Neznámý lovecký tesák?

nožíř Josef Pajl, Sedlčany http://knife-oak.webpark.cz

Lovecká chladná zbraň i pracovní nástroj, hodnostní označení, ceremoniální předmět? Kde hledat vznik tak specifické zbraně?

S jistotou se dá prohlásit, že tesák vznikl jako pracovní nástroj (dlouhý přímý nebo zakřivený nůž), ale i lidová zbraň, kterou z důvodu obrany na cestách nosil každý dospělý člověk, jelikož nosit meč bylo výsadou šlechty.

V 15. století vzniká v Čechách krátká zbraň, tzv. český tesák, většinou zhotovený z jednoho kusu oceli, kdy širokou zakřivenou čepel zakončuje zpět zahnutý záštitný oblouk. Tato šermíři oblíbená zbraň dala tesáku jeho současné jméno a to i v okolních zemích, zejména v Německu. Největší slávu zažívá tesák v 16. století a mizí ve století 17. Zhruba v té době se setkáváme i s tesákem loveckým a to i na obrazech např. Albrechta Dürera či rytinách J. E. Ridingera, kde můžeme nalézt již plně vyvinuté lovecké tesáky na opascích mysliveckého personálu. Jedná se již o zbraň s dlouhou přímou čepelí, záštitou a doprovodným nožem ve společné pochvě.

V dobách kdy loveckou zbraní byl luk, kuše a ranivost střely z předovky byla malá (nehledě k hmotnosti pušky), bylo nutno zvěř po zásahu rychle a spolehlivě usmrtit, aby neodešla a nebyla ztracena. Zde přišel ke slovu právě lovecký tesák. Největší rozvoj zažívá lovecký tesák v 17. století v době parforzních honů (kdy se rozvíjí i myslivecký ceremoniál a mluva).

Parforzní hon byla záležitost společenská a reprezentativní kdy cílem bylo ulovení vybraného jedince zvěře zejména jelení nebo daňčí. Po štvanici kdy lovený kus byl zadržován psy, nebo zůstal vyčerpáním stát či ležet bylo právem nejvýznamnějšího účastníka honu jej usmrtit - provést mu záraz loveckým tesákem. Záraz se prováděl odzadu do srdce. Teprve tehdy byl kus prohlášen za ulovený. Představa pro současného myslivce vesměs nepředstavitelná, jelikož jelen nečeká, ale brání se parožím a běhy. Bylo tudíž nutno jej znehybnit - přetít mu patní šlachy zadních běhů, k čemuž sloužila lovecká šavle (o té někdy jindy). I tak byl záraz velké zvěři projevem velké odvahy, hbitosti a zručnosti.

Právo nosit lovecký tesák měla v těch dobách pouze šlechta a pravodatní vyučení myslivci zabývající se lovem a péčí o zvěř. Tesák byl nošen na levém boku v závěsu přes pravé rameno, posléze v opaskovém závěsu. Teprve ve staletí 19. bylo povoleno nosit tesák i hajným.

Nezabřednout do členění loveckých tesáků podle jednotlivých kritérií je velice obtížné a proto se omezím jen na základní rozdělení.

Lovecký tesák je zbraň většinou s přímou čepelí se středovým hrotem, druhým falešným ostřím u hrotu a s odlehčovacím žlábkem nebo bez něho. Ostří takovéto jednobřité čepele bylo orientováno při pohledu po čepeli doprava. Zajímavé je, že hrot neměl být špičatý, ale ostrý, mírně zaoblený, aby se při nárazu na kost neulomil.

Čepele bývaly zdobeny zejména lepty a rytinami zvěře nebo motivy rostlinnými. O věku tesáku nám něco napoví délka čepele.

U nejstarších až 70 cm (17. století), postupně se staletími se zkracující až na přibližně 35 cm (19. a 20. stol.), kdy se již o ostrý pracovní tesák nejedná, jde o čestnou zbraň myslivců a součást stejnokroje.

Lovecké tesáky dělíme na tzv. německé a francouzské. Jílec (rukojeť) německého tesáku se vyznačuje záštitným obloukem navazujícím na příčku a listovou záštitou - mušlí, zabraňující vypadnutí doprovodného nože z “kapsy” pochvy. Silnějšího a špičatějšího zavazáku nebo širšího slabšího stahováku.

Jílec francouzského tesáku je většinou přímý s příčkou ve tvaru kříže, listovou záštitou a hlavicí (tesák pocházející přímo z Francie mívá čepel s oboustranným ostřím a dlouhým hrotem).

Jílce obou typů jsou zdobeny hlavami zvěře, psů, dubovými listy, žaludy nebo celými loveckými výjevy.

Kování jílců jsou ocelová, většinou však mosazná stejně jako kování dřevěné a černou kůží potažené pochvy. Kování honosnějších kusů jsou zlacena.

Rozdíly mezi německým typem loveckého tesáku (na společném obrázku vpravo lovecký tesák vrchního lesního rady saského kurfiřta) a francouzskými jsou dobře patrny.

Příčka a listová záštita francouzského tesáku zcela vlevo je spojena v jeden díl, znázorňuje štvanici na divočáka a plní funkce obou záštit. Prostřední francouzský tesák má esovitě prohnutou příčku a zajímavě tvarovanou listovou záštitu s bažanty (oba rok asi 1880). Samostatný obrázek zobrazuje jeden z kompletních loveckých tesáků, které vyrábím, v tomto případě velice zdobný tesák francouzského typu, jehož předloha pochází přibližně z roku 1870.

Každý myslivec se alespoň jednou s “pasovacím” loveckým tesákem setkal. Mnoho z nich jej touží vlastnit a proto se lovecký tesák těší velkému sběratelskému zájmu.

Pokud vlastníte starý poškozený lovecký tesák, nedoporučuji jej opravovat svépomocí, jelikož restaurace takovéto zbraně vyžaduje značné znalosti a dovednosti, aby byl jako nový. Promiňte - jako starý.