Promenáda bahňáků

01.04.2002 | Myslivost

Jarní počasí často vládne náhlými zvraty; do rána krajinu změní k nepoznání, připomíná spíše předvánoční idylu s ostrým dechem mrazíku a vánicí. Stačí pár dní slunečné pohody a poslední záchvěvy zimy jsou pryč. Neznám bouřlivější nástup nového života do přírody, než bývá v lukách u rybníků. Denně překvapuje čerstvými divy; jednou voskovou krásou rozzářených blatouchů, jindy zase pestrým společenstvím opeřených vandrovníků z jihu. Hlavně noci v temných výškách hlaholí melodickými hlasy ptáků, kteří se dorozumívají svérázným křikem aby udrželi správný směr a opozdilým zesláblým jedinců z houfu neulétli. O pověstných nocích ptačích tahů se vědcům nepodařilo dosud uspokojivě objasnit, podle čeho jednotlivé páry ptáků ve tmě rozpoznávají svou rodnou louku s přesností vlastně několika desítek metrů a už po mnoho let do ní přilétávají pravidelně hnízdit.

Bekasina otavní

Vodouš rudonohý

Břehouš černoocasý

Koliha velká

Louky kolem rybníků už v nejrannějším jaru oživnou hejny bahňáků. Předvoj dělají nejotužilejší, čejky chocholaté. V posledních letech se jejich houfy zmenšují vinou neobhospodařovaných travnatých pozemků. Přesto si ale i v silně zabuřeněném plochém břehu najde vždy několik párů čejek prořídlý porost a v něm se zabydlí. Po příletu si jich hned nevšimneme, sedí unaveně v okrajích louží a netouží ani po sběru potravy; jen tiše odpočívají bez jediného hlasového projevu. Teprve po několika dnech oddechu se probudí k životu samečkové. Vzlétnou nad louku odpichovanými údery letek, obratně se ve vzduchu kolébají a zvučně naříkavě volají, ” kníí-hy”. Neúnavně se předvádí v roztodivných letových hrách plných ryčných vzletů nebo střemhlavých pádů s kotrmelci, doprovázených hučivým chvěním širokých letek. Brzy si samečkové rozdělí louku na hnízdní okrsky a svou leteckou akrobacií do nich lákají okounějící samičky. Netrvá dlouho a všechny čejky jsou rozpárovány. Na zemi se odehrává hlavní svatební rituál. Sameček se před svou milostnicí hluboce uklání zvedáním zadní částí těla, vzápětí se zase hrbí, pohupuje a naznačuje hrabání s vykružováním hnízdního důlku. Komíhání ocasu s podřepy jsou nejhojnějším prvkem jeho obřadu. Svatební okázalost skončí samiččiným snášením vajíček do primitivně vystlaného důlku. Čtyři olivově hnědá vajíčka s tmavším skvrněním mají na zemi vynikající maskování, známé u všech bahňáků. Těžko je nacházíte, chcete-li si je prohlédnout.

Druhým ranným navrátilcem do vlhkých luk je záhadná bekasina otavní; bahňák velikosti kosa. Vůbec nezjistíte, kdy přilétne. Teprve když kohoutek vzlétne v kruzích vysoko nad hnízdiště a prudkými pády k zemi s roztaženým ocasem začne chvějícími se péry vydávat mečivý zvuk, víte o přítomnosti páru bekasin. Jinak v louce nejsou k obeznání. Vlastní vynikající ochranné zbarvení hábitu sestávající se z hnědých a okrových pruhů, které naprosto splývá s mozaikou světla a stínu trávy. Zblízka ji zahlédnete jedině tehdy, když ji náhodou v louce vyšlápnete a ona před vámi prudce vzlétne s úsečným zavoláním, ”eč, eč”. V našich loukách nikdy nebylo bekasin mnoho, neuvážené meliorace mokřin minulého století jejich počty ještě snížily. Dnes vzdušný tok bekasiny s mečivými vibracemi ocasu zaslechneme poskrovnu za rozbřesku dne jen v podhůří hor u větších rašelinišť.

Náš jedinečný a největší hnízdící bahňák, koliha velká, je už skoro pojem. Zahnízdí vzácně, sporadicky. Pouze při jarním a podzimním tahu bahňáků se s ní můžeme občas seznámit, když v několika jedincích postává na bahnech vypuštěných rybníků. Pokles evropských populací kolih je zaviněn všeobecnou destrukcí mokřadů. Škoda, její melodické volání na bývalých šumavských hnízdištích chybí. Působilo nezapomenutelně na tokaništi tetřívků při ranním svítání, kdy jejich pšoukání a bublání barvitě přikrašloval zvonivý hlas koližích samečků.

Zatím lidské kolonizaci přírody hrdinně čelí o něco málo menší bahňák, břehouš černoocasý. Jen ale málo na místech, v loukách kolem větších rybníků; celostátně v počtu snad několika desítek párů. Zjara, když se vrátí ze zimovišť západní Afriky, zdržují se břehouši v mělkých bahnitých zátokách. Vrtkavý, chladný nečas potlačuje jejich namlouvací ceremonii. Sotva ale sluníčko trochu prohřeje louku, hned jsou v ní a hoří vášní lásky. Sameček vyhledá budoucí hnízdiště a obletuje ho s pomalými rozmachy křídel. Aby od vody přilákal k sobě samičku, vyletuje strmě do výše, v kulminačním bodě nechá roztažená křídla s ocasem a s naříkavým voláním krouží k zemi. Křik jeho svatebních letů je hlučný a nemůže být nikdy přeslechnut. I na zemi v trávě má břehouš tok okázalý. Ze samečka se stává doslova tanečník v krokovém rytmu s kolmo vztyčenými křídly a rozprostřeným ocasem se dvoří družce. Každou chvilku ustrne v nehybné póze, jako by jí chtěl k obdivu ukazovat černobílou dekorativnost svého peří.

Ostřicové mokřejší louky se stávají na jaře domovem vodouše rudonohého, bahňáka zvíci drozda. Určitě ho každý pozná podle korálkově červených nohou a zčásti i zobáku. Na hnízdiště přilétá sameček sám a teprve tady k sobě shání družku. Třepotavě klouzavým letem s křídly ponejvíc svěšenými dolů obletuje obletuje svůj revír a neustále melodicky volá, ”tulije-tulije”, aby přilákal z okolí některou protahující samičku. Trvá řadu dní než přilétá. Hned ji vítá se spuštěnými křídly a řadou oklon doprovázených tikavým trylkováním. Cupitá před ní a zavádí k místu vyhlédnutému k zahnízdění. Je ve skrytém koutku pod trsem trávy. Tady má už vyhrabaný a vykroužený hlubší důlek, který samička po stranách ještě dovystýlá suchými stébly stařiny. Vodouší kolébka není dlouho prázdná, brzy se v ní objeví čtyři pískově olivová, kropenatá vajíčka jež oba rodiče svorně střídavě zahřívají 23 dnů, kdy se z nich vylíhnou skvrnitá kuřátka. Na hnízdě setrvají pár hodin a hned ho s matkou opustí.