Tři medvědi najednou

Z knihy Julia Komárka “Lovy v Karpatech”.

Prof. Julius Komárek

Tento večer byl zvlášť krásný. S rozkoší jsem pozoroval, jak poslední sluneční světlo barví vzdálené stráně a jak modré stíny stoupají z roklí, činíce panoráma čím dál tím plastičtější. Protože jsem na příchod medvěda již nespoléhal, nepřipravil jsem si pušku mezi rozsochy větví a nechal jsem ji ležet volně vedle sebe. Pozoroval jsem právě činnost velikého lumka, který zkoumal kůru padlého buku přede mnou, když jsem zaslechl slabounký zvuk, jako když někdo naboso uklouzne. Podíval jsem se směrem k lesu, ale nebylo tam nic. Bylo ještě hodně světlo. Ponořil jsem se znovu do myšlenek a litoval jsem, že zde na poloninách nemohu zůstat věčně a že musím za nějaký den myslit na návrat. Náhle jsem zaslechl z úžlabiny rokle, zarostlé lesem, jasné zabručení. Zarazil se mi dech. To musil být medvěd, protože zvuk byl zlobný. Uchopil jsem pušku, ale vtom mě nějaký pohled píchl v koutku levého oka směrem, kde ležela újeď.

Podíval jsem se letmo tam a myslím, že jsem v té chvíli ztratil všechnu schopnost pohybu. Na volné prostoře svahu ponořeného již do stínu končícího večera těsně nad nejhořejšími zbytky újedi stál medvěd. Byl žemlově hnědý, slechy měl přiklopené, takže jeho hlava vypadala plochá, a hleděl upjatě ze svahu dolů směrem k rokli. Čenich měl ohrnutý vzhůru, skoro naruby, a bylo vidět tesáky. Stál téměř nade mnou, ne dále než padesát kroků, takže jsem se neodvážil ani hnout.

Vtom zapraskaly na okraji lesa větve a pohlédl jsem tam právě včas, abych viděl, jak dlouhými kroky vykračuje na poloninu nový medvěd a směřuje k újedi. Byl tmavohnědý a jenom plece měl světlejší, skoro šedavé, a před nimi bělavou skvrnu. Bručel a vrčel ohavným způsobem a měl pysky daleko ohrnuty, takže chrup byl obnažen a svítil v přibývajícím šeru. Nyní se ozval vrčivě a zlobně také prvý medvěd, zatímco druhý udělal krátký skok a zasekl obě tlapy do kýty zdechlého vola. Oba medvědi stáli tak proti sobě jako vzteklí psi. Když se vše později skončilo a já vzpomínal na celou scénu, uvědomil jsem si, ža oba byli skoro stejně velcí a jejich hlavy se mi zdály v poměru k tělu hodně veliké.

Náhle počali oba couvat pozpátku a nad nízkým obzorem svahu přímo proti mně se začala vynořovat veliká černá hmota, která postupně nabyla tvaru medvěda a valila se zrovna doprostřed mezi oba soupeře. Ačkoliv barvy již nebyly jasné a kontury ztrácely na ostrosti, mohl jsem k svému bezdechému úžasu zjistit, že tento úplně černý medvěd je skoro dvakrát tak velký než oba předchozí. Byl to skutečný kolos a zdálo se mi, že u vědomí své síly neuznává oba ostatní soupeře za hodné pohledu. Přistoupil se svěšenou hlavou k újedi a hleděl na ni jakoby zamyšleně. Jeho soupeřící předchůdci přestali již dávno couvat, jeden po druhém si sedl na zadek a zaujal vyčkávací polohu. Jejich pozice byla nanejvýš směšná. Vypadalo to právě tak, jako kdyby si nějaký unavený tlustý člověk chtěl odpočinout a dosedl zeširoka na zem. Jeden z medvědů seděl rozkročmo, přičemž mu přední tlapy visely volně podle těla, druhý měl zadní nohu podstrčenu po turecku a opíral se přitom o jednu přední, jsa tak nonšalantně nakloněn jako pán na pikniku.

Bylo to tak směšné, že z medvědů rázem zmizel dojem zlých a nebezpečných šelem; já sám jsem tím konečně nabyl moci nad sebou a vzpamatoval jsem se z tolika uleknutí. Všechno následovalo tak rychle za sebou, že jsem teprve teď začal opatrně přitahovat pušku k tělu, a přiznávám se beze všeho, že jsem tak učinil jen vzhledem k sebeobraně. Střílet bych se nebyl odvážil za žádných okolností. Tři medvědi na nepatrnou vzdálenost kolem mne v poloviční tmě, to byla situace, na kterou jsem absolutně nebyl připraven. Nemohl jsem ji předvídat ani v nejbujnějších fantaziích, nebyl jsem na ni přichystán duševně a tím méně zkušenostmi loveckými. Pak jsem tu byl docela sám, tváří v tvář třem velkým zvířatům, která nevypadala zvlášť mírumilovně, a zejména jejich první vystoupení s vrčením a ceněním tesáků ve mně v zárodku udusilo jakoukoliv loveckou nepředloženost. Jakmile si medvědi sedli, nabyl jsem najednou zase úplného klidu a přemýšlel jsem, co bude dál. Střelbu jsem nadobro pustil z hlavy. Převaha na straně mědvědů byla příliš velká. Trápila mě však myšlenka, co se stane, objeví-li mě medvědi sami. Chtěl jsem se již jednu chvíli dát na tajný ústup, ale pak se mi do toho jaksi nechtělo a řekl jsem si, že ještě počkám do setmění.

Situace se však najednou sama rozřešila způsobem, jaký jsem naprosto neočekával, který je však pro všechny lovce začátečníky velmi poučný. Veliký medvěd ještě ani zdechlinu nenačal, když odkudsi přilétl lehký závan větru a hodil mi do obličeje a do nosu celou porci morového zápachu, že se ve mně až zastavil dech. Vzápětí nato se veliký medvěd rychlostí blesku zvedl na zadních bězích a napjal se jako svíčka do výše dvou metrů. Čenich měl svisle vzhůru a nikdy bych nebyl věřil, že medvědí čumák a rypáček rejska je co do pohyblivosti jeden a týž ústroj. Medvěd jím mlel na všechny strany a přitom se celým horním tělem točil jako káča. Oba blahobytně na zemi rozložení přísedící, vidouce jednání velikého druha, rázem vyskočili jako gumoví a také se předním tělem nadzvedli a připojili se k čenichové akrobacii.

Vtom vyrazil velikán hlasité “uf”, dopadl s buchnutím na zem a už se valil obrovskými skoky strmým srázem do lesa; oba menší medvědi těsně za ním. Ačkoliv již bylo notně šero, působila tato kavalkáda medvědů úžasným dojmem. Těžká zvířata cválala všemi čtyřmi najednou a srst se na nich třásla, jako by jejich kůže byla z rosolu. Za několik vteřin bylo po medvědech, jen z lesa se ještě chvíli ozývalo stále slábnoucí lámání a pak se po polonině rozhostil velebný klid.

Byl jsem celým tím divadlem uveden v úžas do nejvyšší míry. Teprve nyní mě z napětí chytila třasavka a puška se mi chvěla v rukou jako list. V první chvíli mě s hrůzou napadlo, zda snad nepřichází ještě jeden medvěd, ale pak jsem si dal v hlavě všechno do pořáku dohromady a usoudil jsem, že přičinou leknutí a panického útěku medvědů byl onen nešťastný závan větru, který zakroužil ve strmé rokli a přinesl jim z přímé blízkosti můj zápach. Přítomnost člověka musila v těchto ohromných zvířatech vzbudit hrůzu a šílený strach, takže prchala jako bezhlavá.

Moje lovecká odvaha zase stoupla a činil jsem si výčitky, že jsem se zachoval zbaběle. Když však dnes na to vzpomínám a klidně o všem uvažuji, vidím, že se vše zběhlo trochu překotně a že by se ani nejzkušenější lovec nebyl zachoval jinak. Kromě toho vím, že bylo dobře, že jsem na kapitálního medvěda nestřelil, neboť není pochyby, že to byla stará medvědice, matka s dvěma dvouletými dětmi. Byl bych si, kdybych ji složil, vyčítal celou věc navždycky. Takto mám svědomí čisté. Právě tak si ani nejsem jist, jak by to bylo dopadlo, kdybych byl střelil na některého z prvních medvědů. Je možno, že by se všichni rozprchli, ale právě tak je možno, že bych byl měl celou společnost na krku. Na každý způsob jsem poloninského lovu medvěda na újedi užil hned napoprvé velmi důkladně.

Pastýři byli mou historkou zcela udiveni. Pravděpodobně si v tom případě skutečnost počínala bujněji než jejich vlastní fantazie. V tom však byli všichni zajedno, že tito medvědi již k újedi sotva přijdou. Spíše udělají škodu novou.

Z knihy Julia Komárka “Lovy v Karpatech”.

Svět myslivosti č. 8/2002