Říjen

Přemysl Pavlík

Krásné, prosluněné a teplé dny babího léta, plné poletujících třpytivých vláken pavoučků - běžníků, nám dají ještě nakrátko zapomenout na blížící se zimu. Ale citelně chladná říjnová rána, husté ranní mlhy, barvící se koruny stromů a šustot spadaného listí pod našimi kroky nás brzy vyvedou z omylu.

Čas jelení lásky již skončil, jen zřídka ještě uslyšíme zatroubení jelena, který narazil na opožděně říjnou laň. Zato z daňčí obory se od poloviny měsíce začne ozývat rochání.

Slyšeli jsme ho už z dálky, když jsme se blížili k obornímu plotu. Sotva jsme prošli bránou, znělo hlasité rochání snad ze všech stran a chvíli jsme se nemohli rozhodnout, kam se dříve vydat. Vtom jsme si všimli dvou silných lopatáčů, kteří se k nám blížili řídkou tyčkovinou. Rychle jsme se ukryli za metry dřeva, připraveného na okraji cesty k odvozu. Daňci šli svorně vedle sebe jako dva nejlepší přátelé. Zničehonic se však oba jako na povel bleskem obrátili proti sobě a oborou se rozlehl hlasitý třesk paroží. Svaly jejich běhů se napínaly a zem odletovala od spárků, které se vší silou zarývaly do lesní půdy. Lopaty na sebe zuřivě narážely, když oba sokové hledali lepší polohu k zaklesnutí ve snaze jeden druhého přetlačit, srazit na kolena nebo povalit a konečně zahnat na útěk. Síly obou však byly patrně vyrovnané a souboj byl stále nerozhodný. Po chvíli daňci opět jakoby na písknutí rozhodčího zápas ukončili, nezúčastněně se rozhlédli kolem sebe a vzápětí se znovu vydali bok po boku na svou podivnou pouť oborou. Trvalo to však jen chvilku. Sotva nám zmizeli z očí, další třesk dal najevo, že "přátelství” jim dlouho nevydrželo.

Nejbližší rochání nás zavedlo na známou loučku, kde měl svůj harém další silný lopatáč (obr. 1). Tlupa holé, rozptýlená po louce, se klidně popásala, a jak se zdálo, pána domu více zajímali jeho sokové, kteří se ozývali z okolí. Daňci nejsou během říje tak žárliví na své družky jako jeleni a jsou také v neustálém pohybu. Často můžeme potkat jednotlivé rochající lopatáče, bloudící po lese bez holé zvěře.

Od poloviny měsíce také začíná říje sik. Jejich hlasové projevy však mají daleko k impozantnímu troubení našich jelenů - je to jen jakési ostré sykavé hvízdnutí. Koncem měsíce jdou do říje i jelenci běloocasí, kteří jsou u nás chováni v několika oborách (obr. 2). Jde o zvěř k nám dovezenou poměrně nedávno, někdy na konci předminulého století. Její výhodou je skromnost v nárocích na potravu a skutečnost, že v lesích nepůsobí významnější škody. Jelenci mají zajímavé lyrovité paroží, co do počtu výsad dosahující desateráka a dlouhou černobílou kelku, kterou při útěku nebo vzrušení vztyčují kolmo vzhůru.

V oboře s černou zvěří, kam jsme měli nyní namířeno, převažuje starý bukový les. Upoutal nás svou barevnou krásou podzimem vybarveného listí, které dávalo vyniknout mohutným, světlešedým hladkým kmenům. Kryti pruhem hustého smrkového mlází jsme mohli chvíli pozorovat několik kusů zvěře, která hodovala na bohaté nabídce výživných bukvic, napadaných mezi vrstvou listí. Stejně jako bukvice je pro většinu zvěře velkým přínosem podzimní úroda žaludů a kaštanů. Zvěř má díky nim možnost nastřádat na zimu dostatečnou zásobu živin a energie (obr. 3) Zvláště jeleni a daňci potřebují obnovit síly, ztracené při hladovění během říje, kdy téměř nepřijímají potravu.

Na jednom z nedalekých rybníků jsme zastihli velké shromáždění lysek černých. Když jsme se znenadání objevili na hrázi, dala se celá ta početná sešlost naráz do běhu po vodní hladině za současného mávání křídel. Voda stříkala, bouřila a vřela pod údery nesčetných plováčků, ale žádná z lysek se nezvedla a nepokračovala v letu. Všechny se jen přemístily o něco dále do bezpečí a opět přistály na hladině. Lysky vůbec jen nerady létají. Po vyrušení nebo při vzájemných potyčkách během hnízdění vlastně jen běhají po hladině a pomáhají si při tom křídly. Dalo by se i říci, že za pomoci svých plováčků létají nízko nad vodou. Postupně na rybnících nahrazují ubývající kachny a někdy při kachních honech na výřadech i převažují.

Pokračovali jsme dále cestou zdobenou celou paletou podzimních barev, vedoucí většinou po hrázích zdejší soustavy rybníků. Na jeden z nich se z širokého okolí slétlo množství labutí velkých. Ty se nás již vůbec nebály a s naprostým klidem, vznešeně a ladně, jako by se chtěly předvádět, proplouvaly kolem břehu v naší těsné blízkosti.

Některé z dalších rybníků byly již před chystaným výlovem vypouštěny nebo se nacházely krátce po vypuštění a bylo na nich rovněž značně živo. Vzduch se bělal množstvím přeletujících racků a v místech, kde se pod klesající hladinou objevili hejna drobných slunek, se naráz vytvořil vířivý roj nenasytných křiklounů, bojujících na vodě i ve vzduchu o místo a tím i možnost snadného úlovku.

V bezpečné vzdálenosti, až u protějšího břehu, stály v mělké vodě jako kůly nehnutě světlé postavy volavek popelavých, zdánlivě nejevící zájem o okolí. Jistě si stačily naplnit žaludky rybami už během nočních lovů (obr. 4). Teď jen trávily a čekaly, až se večer opět budou moci v klidu rozlétnout za potravou.

Na několika místech pobíhaly kolem louží, zbylých po vypuštění, skupinky různých bahňáků, brodili se mělkou vodou a lovili hmyz, ukrytý v bahně. Největší a nejnápadnější byli břehouši černoocasí a čejky. Početnější však bylo hejnko drobnějších, asi jako drozd velkých vodoušů rudonohých, s vysokými, jasně červenými stojáčky a dlouhým načervenalým zobákem, a vodoušů šedých se zelenými stojáčky a černým zobákem. Voda jim někdy sahala až do půl těla, ale vytrvale, často s hlavou ponořenou pod hladinu jako kachny, pobíhali loužemi a prohledávali jejich dno. Občas, když přeletovali z jedné louže na jinou, ozvalo se jejich hlasité, melodické, jako flétna znějící volání, které bývá pro odborníky dobrým určovacím znakem jednotlivých druhů. Vodouši rudonozí u nás i hnízdí, většina ostatních bahňáků našimi kraji jen protahuje.

Trochu stranou této drobotiny jsme objevili i několik bekasín otavních (obr. 5). Od vodoušů se lišily zavalitější postavou, kratšími stojáčky a delším píchákem. Na jedné z našich jarních výprav jsme se s nimi, stejně jako s břehoušem, již měli příležitost seznámit.

Od rybníků jsme odcházeli kolem stoky, která odváděla vodu. Místy se kolem břehu bělala břicha leklých, většinou plevelných ryb, drobných i větších, které nepřežily stísněné podmínky a manipulaci během výlovu. Skýtaly teď vítanou příležitost pro nejrůznější masožravce. Několikrát se před námi vznesla volavka nebo skupinka vran a pochopitelně i všudypřítomní racci. V noci pak si přijdou na své lišky, tchoři nebo jezevci a jistě nezaváhá ani černá zvěř.

Naše dnešní výprava pomalu končila, ale přece nás čekal ještě jeden pěkný zážitek. Noc byla sice již na spadnutí, zásluhou vycházejícího měsíce však bylo stále docela dobře vidět. V místě, kde stoka vedla okrajem lesa, se nám podařilo zastihnout statného jezevce, který se právě chystal k vydatné a chutné večeři!

Svět myslivosti č. 10/2002