Rizika zimního přikrmování spárkaté zvěře jadrnými krmivy

Doc. MVDr. Jaroslav HINTNAUS, CSc

V Myslivosti se čas od času objeví příspěvky obhajující předkládaní jadrných krmiv, zejména obilovin, spárkaté zvěři v zimním období. Motivům vedoucím k této praxi rozumím. Je přirozeně jednodušší tato krmiva zakoupit a skladovat je než bojovat s nepřízní počasí při sušení letniny nebo kvalitního sena. A je jednodušší tato krmiva roznést nebo rozvést v batohu nebo pytli do honitby, než dostat do krmelců potřebné množství suché objemové píce.

Čemu však nerozumím je bezmezná víra, že jadrným krmivem je v období omezených potravních zdrojů zvěři nejlépe poslouženo. A že není důvodů tato krmiva zvěři nedopřát v dostatečném množství, když se u zvěře nepozorují známky porušeného zdravotního stavu nebo když není nalézána uhynulá zvěř.

V tomto přístupu k zimnímu přikrmování zvěře je naprosto shodná analogie s přístupem mnoha i jinak úspěšných chovatelů domácích přežvýkavců ke zdravotnímu stavu svého stáda. Ti také ani zdaleka nepochybují o zdravotní pohodě ve svém chovu. A až teprve tehdy, když náhodné vyšetření krve odhalí vážné nedostatky v metabolické situaci v organismu zvířat si vzpomenu na řadu potíží z užitkovostí, s plodností anebo na předčasná vyřazení z chovu nebo na nutné porážky chátrajících zvířat.

Zatím co chřadnoucí hospodářské zvíře neunikne pozornosti chovatele a je včas ekonomicky alespoň částečně zužitkováno, u volně žijících zvířat se tito strádající jedinci jen výjimečně dostanou dozorného pole puškohledu. Před svým koncem se většinou uchýlí do ústraní houštin nebo krytu, kde se naplní jejich čas. Během týdne se lišky a jiní predátoři postarají o zmizení jejich ostatků beze stopy.

Nevěřícně naslouchám argumentaci některých zastánců tohoto způsobu zimní péče o výživu zvěře. Nechce se mi věřit, že to opravdu myslí vážně s argumentem, že zvěř bere ráda toto krmivo. Jako by nikdy neslyšeli, že zvěř, zejména srnčí, ráda bere i řepku dvounulku, za kterou se vydává daleko mimo své teritorium, a jako by nikdy nečetli, jak většinou končí tyto výpravy.

Pokud zvěři dopřejeme nadbytek jadrného krmiva, zvěř si ho také nadbytek vezme. Pravidelným jevem doprovázejícím toto přesycení jsou pak zažívací poruchy, zejména překyselení předžaludků. To nastává většinou po opakovaném abundantním příjmu tohoto krmiva. Opakující se zažívací potíže donutí zvěř vyhledat takovou potravu, která by napravila tento dietetický prohřešek, která by neutralizovala sužující překyselení. Pudově se obrací ke své nejpřirozenější potravě - vláknině trav, keřů, bylin atp., která je schopna vrátit do fyziologických poměrů rozvrácený chemizmus předžaludků, zejména bachoru. Pokud tuto záchrannou potravu v zeleném rostlinstvu nenajde, anebo pokud my jí tuto vlákninu neposkytneme v kvalitním senu nebo letnině, uchýlí se k činnosti, za kterou ji odsuzujeme - k loupání, okusu, ohryzu cenných dřevin, bez nichž by ji často náhle zahubily opakující se zažívací krize.

Ne každé životní prostředí je schopné svými nutričními poměry poskytnout tolik vlákniny, kolik jí zvěř ke své prosperitě potřebuje. Jen velmi obtížně najde zvěř vlákninu v honitbách s převahou jehličnatých monokultur, jen těžko si pomůže od zažívacího trápení i v honitbách s pestrým rostlinným pokryvem, když všechny zdroje vlákniny jsou přikryty silnou sněhovou přikrývkou. Pro srnčí zvěř již vrstva 20 cm značně znesnadňuje nalezení potřebné vlákniny, u jelení zvěře sníh o výšce 50 cm je v hledání vlákniny stejnou překážkou.

O užitkovosti nebo škodlivosti jadrných krmiv v menu spárkaté zvěře v zimě můžeme dlouho diskutovat. Nic však nezměníme na skutečnosti, že naši jelenovití - a nejen oni - jsou v důsledku dlouholetého fylogenetického vývoje obdivuhodně adaptováni na zhoršené nejen klimatické, ale i na nutriční podmínky svého prostředí. Ať chceme nebo nechceme z nejrůznějších důvodů vidět, že předžaludky se v zimě naplňují někdy jen z poloviny, že v zimě se podstatně sníží v bachoru množství bakterií a nálevníků jako hlavních zpracovatelů a dodavatelů živin pro organismus, že se podstatně přestaví mikroskopická stavba sliznice bachoru a zmenší jeho rezorbční plocha, což má za následek snížení intenzity látkové přeměny v lednu a únoru často až na pouhou třetinu své podzimní výše. A nic nezmění na skutečnosti, že ve statistice státní veterinární správy dlouhodobě figurují dietetické poruchy ve třiceti až šedesáti procentech všech ztrát jako příčina uhynutí.

O tom všem bylo v Myslivosti několikrát referováno, o tom se lze dočíst i v zahraniční literatuře a v poslední době u nás dostupné obsáhlé publikaci Anatomie a fyziologie volně žijících přežvýkavců; kniha o počtu 452 stran vyšla v roce 2001.

Při nejrůznějších mysliveckých setkáních jsem si často uvědomoval, že mnozí praktikové mají neucelené poznatky o výživě zvěře. U řady z nich jsem viděl jejich zjednodušený až zarputilý pohled na problémy ve výživě zvěře a snažil jsem se jejich konzervativní názory pochopit. Dlouho ve mně zrála odvaha o tom napsat, stále jsem však měl obavy z pohoršení některých čtenářů z obvinění z vědátorství v současné myslivosti nebo z podceňování jejich teoretické zdatnosti. Znovu otevřená diskuze nepokrytě obhajující zkrmování jadrných krmiv v zimě (např. č. 11 Merzel) mě však přiměla zopakovat alespoň trochu poznatky o základních živinách v potravě zvěře. Bez jejich osvojení nelze pochopit výživu zvěře, především přežvýkavců.

Pro přežvýkavce jsou v potravě nejdůležitější dvě základní skupiny živin: cukry (sacharidy neboli glycidy neboli uhlovodany) a bílkoviny; třetí skupina živin - tuky, je méně významná.

Z cukrů jsou nejdůležitější jednodušší cukry zastoupené především: glukozou (cukrem hroznovým - ve sladkých plodech), fruktozou (cukrem ovocným - v ovocných plodech) a sacharozou (cukrem třtinovým neboli řepným - v řepě, nejrůznějších rostlinných šťávách).

Cukry složité (polysacharidy) představuje nejdůležitější cukr celuloza (vláknina, buničina) a škrob. Vláknina je obsažena v buněčných obalech těl rostlin a plodů; škrob se nalézá v podobě škrobových zrn v rostlinných buňkách (obilí, bramborách, rýži a pod.) jako zásobní látka.

Bílkoviny (proteiny) jsou složité chemické látky tvořené řetězem nejrůznějších aminokyselin; nalézající se uvnitř rostlinných buněk. Bílkoviny jsou ve výživě zvířat ale i člověka nenahraditelnou součástí potravy, neboť se nemohou v těle tvořit z jiných organických látek. Býložravci přijímají bílkoviny rostlinné, zatím co všežravci a masožravci konzumují i bílkoviny živočišné (maso atd.). Masožravci a všežravci však nedokáží tak zužitkovat rostlinné bílkoviny jako býložravci podobně jako býložravci nedokáží zužitkovat bílkoviny živočišné obsažené v potravě.

Jednodušší cukry, především glukoza, a škrob jsou v bachoru štěpeny bakteriálními enzymy na těkavé a netěkavé mastné kyseliny. Vstřebáním mastných kyselin kryjí přežvýkavci 40 - 70 % potřebné energie. Složené cukry, především celuloza a jí podobné sloučeniny (lignin) jsou rozkládány především nálevníky (to jsou složitější mikroorganismy než bakterie), avšak také bakteriemi rovněž na těkavé mastné kyseliny. Avšak existují některé druhy nálevníků, které využívají aminokyseliny, vzniklé štěpnou činností bakterií, ke stavbě vlastního těla. Těla nálevníků se pak pasáží z předžaludků dostanou s ostatními živinami do vlastního žaludku a střev, kde jsou svým hostitelem ztráveny jako bílkoviny hodnotnější než bílkoviny z těl bakterií. Bakteriemi a nálevníky je v bachoru rozloženo až 80 % přijatých rostlinných bílkovin; štěpení bílkovin ale i cukrů probíhá výlučně jen v bachoru.

Stravitelnost všech živin obsažených v potravě je u domácích přežvýkavců 80 %, maximálně 90 %. U volně žijících našich přežvýkavců je stravitelnost v závislosti na druhu potravy a druhu zvířete maximálně 70 %.

Stravitelnost jednodušších cukrů a z polysacharidů škrobu je podstatně lepší než vlákniny, avšak vláknina je pro svůj poměrně vysoký obsah v potravě (až 45 %) a svou využitelnost v bachoru až 75 % základní živinou v potravě.

Počet bakterií a nálevníků není v bachorovém obsahu stejný. Zatím co bakterií je v 1 g obsahu bachoru několik miliard, počet nálevníků kolísá kolem půl miliardy v 1 g obsahu bachoru. V porovnání s domácími přežvýkavci jsou počty mikroorganismů u volně žijících přežvýkavců přibližně poloviční. Nálevníci jsou větší než bakterie, takže celkovou svou hmotností jsou obě skupiny na tom stejně. Každý druh bakterií i nálevníků má jiné požadavky na existenční podmínky a na svou enzymatickou aktivitu. Proto ve skupině bakterií čítající mnoho desítek druhů a ve skupině nálevníků s počtu okolo 10 druhů dochází k poměrně častému početnímu kolísání v závislosti na druhu potravy, na denní době, ale také na sezóně, na věku zvířete a na fázi zažívacího procesu během 24 hodin, ale také na druhu zvířete. U srnčí zvěře např. nálevníci téměř nejsou.

U nálevníků je vhodné upozornit ještě na další funkce, které plní v procesu trávení. Majíce oproti bakteriím aktivní pohyb, rozrušují svým pohybem těla rostlin, čímž usnadňují bakteriím rozklad rostlinných buněk. Kromě toho některé druhy nálevníků shromažďují ve svém těle škrob a jiné sacharidy, které tím zachrání před bakteriálním rozkladem. Při svém putování se zažitinou do dalších úseků zaživadel předají po rozrušení své buněčné membrány sacharidy uložené ve svém těle k dalšímu využití svým hostitelem.

Z předchozích řádků tedy vyplývá, že bílkoviny jsou štěpeny především bakteriemi; cukry, především vláknina, nálevníky i když existují bakterie schopné rozkládat vlákninu (bakterie celulolytické).

Mikroorganismy štěpící sacharidy a mikroorganismy štěpící bílkoviny se existenčně a i funkčně vzájemně ovlivňují. Tato vzájemnost odvisí od skladby potravy. Při pestré a vyvážené potravě a u zdravého organismu nedoznává jejich metabolická činnost a jejich početní stavy odchylek od fyziologických hodnot. Poruší-li se skladba potravy (při dietetických chybách), rovnováha mezi oběma skupinami se naruší a ke škodě hostitele se často zásadně změní i metabolické pochody v bachoru.

Při převaze lehce stravitelných sacharidů v potravě (obilí), zejména škrobu, dojde k podstatnému snížení rozkladu vlákniny nejen bakteriemi, ale především nálevníky. Jednak proto, že celulolytické bakterie dají pro své životní procesy přednost využívání sacharidů před vlákninou, jednak proto, že nadměrný příjem snadno metabolizovatelných sacharidů dá vznik enormně velkému množství těkavých mastných kyselin, které se hromadí v bachorové dutině, čímž okyselují bachorové prostředí. V důsledku nadbytku nerozložených sacharidů se rozmnoží jinak málo početné bakterie rozkládající škrob (bakterie amylolytické) na méně významné kyselinu mléčnou a mravenčí, které prohloubí okyselení bachoru (pH menší než 6,0). A kyselé prostředí zlikviduje do 3 dnů téměř všechny nálevníky. K omezení až likvidaci nálevníků přispěje i jejich hladovění z nedostatku vlákniny. Vznik kyselého prostředí je urychlován i tím, že přežvykování krmiva bohatého na sacharidy je o 1 casu kratdí net vl?kniny. Tím je menší proslinění přežvýkávaného sousta a tím je méně účinná neutralizace bachorových kyselin slinami. U srnčí zvěře je neutralizace kyselých štěpů účinnější než u ostatní parohaté zvěře, neboť srnčí zvěř má k velikosti svého těla poměrně více vyvinuté a výkonné slinné žlázy; proto srnčí zvěř tolik nestrádá při dietní chybě. Avšak neznamená to, že neprodělává metabolické krize. U jelení zvěře nastává překyselení prostředí bachoru na škodlivou hranici již při poklesu obsahu hrubé vlákniny pod 50 % v přijaté potravě. Dosáhne-li překyselení bachoru kritické hranice, dojde k částečnému až úplnému ochrnutí pohybů bachoru a dalších předžaludků, k rezobci kyselin do tzv. bachorovo-jaterního oběhu, kterým je žilná krev přiváděna do jater; nastává autointoxikace, která vede až k smrti v důsledku selhání detoxikační činnosti jater.

Potrava s potřebným obsahem vlákniny nemůže přivodit překyselení obsahu bachoru, protože rozkladem vlákniny a jí chemicky blízkých sloučenin vzniká v prostředí bachoru prostředí zásadité (pH 6,0-8,0), které je pro existenci a činnost mikroorganismů klíčovou podmínkou. (Proto se používá ocet a podobné látky k omezení hnilobných bakterií masa - nakládání masa).

Jednodušší cukry plní ještě jedno poslání v metabolických procesech probíhajících v bachorové dutině. Nejen že jsou po rozložení zdrojem energie v podobě mastných kyselin pro zvířecí organismus, jsou také zdrojem energie pro bakterie, které je potřeba pro štěpení bílkovin rostlin. Nedostanou-li tyto bakterie potřebnou energii v sacharidech, uchýlí se ke štěpení aminokyselin, což je energeticky ztrátové, a makroorganismus - hostitel - má k dispozici méně aminokyselin.

Vlivem sezónních klimatických změn dochází na podzim a na přechodu zimy v jaro ke změnám v látkovém a energetickém metabolismu v předžaludcích volně žijících přežvýkavců.

Není třeba obšírně rozvádět, že naše parohatá zvěř musí na zimu zabělit, neboť by nemusela přežít zimu. Tukotvornou potravou jsou sacharidy. V úživném prostředí vytvoří zvěř od začátku listopadu do ledna (!!) dostatečnou zásobu podkožní a útrobní běli. U srnčí zvěře je to mnohdy až 2 kg tuku, se kterým zvěř vystačí ke krytí základních metabolických nároků až 6 týdnů i při drsné zimě. Volně žijící přežvýkavci trpí v zimě často žízní. Metabolizováním zásobního tuku však také vzniká tzv. metabolická voda, která kryje i část potřebné vody. Tvorba běli pokračuje až do prostředka zimy přesto, že od přelomu roku výrazně klesá příjem potravy. Ke tvorbě běli je srnčí zvěř lépe vybavena než zvěř jelení. To proto, že srnčí zvěř je stavbou a funkcí především předžaludků schopna lépe využívat v podzimním období energeticky vydatnější potravu. Není však rozumné a ekonomické dosahovat podzimního zabělení zvěře předkládáním bílkovinných směsí. Přestavění bílkovin na depotní tuk je ztrátové po všech stránkách.

Vzhledem k sezónní přestavbě předžaludků a jejich funkce na začátku zimy, jakožto projevu adaptace na změnu životních podmínek, jak již o tom bylo hovořeno vpředu, je zbytečné, ba škodlivé předkládání jádra v abundantním množství anebo jen jednou za 10 až 14 dnů. To málo bakterií (nálevníci téměř vymizí) v bachorovém prostředí volně žijících přežvýkavců, metabolizující vlákninu jako hlavní zdroj energie a které jsou svými těly zdrojem hodnotných bílkovin, se orientují na snáze metabolizovatelné sacharidy. A zvěř de facto prakticky energeticky hladoví, i když jsme jí dali jadrného krmiva víc než dost.

Jiná situace se vyvíjí v adaptačním dění v organismu zvěře na přechodu zimy v jaro. Od února-března stoupá např. u jelení zvěře hladina růstového hormonu (STH); v květnu dosáhne několikanásobek své výchozí hodnoty. Tento hypofyzární hormon je základním řídícím činitelem v růstu jedince. Růst je proces zužitkování především bílkovin ve stavbě tkání, těla. Tento růst ať už jde o růst těla, paroží nebo plodů je nemyslitelný bez dodatečného přívodu nezastupitelných bílkovin. Těch musí mít organismus k dispozici dostatek. Vyjdeme-li z předpokladu, že v tomto procesu růstu je to otázka především energie, a my vedeni tímto předpokladem poskytneme energii v podobě jadrného krmiva, umožníme zvěři, aby si dopřála této atraktivní potravy. Nejen že předžaludky zvěře nejsou v tento předjarní čas ještě adaptovány na metabolizování jadrných krmiv, ale předžaludky se zaplní tímto krmivem více než je třeba. Pro mladé zelené rostlinstvo bohaté na potřebné bílkoviny pak již nezbývá místo. Makroorganismus pak neprospívá jak by měl právě pro nedostatek bílkovin.

Jediným ospraveditelným krmivem předkládaným v tento čas jsou bílkovinné směsi. Těmi je možné doplnit zcela organicky výživu zvěře v tento čas, avšak jen v předepsaných dávkách.

Je pravda, že ke zužitkování rostlinných bílkovin potřebují bakterie štěpící bílkovinu dostatek energie. Ta je k dispozici v nejzužitkovatelnější formě v nejrůznějších plodech (jeřabinách, bezinkách, šípkách a pod.). Tyto sacharidy mají tu velkou přednost, že jich zvěř nevezme více než potřebuje. A v tom je jejich největší dietetická přednost.

S pocitem viny se vracím ve vzpomínkách k uhynulým jedincům srnčí zvěře na Šumavě, které jsem před více jak 30 lety zahubil naivní představou, že při vysoké sněhové pokrývce, která tehdy panovala, musím nahradit jadrným krmivem energetické ztráty, které zvěř doznává vlivem velkých mrazů a broděním vysokým sněhem. Nelitoval jsem tehdy dvakrát týdně doplnit korýtka jadrným krmivem z obavy, aby zvěř měla krmiva k dispozici dostatek. A odměnou mně byl pohled na zvěř uhynulou s naplněným bachorem na dohled od krmelce. A s podobnými smutnými pocity jsem hovořil se zainteresovanými myslivci po uhynutí několika desítek daňčí zvěře v jedné oboře před asi 20 lety, kteří uhynuli z nadměrného příjmu jadrného krmiva (obilí) rozvezeného nerovnoměrně po ploše obory.

Při zimním přikrmování jádrem zejména obilovinami jsou mnozí praktikové přesvědčeni, že se nic neděje, že zvěř nehyne, a tak nač si dělat starosti. Ale ono se děje, a my o tom nevíme, neboť nemáme v ruce metabolické testy. Anebo o tom vědět nechceme, neboť je to tak jednodušší. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až...

Myslivost č. 1/2003