Opeření potápěči

Text a foto Přemysl PAVLÍK

Po dlouhé době konečně zavítalo jaro i na rybníky. Nejdříve roztál sníh i na hrázích a na okolních polích a lukách, jen hladiny ještě po nějakou dobu tvrdošíjně pokrýval led. Stačilo však pár opravdu pěkných slunečných dní a silné větry, které následovaly, dokončily celé dílo. Hned poté se to nad budoucí kolonií racků zabělalo množstvím křídel, vzduch počaly protínat šiky divokých kachen a vracejících se divokých hus a na mělčinách kolem břehů trčely nehybné postavy číhajících volavek.

Zvolna jsem kráčel po úzké hrázce, lemované z obou stran hustým rákosím. Právě když jsem došel až do míst, kde rákosina přecházela ve volnou hladinu, ozvalo se do hašteřivého křiku lysek chraplavé “korr - korr -” a po chvíli “ket - ket - ket”. V zálivu na konci rybníka, hluboko zabíhajícího do pobřežního porostu, se v dálce pohupovaly na drobných vlnkách dvě bílé skvrny. Byl to manželský pár roháčů a zastihl jsem je právě při námluvách.

Potápka roháč je jedním z prvních ptačích obyvatel našich rybníků, který se na nich na jaře objeví. Od kachen a hlučných lysek se výrazně liší jak svým chováním, tak postavou a vybarvením. Jméno dostal podle dvou štětiček na temeni hlavy, které ve vzrušení vztyčuje a vypadají pak opravdu jako růžky. Spolu s nimi umí načepýřit i řadu pírek po stranách tváří, tvořících jakýsi límec. Vrchní část těla je černohnědá. Když se při čištění peří obrátí ve vodě na bok, zasvítí na dálku bílá spodina těla i přední část dlouhého krku. Nohy, opatřené plovacími lištami, má umístěny až daleko vzadu, takže chůze po pevné zemi mu dělá značné potíže. Proto ho také na břehu zastihneme jen výjimečně.

Zato pod vodou jsou roháči jako doma. Živí se převážně drobnými plevelnými rybkami a často žasneme nad tím, jak dlouho pod hladinou vydrží. Cítí-li se ohroženi, dokáží urazit na jedno potopení i padesát metrů. Jsou také dobří a vytrvalí letci, ale potřebují dlouhou startovací dráhu. Mají proti tělu krátká křídla a jen těžko a namáhavě se proto zvedají z hladiny. Svým dlouhým, kupředu nataženým krkem a prudkým, přímočarým letem připomínají malé tryskové letadlo. V době hnízdění je za letu neuvidíme.

Zajímavý a nápadný je u roháčů tok, který probíhá brzy po návratu ze zimovišť. Odehrává se vždy podle určených pravidel. Nejčastěji můžeme vidět namlouvající se pár sedět na vodě těsně proti sobě s nataženými krky a načepýřeným límcem. Přitom oba střídavě potřásají hlavou, jako by chtěli ze zobáku setřást kapku vody nebo ulpělou nečistotu. Nikdy se při pohledu na ně neubráním dojmu, že se chtějí vzájemně políbit, ale netroufají si. Anebo si už polibek dali, ale vůbec jim nechutnal! Většinou na sebe upozorní svým hrubým hlasem, který můžeme slyšet i v noci.

Hnízdo si tyto potápky budují z hnijících zbytků rákosu a jiných vodních rostlin, které sesbírají na dně a natahají je na nízkou, vodou prosáklou hromádku, plovoucí na hladině. Obvykle bývá ukryto na pokraji rákosového porostu. Vajíčka, kterých mívají tři až čtyři, leží v neustálém teplém vlhku a působením hnijících látek mění postupně svou původně bílou barvu na špinavě žlutohnědou. U potápek je známé i to, že svá vajíčka, pokud musí hnízdo opustit na delší dobu, pečlivě přikrývají materiálem z okrajů hnízda, takže násada jednak brzy nevychladne, ale hlavně je bezpečně ukryta před slídivými zraky vran.

O své potomstvo se starají oba staří velice pečlivě. Když se vylíhnou mladí, jsou krmeni vodním hmyzem a rybím potěrem. Jakmile trochu oschnou, vylezou si na hřbet rodičů a tam, v hustém peří mezi křídly prožijí většinu svého raného mládí. Staří se s nimi i potápějí a dokonce prý s mladými na zádech mohou i létat. Výchova trvá velmi dlouho. Ještě na podzim před výlovy rybníků můžeme vidět staré roháče krmit svá dorostlá mláďata, která se hlasitým křikem dožadují potravy. Liší se už jen černými podélnými pruhy na hlavě a na krku.

O příchylnosti roháčů ke svým mláďatům jsem se mohl sám několikrát přesvědčit. Jednou při procházení rákosinou jsem narazil na hnízdo roháče s právě vylíhlými, sotva oschlými roháčky. Samice na nich seděla do poslední chvíle, patrně doufala, že si ji nevšimnu a hnízdo minu. Až když jsem se zastavil asi dva metry před ní, vklouzla do vody i s mláďaty, která si jí mezitím vylezla na záda. Přitom však jedno z nich vypadlo, zůstalo bezmocně ležet na hladině a hlasitě pískalo. Stará se nerozhodně zastavila. Zřetelně jsem mohl pozorovat, jaký duševní boj se v jejím nitru odehrává. Kousek od ní se ve spleti polámaných rákosových stébel zmítá zoufale volající mládě, ale hned za ním se tyčí postava člověka, před kterým je jinak zvyklá prchat již na sto metrů! - Zůstal jsem nehybně stát a s napětím čekal, co udělá.

Po chvilce nerozhodného točení na místě přece jen u roháčí mámy zvítězil mateřský pud. Vrátila se a přitočila se až těsně k mláděti. To však bylo ještě nemotorné a slabé, stará zase netrpělivá a neustále mu popojížděla. Tak až po několika pokusech se malému roháčkovi podařilo vyškrábat mámě na záda, kde už vykukovaly hlavičky ostatních mláďat. Samička pak spěšně a spokojeně odplavala i se svým pokladem na zádech do bezpečí, daleko na druhou stranu rybníka, kde se k nim ihned přidal i sameček.

O něco později než roháč se k nám vrací ze zimovišť i další jeho příbuzný - potápka černokrká. Je podstatně menší, jinak však stavbou těla a způsobem života si jsou obě potápky velmi podobné. Liší se však vybarvením. Černokrká má hlavu, krk a záda černá, bílé břicho a rezavé boky. Od nápadně rudého oka se dozadu táhne vějířek krásných zlatolesklých pírek.

Na rozdíl od převážně samotářského roháče je potápka černokrká více společenská. Hnízdí raději v menších nebo i větších koloniích, někdy i hodně velkých. Na Horusickém rybníku u Veselí nad Lužnicí jsem před lety napočítal skoro tři stovky hnízd pohromadě. Ležela téměř těsně jedno vedle druhého, v mělké otevřené vodě, kde jen místy začaly teprve vykukovat stonky vyrůstajících trav. Byl proto z dálky na celou tuto kolonii pěkný a zajímavý pohled. Skoro na všech hnízdech už byly potápky zasedlé na svých snůškách a mezi nimi se všelijak proplétali a mihali partneři sedících ptáků. Ale jinak zde panoval vcelku klid.

Potápky černokrké však mohou zahnízdit i jednotlivě nebo v několika málo párech. Měl jsem možnost nahlédnout také do jejich průběhu hnízdění, ten se však od ostatních druhů nijak zvlášť neliší. I zvyk zakrývat snůšku při opouštění hnízda je u nich stejně vyvinut. Hlas této potápky však třeba s drsným křikem roháče vůbec nemůžeme porovnávat. Když někdy při procházce kolem rybníka zaslechnu melodické “bídit”, vždy se zastavím a neopomenu si triedrem přiblížit a prohlédnout tohoto úhledného potápěče s rudýma očima a frajerskou chocholkou na hlavě!