SRPEN

Přemysl Pavlík

V srpnu je léto stále ještě v plném proudu, ale dny se rychle krátí, slunce již nemá takovou sílu a noci a rána začínají být pěkně chladná. Bohatá ranní rosa nám v lesích a na lukách odhalí záplavu dříve neviditelných pavučin. Každá větvička, každé stéblo je obaleno hustou spletí stříbrných vláken a na každé druhé borovičce nebo smrčku se vypíná přesný geometrický obrazec sítě pavouka křižáka, nyní ozdobená korálky zářivých kapek.

Vyšli jsme brzy zrána a přes pole zamířili ke vzdálenému lesu. Na telegrafním sloupu u silnice seděla káně lesní (obr. 1) a trpělivě vyčkávala, až se na okolním strništi nebo na louce objeví neopatrný hraboš, který už také musí doplňovat ve svých podzemních komůrkách zásoby na zimu. Dříve byli na našich polích a lukách často vidět i sysli a pěkně vybarvení křečci, ale ti už vlivem chemizace a mechanizace patří většinou jen minulosti. Sysli se však v poslední době zabydlili na některých golfových hřištích nebo poblíž kempinků, zvykli si na člověka a rádi využívají pohostinnosti turistů.

O kousek dál jsme z nedávno sklizeného pole zvedli hejno hřivnáčů, paběrkujících na zapomenutých obilných klasech. S tleskotem křídel vzlétli, několikrát zakroužili a opět se snesli na vzdálenějším konci strniska. Rádi také v celých hejnech zapadají do korun dubů, kde hodují na úrodě žaludů. Od začátku srpna je sice již dovoleno hřivnáče lovit, ale občas můžeme ještě touto dobou zastihnout někde v lese dosud nevyvedená mláďata z třetího hnízdění.

Na kraji lesa jsme narazili na rodinku koroptví (obr. 2). Přikrčily se, jako myšky se proplétaly mezi trsy trav a snažily se nám zmizet z dohledu. Když však viděly marnost svého počínání, hlučně se naráz zvedly a s čiřikáním odletěly do bezpečí. Mladé byly již od rodičů k nerozeznání. Škoda, že už je také v našich honitbách vídáme jen velmi zřídka.

Lesní louka v oboře, ke které jsme konečně dorazili a kde se rádi zdržují daňci, byla přes naše očekávání prázdná. Na několika místech jsme však objevili kapky barvy. Trochu nás to znepokojilo, ale ne nadlouho. Dále v lese jsme po chvilce pátrání zahlédli mezi stromy několik ve stínu odpočívajících daňků. Právě ten nejbližší měl lopaty rudé od barvy, prýštící z čerstvě strženého lýčí. Bohatě prokrvené lýčí vyživuje paroží v době jeho růstu. Koncem srpna je daňci začínají vytloukat. Staří silní lopatáči odírají z hotových parohů usychající lýčí o větve a kmínky slabších stromků. Ti mladší, podobně jako u ostatní parohaté zvěře, vytloukají o něco později.

Rozloučili jsme se s daňky a přesunuli se do nedaleké jelení obory. Až na špičáky měli všichni jeleni již většinou vytlučeno. Stále se ještě drželi pohromadě, i když již jen v malých skupinkách, stranou od holé zvěře. Říje ještě nezačala. Až v příštím měsíci (obr. 3) se silní jeleni oddělí a každý se bude snažit opanovat co nejvíce laní. Své říjiště, nejčastěji lesní loučku, i celý harém pak bude nejsilnější jelen žárlivě střežit před ostatními paroháči, s nimiž až dosud většinu roku trávil v pohodě a klidu v jedné tlupě.

Okrajem obory tekla malá říčka. Šli jsme kousek po jejím břehu, naslouchali šumění a šplouchání drobných vlnek a sledovali hemžení drobných rybek v tišinách mezi balvany, porůznu roztroušenými v řečišti. Náhle jsme zaslechli podivné zacvrčení. V zátočině se objevil nízko nad vodou letící, tmavě zbarvený pták a dosedl na jeden z kamenů, vyčnívajících z vody. Byl velký jako kos, ale s poměrně krátkým ocáskem. Celý černohnědý, se svítivě bílou náprsenkou a hrdlem - skorec vodní (obr. 4). Stáli jsme dost daleko a nevadili mu, takže jsme v dalekohledu mohli sledovat jeho odvážné skoky a potápěčské umění přímo v největším proudu. Chvílemi bylo v čisté vodě vidět, jak obratně pobíhá po dně, křídly si pomáhá zdolat proud a mezi kameny na dně hledá drobný vodní hmyz, převážně chrostíky. Když se vynořil z vody, sjely kapky z jeho peří jako rtuť, takže přes častá ponořování zůstával stále suchý. Skorci si staví bytelná kulovitá hnízda z mechu a vodních rostlin nejraději v puklinách a výčnělcích skal přímo nad vodou, často i na konstrukcích lávek a mostů.

Po příchodu k rybníku nás překvapil nezvyklý klid na vodě i na hrázi. Utichla melodická píseň žluv, kterou jsme pravidelně slýchali, i volání kukaček, jež stejně jako žluvy v srpnu naše kraje již opouštějí. Umlkl i zpěv lejsků bělokrkých, bubnování strakapoudů i “chechtání” žluny. Také na rybníku jsme postrádali rámusící roje racků, kteří se po vyvedení mláďat rozlétli za potravou na okolní louky a pole. Na hladině se pohupovalo jen několik rodinek divokých kachen, většinou březňaček. Kačeři vidět nebyli. Touto dobou přepeřují, vyměňují svůj letní nenápadný šat, kdy se podobají kachnám, za pestrý šat svatební, který jim vydrží až do jarních námluv. Protože ztrácejí najednou všechny letky, a nemohou tak létat, ukrývají se po dobu přepeřování v rákosí.

V zadním cípu rybníka nedaleko hráze je malý ostrůvek, celý zarostlý různými křovisky. Všimli jsme si, že na jeho břehu, přímo u vody, sedí několik světlých postaviček. Byla to skupinka kvakošů nočních. Bez pohnutí upřeně hleděli do vody a číhali na drobné rybky (obr. 5) Občas některý z nich prudce vystřelil hlavou do vodní hladiny a v zobáku se mu zaleskla mrskající se bělička. Mezi starými, světle zbarvenými ptáky sedělo i několik mladých, kteří byli na rozdíl od rodičů celí tmavě hnědí, se světlými skvrnami. Také se již brzy budou chystat k odletu.

Když jsme v podvečer odcházeli po hrázi alejí staletých dubů, ozvalo se nad námi podivné zamručení. Stačili jsme ještě zahlédnout mrštné tělo kuny lesní, která šplhala po kmeni dubu (obr. 6) a po chvilce zmizela v dutině po vyhnilé větvi. Zůstali jsme tiše stát. Kuna zanedlouho vystrčila zvědavě hlavu, chvíli nás pozorovala, pak se vysoukala ven a obratně jako veverka vyběhla po drsné kůře do koruny, kde se nám ztratila ve větvích. V přírodě se s kunou obvykle setkáme jen zřídka, ale v srpnu, kdy je čas jejich kaňkování, ztrácejí trochu svou opatrnost a jsou v pohybu i během dne.

Ještě dříve, než jsme rybník opustili, zastavili jsme se na hrázi a obdivovali záplavu rudých červánků, barvících do nachova i uklidněnou hladinu rybníka. Pojednou se nad rákosinou u protějšího břehu objevilo velké hejno vlaštovek. Několikrát ji obletěly, a postupně zapadaly přímo do rákosí, kde měly zřejmě své nocoviště. Jejich počet ve vzduchu však neubýval, naopak přilétaly stále další a další a celé to množství vířilo nad rybníkem jako rojící se velký hmyz. Konečně si všechny našly své místo ke spánku a nezvyklé zajímavé divadlo pro nás skončilo. Červánky pohasly a my se mohli vydat zpět k domovu.

Svět myslivosti č. 8/2002