset v praxi rychle rozhodnout o zařazení konkrétního psa do skupiny psů loveckých a ovčáckých plemen nebo do skupiny ostatních psů na základě pouhého vzhledu psa, a to mnohdy i v ne příliš přehledném terénu, je skutečnost, jak rozsáhlý okruh psů se z pohledu jednotlivých plemen a jejich četnosti pod obratem "psi loveckých a ovčáckých plemen” skrývá.

Všechna plemena uznaná Mezinárodní kynologickou federací (FCI) jsou rozdělena do 10 skupin. Ovčácká plemena tvoří celou Skupinu 1, v níž je přibližně 37 plemen.

Lovecká plemena jsou plemena tvořící Skupinu 3 (teriéři), v níž je 31 plemen, Skupinu 4 (jezevčíci), Skupinu 6 (honiči a barváři), v níž je 74 plemen, Skupinou 7 (ohaři), v níž je 37 plemen a Skupinou 8 (slídiči a retrívři), v níž je 21 plemen. Nezbývá než dodat, že pro uplatnění oprávnění usmrcovat psy v honitbě tak, jak je zakotveno v novém zákoně o myslivosti, nezbude v praxi patrně mnoho případů.

Uvážíme-li tedy skutečnosti zmíněné v předchozích odstavcích, je nasnadě otázka, kdy se na zvěři a na myslivosti vůbec projeví ony již výše zmíněné statisíce každoročně odstřelených toulavých psů a koček.

Danou situaci patrně nijak významně neovlivní ani hrozba nově zakotvené až třiceti resp. čtyřicetitisícové peněžní sankce za porušení zákazu nechat volně pobíhat v honitbě mimo vliv svého majitele nebo vedoucího domácí zvířata, včetně zvířat ze zájmových chovů a zvířata z farmových chovů, který je uložen jejich vlastníkům.

Pro ucelenější informaci o aspektech usmrcování psů v honitbě je třeba ještě doplnit, že podle nového zákona, § 14 odst. 2, myslivecká stráž, která usmrtila psa nebo kočku, zdivočelé hospodářské zvíře nebo označené zvíře z farmového chovu zvěře, je povinna o tom neprodleně informovat jeho vlastníka, pokud je známý, a sdělit mu místo usmrcení zvířete a popřípadě jej na toto místo doprovodit.

Dokončení v příštím čísle:

Odpovědnost k náhradě škody spojená s usmrcením psa v honitbě

Svět myslivosti č. 7/2002