Sluky lesní

Josef INGR

Symbol začátku mysliveckého roku byla právě tato sluka, posel jara, na kterého mnozí z nás dříve netrpělivě čekali přiletí, nepřiletí? Nyní se toho čekání zúčastňuji pravidelně jako myslivec pozorovatel a každoročně se na tuto chvíli moc těším, byť se jedná o necelou půlhodinku. Již od svého dětství, kdy moje první podvečerní vycházky směřovaly na sluky s myslivci z Ratíškovic na Zabité, mi tento pták učaroval. Míst, kde se pravidelně z jara vyskytují sluky je pět, a mohu říci, že jsou slukami hojně zazvěřené, hlavně v posledních letech. Protože se sluky už neloví, zájem o ně upadá, ale mě baví zapisovat jejich počty, datum a hodinu letu. Má to něco do sebe. Z pěti tokanišť Zabité, U Domku (Blažovo pole), Jezera, Zmrzlá dolina a Tomanovy ohrady - jsou dvě poslední jmenované co do počtu sluk a půvabu prostředí velmi přitažlivé. Však nejvíce zazvěřená oblast je tokaniště U Domku, říkám mu “Slučí ráj”. Tento název je zcela opodstatněný, neboť na poměrně malé ploše asi 4 ha, kterou tvoří mladé dubinky, olše, břízy a náletové jívy, jsem za večer 31. března 2001 v největším tahu pozoroval 28 sluk. To je nejvyšší počet mnou napočítaný. Je pravda, že tento počet musíme zkorigovat na třetinu, protože některé sluky letěly dvakrát nebo i třikrát. Nemohu tvrdit, že na 4 ha bylo 28 sluk, to je nesmysl. Ale zážitek to byl nepopsatelný, vše se odehrávalo ještě za úplného světla, při největším podvečerním ptačím koncertě. Toho kvorkání, pískání a třepotání nad korunami mladých olší bylo tolik, že jsem si mohl hlavu vykroutit. V loňském roce jsem byl na tomto tokaništi 14. března a v 18.20 hod letěly tři sluky těsně po sobě. Bylo to též ještě za světla a při plném zpěvu drozdů, kosů a červenek. Dne 29. března letělo mezi 18.35 a 18.55 hod osm sluk, dne 2. dubna, kdy počasí bylo větrné, sněžilo a byla zima až 4 oC. Myslím, že počet sluk v našem regionu je na zvyšující se úrovni.

V Myslivosti č. 4/2002 píše pan Sommer svou úvahu o úbytku sluk; v některých pasážích s ním souhlasím, v některých ne. Souhlasím v tom, že dravá zvěř se na úbytku sluk podílí velmi malým procentem až zanedbatelným. Více uhynulých sluk jsem našel pod dráty vysokého napětí. Avšak na jednu hlavní podstatu celkového úbytku měla reagovat sama redakční rada svou poznámkou v časopise, a to, když pan Sommer ve svém článku vzpomíná lovy sluk v Itálii a okolo Středozemního moře. Tady mi chybí objektivita, naši čtenáři totiž nejsou vůbec informováni o stavu lovu sluky lesní v jiných státech. Byl jsem dlouholetým odběratelem slovenského časopisu Poľovníctvo a rybárstvo a tam je v čísle 3/1995 psáno o slukách: “Nejvíce škodí slukám lidé na pobřeží Středozemního a Severního moře, kde loví několik desítek tisíc sluk. Podle statistiky například v Dánsku uloví každý rok okolo 30 000 sluk, v Norsku 10 000 a v sousedním Rakousku 5000 sluk, u nás se v roce 1933 ulovilo ročně okolo 2800 sluk, v roce 1973 to bylo 2893 sluk a v roce 1989 659 sluk (Ing. Jozef Herz, CSc.).” O dva roky později v Poľovníctvu a rybárstvu píše doc. Ing. Pavel Hell, CSc. z VÚŽV Nitra zajímavý článek o slukách a mimo jiné uvádí: “Ještě jsou státy, kde loví statisíce sluk, a to i nadháňkami pomocí psů, například ve Francii, Velké Británii a v mnohých dalších státech, kde zimují. Údajně jen ve Francii jich v některých letech uloví až 1,5 miliónu, jak ve své monografii o sluce uvádí Kalchreuter (1979) a přesto se jejich početnost nezmenšila.” Je pravda, že početní nárůst sluky lesní může být jen regionální, takový, jaký je v posledních letech v Doubravě. Slučí ráj je pouhých 400 m od velmi frekventované silnice Hodonín-Ratíškovice, druhé tokaniště Tomanovy ohrady pouhých 200 m a třetím tokaništěm (Zmrzlou dolinou) komunikace dokonce přímo prochází. Zde také dochází k občasnému úhynu sluky zapříčiněným střetem s vozidlem. Ze zmíněného Slučího ráje (u Domku) do obce Ratíškovice je to asi 1 km. Je tedy evidentní, že nejde o nijak klidnou oblast, právě naopak. Na tuto lokalitu navazuje i jedno z nejstarších slučích tokanišť Zabité, kde už jsou olše odrostlé. Sluky však tudy stále táhnou ba dokonce hnízdí, dodržují po desetiletí svá stanoviště, protože je zde pro ně velmi vhodný biotyp tekoucí potůček mezi vysokými olšemi, na konci malý rybník v mírném vlhkém údolíčku s bujnou vegetací a nedalekými novými oplocenkami osázenými mladými doubky.