Tři varovná setkání se vzteklinou

František JANKŮJ

Tímto chci reagovat na články vyšlé v Myslivosti týkající se vztekliny, poněvadž se domnívám, že problematiku této přenášené infekce stále podceňujeme - a to by se mnohému z nás mohlo zle vymstít...

Setkání první: Pořádal se lesní hon v režijní honitbě - honci až ke konci leče vytlačili lišku na pozvaného hosta - lékaře. Po jeho ráně zůstala zrzka v ohni, ale v okamžiku, když ji rozradostněný honec zvedal, chňapla jej do dlaně! Muž lišku holí usmrtil a přinesl natěšenému střelci - ale ten reagoval jak se na profesionála patří; zraněnou ruku prohlédl, nouzově dezinfikoval slivovicí, tím se však nespokojil! Přerušil honbu, vzal zraněného do auta a ihned zavezl do nemocnice v Uh. Hradišti, lišku pak předal Veterinárnímu středisku. A dobře udělal, neboť tam bylo zjištěno, že liška je infikovaná! Pantáta honec byl tedy zachráněn - a to přes svoji vůli, neboť se domníval, že slivovička je všemocná a zalitím liščího kousance jsou viry vztekliny zcela zničeny...

Setkání druhé: Trávil jsem týden dovolené v chatě Skalka pod Velkou Javorinou - sám jako poustevník - dny onoho prosince byly překrásné! Sníh jiskřil bělostí, noci oluněné - prostě - balzám pro duši, všude mír a klid. Založil jsem krmelce, doplnil sůl v lizech a brouzdal revírem. Hospodář mi při předávání klíčů sděluje, že nemají ještě splněn odlov jelena - a já brzy obeznal jeho pravděpodobné stávaniště, byť občasné.

Myslivci vědí, jakou roli hraje v horách vítr - a tak když celý den - v mé dovolené poslední - vanul příznivý severák, obešel jsem velikým obloukem nadějnou houštinu v oddělení 70 a s přicházejícím večerem už jsem stál na obrovském bukovém pařezu při nejhořejší svážnici pod Pralesem. Trpělivě čekám snad hodinu, a když ve svahu pod sebou opakovaně zaslechnu jakoby klepnutí paroží o kmínky buků, v tu chvíli přestávám vnímat mrazivý chlad, dobývající se mi už pod teplý kožíšek. Triedrem pátrám ve směru zvuků, leč nikde ani pohybu; začínám mít pochybnosti. Schovávám ruce do kapes a trpělivě vyčkávám. Večer přechází ve světlou noc, všude blahodárné ticho, které mi ve velkém městě tolik schází... téměř se oddávám snění...

Vytrhne mne až zaskolení lišky, jež se v zápětí opakuje, ale zřetelně blíž - a už ji také vidím, jak dlouhými skoky, zřejmě puzena hladem - peláší asi sto metrů pode mnou. Pokusně na rty hlasitě zamyškuji, neboť pro střelbu je nedostupná - a jsem překvapen její okamžitou reakcí. Liška všemi běhy brzdí - na bělostném sněhu zřetelně vidím, že otáčí hlavu ke mně a pohotově tedy znovu zavábím! Její hlad musel být pořádný, neboť se rozhoduje i pro tak maličké myší sousto, a vydává se do svahu směrem ke mně. Je však opatrná, vbíhá do staré, vodou erodované cesty, takže vidím pouze její hřbet. Když se přiblížila asi na 35 kroků, přikládám troják k líci a znovu jemně zavábím. Jakmile vysunula hlavu a hruď, zaduněl můj výstřel, mnohonásobně se ozývající v zasněžených žlebech...

Klesla do sněhu jako podťatá! Ta radost, když asi po deseti minutách úlovek zvedám, neboť je to kapitální, dobře vybarvený lišák; jeho oháňka, zakončená velikým květem, je silná jako rukáv mého kabátu. Věru, než jsem přišel v hlubokém sněhu k chatě, úlovek mi pořádně v rukou ztěžkl! V lehké myslivecké horečce přistoupím při světle petrolejky ke stahování - ale až je dokončím, teprve mi napadá, že jsem se hospodáře nezeptal na výskyt vztekliny! Ač nemám na rukou ani škrábanec, myšlenka na nákazu mi kalí náladu i spánek. Proto ráno balím lišákovu hlavu do igelitové tašky a když odjíždím, beru ji s sebou. Opatrnost se vyplácí, neboť při hlášení u hospodáře mi tento dodatečně a s omluvou sděluje, že revír je v pásmu nákazy, mně od této chvíle nastává skutečná trýzeň! Odevzdávám lebku k vyšetření Veterinárnímu ústavu v Olomouci a s trnutím očekávám výsledek. Bohudík, lišák byl čistý, nemusím snad říkat, jaké břemeno ze mne spadlo!!!

Další setkání je trochu kuriózní: Při hledání jisté rodiny v Prusinovicích, vesničky pro mě do té doby zcela neznámé, přistupuji ke dvorku, na němž hospodář řeže cirkulárkou dříví, doptávám se ho na určitou osobu v této obci a hovoříme spolu u drátěného plotu, jímž je dvorek ohražen. Přibíhá jeho vlčák a znenadání - přes pletivo, nevím ani jak - mě kousne, ale protože mám kožíšek až ke kolenům, nevěnuji tomu ani pozornost, i když ve stehně cítím bolest. Majitel se omlouvá, že mě včas neupozornil - pes prý je ostrý hlídač - a rozcházíme se, já s úlekem...

Večer při sprchování však zjistím, že psí špičáky pronikly kabátem, kalhotami, košilí i tričkem až do těla - a pohoda z koupele je ta-tam! Hledám v telefonním seznamu Prusinovic nahodilého občana, slovy mu vykresluji náves s vyčnívajícím domkem poblíž tamní autobusové zastávky, prosím o sdělení jeho jména, anebo - nemá-li telefon, tak jména některého myslivce nebo chovatele psa. Daří se mi to až po hodné chvíli, s velikou úlevou, se konečně dovídám, že v celé obci určitě proběhlo očkování všech psů! Pak teprve uléhám, neboť si uvědomuji s kolika lidmi - nejen členy své rodiny, ale i cizími - jsem se onu sobotu, jsa již pokousaný, setkal...

Zcela tedy chápu myslivce, sdělujícího v našem časopise peripetie se vzteklým jelenem. Jeho i moje zkušenost též každého z nás přivede k vážnému a zodpovědnému přístupu k problematice vztekliny: vždyť co bylo před třiceti léty jevem spíše výjimečným, dnes je skutečností zcela běžnou. Poučíme se?

Myslivost č. 2/2003