S fotoaparátem u hnízda krahujce

Karel HEINRIC

Krahujec obecný soblibou obývá členitou krajinu, kde se střídají pole sloukami, křovinami a smrkovými lesy. Rád se také usídlí i vhájcích nebo ve větších remízcích ve kterých však musí být vtroušeny smrky a protékající nebo poblíž tekoucí potůček. A to jsou právě důležité podmínky při hledání krahujčího hnízda.

Krahujec potravu mezi naše nejmenší dravce, je znamenitým letcem a velmi obratným lovcem. Při pronásledování kořisti dokáže vplné rychlosti prolétnout i malými otvory mezi větvemi stromů nebo keřů.

Hlavní potravu krahujce tvoří drobné zpěvné ptactvo, nepohrdne však ani hrabošem nebo krtkem. Samička krahujce, dosahující velikosti holuba, je asi o třetinu větší než sameček. Dokáže zdolat sojku, hřivnáče i veverku, příležitostně uloví koroptev, malého králíčka či zajíčka tyto náhodné úlovky tvoří bezvýznamné procento vjeho potravě.

Během svého hnízdění dokáže krahujčí pár ve svém lovebním teritoriu, které mívá rozlohu 2 5 km, velmi citlivě snížit stav drobného zpěvného ptactva. Ztráty se ještě zvyšují o uhynulá mláďata vhnízdech ptačích rodičů, kteří ukončili život vpařátech krahujců.

U krahujčího páru je zajímavá ještě jedna pozoruhodnost při uhynutí nebo odstřelení samičky a jsou-li mláďata malá, odkázaná na krmení, jsou odsouzena kuhynutí hladem, protože sameček neumí krmit. Za tohoto stavu sameček loví ještě ve větší míře, ale úlovky se pouze hromadí a mláďata i při nadbytku potravy umírají hladem. Takový je krutý a neúprosný zákon divočiny.

Vdobě zimní nouze odvažují se krahujci lovit ve vesnicích a při okrajích měst, kde dokáží súspěchem využít koncentrace ptactva u krmítek ksnadnému získání kořisti.

Po mnoho let jsem si přál pořídit snímky zhnízdění krahujčího páru. Každého roku jsem nalezl dvě až tři krahujčí hnízda. Pokaždé však vjednotvárných smrčinách nebyl poblíž hnízda příhodný strom, na kterém by se bez náročné práce a velkých úprav dal vybudovat potřebný úkryt.

Po řadě nepříznivých roků a když to člověk již nejméně očekával, pomohla mi šťastná náhoda - jak to již nezřídka vživotě chodívá. Vracel jsem se tehdy kolem poloviny června po ornitologickém průzkumu a krátil si cestu kdomovu asi třicetiletou smrčinou, kde jsem nečekaně narazil na obsazené krahujčí hnízdo.

Tehdy se konečně, kmé velké radosti, splnil můj dávný sen. Ve vzdálenosti asi pěti metrů od hnízda byla silná bříza, jejíž vršek tvořily tři silné větve, mezi kterými bylo dostatek místa na postavení krytu.

Za několik dnů vyrostl ve větvích břízy na úrovni krahujčího hnízda potřebný úkryt pro fotografování. Každý den po připevnění části krytu, který byl předem na zemi připraven a pomocí lana do osmimetrové výšky vytažen, jsem odešel, abych zbytečně dlouho nerušil samičku. Vté době seděla již na vajíčkách, ze kterých se každým dnem mohla začít klubat mláďata.

Po dokončení stavby jsem ještě několik dnů počkal, to proto, aby si krahujci na kryt dostatečně přivykli. A pak konečně nadešel vytoužený den, kdy jsem se mohl pokusit vyfotografovat krahujčí domácnost. Po příchodu khnízdu jsem ještě počkal na zemi, až sameček odvolal samičku kpřevzetí úlovku. Kpředávání kořisti jim sloužil vyvrácený smrk vzdálený přibližně sto metrů od hnízda.

Jakmile samička odlétla, rychle jsem vylezl do úkrytu a co nejpohodlněji se vomezeném prostoru usadil. Po návratu nesmí již samička postřehnout ani ten nejmenší pohyb vúkrytu. Proto bylo nutno rychle vyměnit atrapu teleobjektivu za skutečný objektiv, připravit fotoaparát, zaostřit jej na hnízdo a nastavit správný čas a clonu. Světelné podmínky vhusté smrkové bidlovině byly kmému zklamání víc než mizerné.

Za slunečného počasí, při barevném filmu 17 DIN, to sbídou vycházelo na pětadvacetinu vteřiny při cloně 2,8. Tehdy nebyly ještě tak citlivé barevné filmy a ani malé blesky stakovým výkonem jako jsou dnes. Při takové expozici bylo nutné, aby fotografovaný motiv byl vco největším klidu.

Bohužel, vpřírodě panuje naprosté bezvětří jen zřídkakdy. Každý větřík rozkýval smrkovou bidlovinu na dlouhou dobu a když se již již stromy počaly uklidňovat, přišel nový závan větru a smrky se daly znovu do pohybu. Tak se to mnohokrát opakovalo, než se na kratičký čas stromy uklidnily a já mohl stisknout spoušť fotoaparátu. Některý den ještě více zkomplikovaly situaci bílé obláčky plující po obloze, které zakryly slunce jako naschvál vždy, když to člověk nejméně potřeboval. O snadném a radostném fotografování nemohla být ani řeč. Každý snímek byl vykoupen notnou dávkou trpělivosti a vyčerpávajícím dlouhodobým soustředěním při čekání na potřebný krátký okamžik klidu nutný kfotografování, při věčném i slabém kymácení stromů.

Počátkem července, vdobě, kdy mladí krahujci byli již vdruhém prachovém šatě svyrážejícím peřím, se náhle ochladilo a nastalo deštivé období. Těžké mraky pohltily vrcholky kopců a studený déšť neúnavně bičoval podhorský kraj. Chvílemi lilo, chvílemi zas mžilo a zpařících se lesů stoupala pára, která splývala scáry mraků povalujících se po úbočích vrchů. Pršelo bez přestávky víc než dva týdny a na fotografování při takovém počasí nebylo ani pomyšlení.

Jakmile deštivé údobí ustalo, ihned jsem se vypravil podívat ke krahujčímu hnízdu. Les mě objal svou mokrou náručí, každý můj krok doprovázelo hlasité čvachtání vody vpromáčené lesní půdě.

Promoklý les byl ponurý a neobvykle mlčenlivý. Vůkol panovala tíživá tíseň a melancholie, která plíživě vnikala do duše člověka, až opanovala celou jeho bytost. Jak jsem předpokládal, krahujčí hnízdo zelo prázdnotou. Mladí dravčíci zdárně dorostli a pod vedením rodičů opustili rodné hnízdo vstříc novému životu.

Drahnou chvíli jsem postával vtesklivém prostředí mokrého lesa a bylo mi tak nějak nepopsatelně smutno i lítost mne opanovala. Mrzelo mě, že se mi nepodařilo nafotografovat závěrečnou část hnízdění, kdy mladí krahujčíci dorostli vdravce.

I tak jsem mohl být nakonec spokojen. Několik dobrých snímků se mi podařilo ulovit a po dlouhé hodiny jsem měl možnost sledovat zbezprostřední blízkosti sjakou láskou krahujčí matka pečovala o svou drobotinu. Sněžností krmila svá bezmocná mláďata, která obtížně pozvedala hlavičky a opatrně jim vkládala do zobáčků drobounké kousíčky masa. Sama potom po nakrmení snědla zbytky a lehounce usedla na svoje drobečky, aby je zahřívala svým tělem. Později, kdy mladí zesílili, rozeznávali již svou matku a věděli, že její přílet na hnízdo znamená pro ně potravu. Nemotorně se kní drali vstříc, žadoníc o potravu. Vdruhém prachovém šatě si mláďata již sama trhala zkořisti, kterou jim matka přidržovala svými pařáty. Vté době nebývala již kořist tak pečlivě očištěna jako vdobě kdy je matka krmila.

Při poslední návštěvě jsem měl možnost pozorovat jak dravčíci svyrážejícím peřím dorostli a stávali se mezi sebou nesnášenlivými a neurvalými. Tehdy se již o úlovek, který jim matka položila na hnízdo, dokázali poprat a tahat se o něj tak dlouho, až ho pro sebe získalo to nejsilnější mládě. Žádného sourozence ke kořisti nepustilo, až teprve po nasycení přenechalo zbytek dalšímu mláděti. Když záhy nato krahujčí matka přinesla další úlovek, nasycená mláďata si již kořisti nevšímala a nechala vklidu slabší sourozence nasytit.

Byly to opravdu nádherné a nezapomenutelné chvíle být nepozorovatelným svědkem toho nejintimnějšího dění vdravčí domácnosti vzapadlém koutku lesa.