O vodním krkavci

Jan RYS

Jméno opeřence byste dnes marně hledali v knihách o přírodě. Nazývali ho tak před mnoha desítkami let mnozí přírodovědci podle lidové mluvy v populárních článcích, při šíření svých poznatků. Mimochodem rybáři mu ještě říkali černý nesyt. Obě pojmenování si kormorán vysloužil za nesmírně velkou žravost, při svém lovu ryb. Nezapře tím v sobě příslušníka k řádu veslonohých, k němuž patří i pelikáni, anhingy, faëtoni a fregatky; všichni znamenití rybáři.

Ještě před čtvrtstoletím jsme se v naší přírodě s kormoránem velkým setkávali jen náhodně při zimním průtahu na nezamrzlých řekách. Začátkem 90 let minulého století se situace měnila po několika pokusech hejnka těchto ptáků u nás hnízdit. V roce 1982 se to skutečně necelé desítce párů povedlo na jižní Moravě a o rok později i v jižních Čechách. Od té doby začal i počet přezimujících kormoránů na našich nezamrzajících řekách intenzivně stoupat. Dnes snad každý rok přesahují hejna několika stovek ptáků. Důvěrně je už znají i Pražané. Udivuje je jejich zádumčivost a nekomunikativnost s lidmi, jako tomu jsou zvyklí u divokých kachen, labutí a racků. Kormoráni se obvykle drží pospolu v malých hejnech bez zájmu o okolí a vydrží dlouhé hodiny sedat podobni sochám na kamenech nebo kůlech kolem jezů a svými černými hábity trochu pochmurně dekorují prostředí řeky. Dvakrát, třikrát denně ožívají; skoro na povel vzlétnou se siluetami tmavých křížů, vytvoří klínovou rojnici nerovného tvaru a rychlou frekvencí letek mizí v dáli na řekou za okrajem města. Letí do obeznaných lovišť, kde pronásledují nejvíce bílou rybu. Objevují ji všude kolem výpustí vody z čističek do řeky, kde v jemném bahýnku hledá červy, nítěnky. Často pátrají také ve větších hloubkách nad jezy nebo Vranské přehrady po zazimovaných hejnech ostatních ryb. Kormoráni se dokáží potápět do všech hloubek a tam nejraději napadat kořist ze strany, aby ji mohli zobákem uchopit za skřelemi. Mají ho k tomu přizpůsobený, u špičky vytvarovaný do ostrého zahnutého nehtu směrem dolů. Žádná ryba nemá šanci z něho vyklouznout. Ještě jednu bezvadnost vlastní pro rychlou plavbu v mokrém živlu. Zakrněly mu nosní dírky, kterými by ptákovi vnikala voda do dýchacích cest a průdušek. K dýchání používá jen zobák. Denní spotřeba ryb u kormorána je velká, musí jich nalovit alespoň 3/4 kg, aby si držel "fyzičku”. V zimním období to není lehké, proto při lovu spojuje síly několik ptáků, vytvoří rybářské družstvo a ryby si vzájemně natlačují. Menší slupnou pod vodou, s většími se vynoří nad hladinu, kde si pomáhají nadhozem v polykání. Kormorán je zrozen k potápění a přesto se potýká s nevysvětlitelnou slabůstkou, která ho někdy i osudově poznamenává. Nemá na těle vytvořeny v peří vodotěsné kapsy pro svá křídla jako ostatní kachny. Při delším pobytu ve vodě se mu letky promáčí a učiní obtížný let. Musí občas vylézat na břeh a letky prosoušet chvějivými pohyby. Proto také nikdy neodpočívá nebo spí na vodě, jak to dovedou jiní vodní ptáci. Ke spánku využívá koruny starých vysokých stromů při březích vod. Možnost k tomu mu dávají silné nohy s plovací blánou, opatřené na prostředním prstu mohutným drápem. Navíc proti skluzu ještě spodek všech prstů je opatřen příčným vroubkováním.

Kormoráni zimující kolem Vltavy v Praze nocují hromadně na jejím dolním toku, u Troje, na vysokých příbřežních topolech. V každém příšeří večera se sem slétají všechna hejna z pražského okolí hřadovat, v únoru roku 2001 jich tu v korunách stromů ornitologové napočítali 520. Při ranním svítání se zase hejna postupně z nocoviště vytrácejí hledat potravu. Nejčastěji některé z nich můžeme zahlédnout kolem soutoku řek Vltavy a Berounky, nebo i dále - až na Vranské přehradě. Když nepoutají velké mrazy ledovým krunýřem Berounku, tak i nad nebo pod černošickým jezem. Navečer se ale všichni důsledně vrací do Troje na své topolové nocležiště. Tak přežívají zimu kormoráni v Praze jen do února, pak se s ní rozloučí a vracejí se zpět do svých rodných kolonií nejen našich, ale určitě německých, holandských, možná i skandinávských.

Myslivost č. 1/2003