Poprvé za říjí

Ukázka z publikace PhDr. Oldřicha Koudelky

Dostal jsem krátký fax od přátel z podhůří Jeseníků. “Přijeď, už troubějí!” I když se mi to zrovna pracovně příliš nehodilo a šéfka moje nadšení příliš nesdílela, nezaváhal jsem ani na vteřinku. Odjel jsem hned v pátek, krátce po obědě. Snad mi bude víkend na zachycení atmosféry jelení říje stačit. Byl jsem sice v jelenářských oblastech již mnohokrát, ale paradoxně jsem vždy zaregistroval jen slabé říjné dozvuky.

Myslivecká chata uprostřed rozlehlých hvozdů mě po dlouhé cestě autem uvítala pronikavou a svěží vůní pryskyřice a tlejícího dříví. Všude vládlo opuštěné ticho a jen tu a tam se ozval vzdálený štěkot psa či výkřik sojky. Na zápraží mi vyšel vstříc myslivecký hospodář Vojta. Měl na sobě ušmudlanou zástěru, neboť připravoval společnou večeři. Jak jinak, pořádně ostrý houbový guláš z hříbků, kterých byly všude po lesích mraky. Smál se od ucha k uchu. Dobrácky mě poplácal po rameni a rychle nalil kalíšek domácí pálenky, abychom rychle spláchli formálnost uvítacího ceremoniálu. Ani jeden z nás si na něj nepotrpěl.

Krátký, milý rozhovor zpříjemnil voňavou krmi. Pak jsme rychle do kapes loveckých bund zastrkali krajíce chleba s uzeným a vydali se strmou stezkou mezi mohutnými smrky a jedlemi do strání podzimně se červenajících kdesi vysoko nad námi.

Po půlhodině ostré chůze obtížným terénem jsme dorazili k velké, bujně zarostlé mýtině. Kdysi jsem zde ve Vojtově doprovodu střílel neúspěšně po divočákovi. Určitě si v duchu na tuto epizodu vzpomněl i on. Vůkol nás byl prales travin a mlází prorůstající tlejícími smrkovými kládami a vykotlanými pařezy. Pod botami nám hlučně mlaskal vodou nasáklý mech a my se na něm pohupovali jako na žíněnce.

Ticho lesa najednou zcela neočekávaně rozerval docela blízko od nás hlas jelena. Toužebná výzva říjícího nedočkavce. Odkudsi z šumící hradby mohutné zeleně mu krátce odpověděl bojovně naladěný sok. Stál jsem nepohnutě a všemi smysly vnímal hlasový souboj. Poprvé v životě jsem byl přímo v centru tohoto bájného dění, které mnozí považují za největší myslivecký zážitek.

Jeleny jsme sice toho večera slyšeli ještě několikrát, ale neukázali se nám. Les se vždy rozezněl, aby záhy ztichl. Již za tmy jsme klopýtali zpět do chaty, zakopávali o kameny a vystouplé kořeny. Mlčeli jsme a pospíchali do údolí k pohárku slivovice. Měli jsme si určitě co vyprávět, zejména já.

Skoré ráno bylo mimořádně chladné. Koláč měsíce nám svítil na cestu k obrovské lesní planině. Tu jsme nejprve museli opatrně a nehlučně obejít, abychom se dostali na protější svah a odtud mohli nepozorovaně sledovat dění pod námi. Usedli jsme na hromadu obřích klád a čekali.

Mohutné zatroubení přišlo stejně neočekávaně jako předchozího večera. Najednou se ozývalo ze všech stran, až mi z toho šla hlava kolem. Na zadní straně pláně se mihly tři laně. Vznášely se nad zelení pokrytou kobercem přízemní mlhy jako neskutečné jitřní stíny. Zatajil jsem dech a rychle sáhl po triedru. Vzrušením jsem přestal cítit zimu. Na scéně se objevil statný jelen. Desaterák. A potom druhý, třetí. První dva mohutně troubili. Potom sklonili hlavy s větvemi paroží a srazili se. Lesem znělo oťukávání i následný ostrý střet. Náhle však od sebe jeleni odskočili, jako by jim několik doteků úplně stačilo k tomu, aby poznali sílu svého soka. Varovný hlas silnějšího jelena brzy přinutil ostatní přihlížející k nechtěnému odchodu. Ještě dlouho však bylo z hloubi lesa slyšet jejich nespokojené potrubování.

Do lovecké boudy jsme se vrátili když už slunce stálo hodně vysoko. Cestou jsme ještě několikrát zahlédli holou jelení zvěř. Byl jsem navýsost spokojen, protože se mi konečně poštěstilo z bezprostřední blízkosti slyšet jelení koncert, při kterém v žilách tuhne krev silným vzrušením. Také můj milý lovecký průvodce znatelně ožil, protože již v tu chvíli přesně věděl, že jeden z těch slabších jelenů, nepravidelný šesterák, je zralý na odstřel. Po celý zbytek dne jsme se potom věnovali vyprávění svých mysliveckých zážitků, pobafávali jsme ze svých dýmek, baštili opékanou slaninu a zapíjeli ji lahvovým pivem. Bylo nám oběma dobře na duši.

Ukázka znedávno vyšlé publikace dlouholetého spolupracovníka Myslivosti PhDr. Oldřicha Koudelky. Novinář a spisovatel vjedné osobě opět vknize Černí rytíři zLavičné potvrdil, že umí na malém prostoru mistrně vyprávět o přírodě, jejích obyvatelích a o myslivcích, že umí se zvláštní poetikou zatáhnout čtenáře do děje a vyvolat vněm chuť dovyprávět příběh po svém. Nově uvedenou publikaci tvoří čtyři desítky drobných povídek popisujících ať už vlastní autorovy prožitky nebo historky slýchané mezi mysliveckými přáteli. Děj většiny znich se odehrává vmalohanáckém kraji, Mopravskotřebíčsku a Jevíčsku.

Sautorským rukopisem O. Koudelky citlivě korespondují barevné i černobílé ilustrace pražské akademické malířky Inky delevové.

Celkem 96 stran, formát 145x210 mm, lepená vazba sbarevnou laminovanou obálkou, vydalo Literární sdružení Iniciály vjevíčku vroce 2003, cena 119 Kč