Neznalost nebo lež a zlý úmysl?

Petr Prosch st.

Když dítě chce něčeho dosáhnout, nebo řeší nějaký problém, pomůže si lží. Říkáme tomu dětská lež a není to nic vážného. Projde-li nám to však víckrát, nesou s sebou tento zvyk někteří znás až do dospělosti. Jak jinak si máme vysvětlit stále se opakující tvrzení vmédiích, jak byla práva vlastníků pozemků poškozena novým mysliveckým zákonem, který má kořeny vsocializmu. Jsem dalek toho, abych vše vnovém zákoně vychvaloval, ale toto tvrzení ještě nikdo nekonkretizoval. Protože stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tlak vmediích se stupňuje, je vyhrožováno ústavním soudem a nikdo zmyslivců dodnes nic nenamítal, chtěl bych alespoň vmysliveckém tisku, nahlédnutím do historie ověřit, jak to bylo a je.

V “knize knih” české myslivosti “Myslivost vČeských zemích” zroku 1945 (zasloužila by si nové vydání), popisuje autor, slavný Dr. Julius Komárek, jak to bylo, vkapitole “Vynikající honební zákonodárství” od strany 81. Císařský patent z r. 1849 omezil práva šlechty a právo myslivosti přenesl na majitele pozemků! První lovecké zákony přicházejí vČechách vr. 1866 a na Moravě vr. 1873. Právo lovu bylo přeneseno na rolníka majitele půdy, ale zůstalo vázáno na obecní katastr. Majitelé pozemků si museli zvolit honební výbor, který měl pečovat o řádné zužitkování honbiště a dbát o náhrady škod. Nejmenší honební výměra musela ale být 115 ha, což pro tehdejší drobnou zvěř- koroptve a zajíce, bylo dostačující. Obec měla možnost pachtovat honitbu dražbou. Zpoplatků dostával majitel alikvotní část, podle výměry jeho pozemků. Ta byla vyšší, než mohla drobná zvěř napáchat. Bylo proto vzájmu každého rolníka, aby měl na svých pozemcích co nejvíce drobné zvěře. “Tak osvícenská doba vydáním vynikajících zákonů, změnila obyčejný lov ve skutečné hospodaření se zvěří”, píše Komárek. Utvořením honbišť nad určenou minimální hranici (115 ha - dnes pro srnčí zvěř nedostačující), stalo se úhelným kamenem lovu. Tomu jest co děkovat, že bohatství zvěře vnašich zemích zůstalo zachováno a nebylo zničeno, jako voněch zemích evropských, kde právo myslivosti bylo přeneseno na stát (viz Francie, Itálie) a stát mohl prodávat právo lovu. Tam si každý mohl zakoupit lovecký lístek, který jej opravňoval lovit kdekoliv.

Honební společenstva zanikla zákonem č. 23/1962 Sb. sodůvodněním, že zrušením honebních společenstev byla dovršena socializace honiteb, takže dnes existují již jen honitby socialistických organizací (Boháček a kol. “Zákon o myslivosti” SZN Praha 1965).

Zatím co narychlo spíchnutý zákon č. 270/1992 Sb., (novela zákona č. 23/1962 Sb.) počítá v § 2 a § 6 shonebními společenstvy jaksi samozřejmě, kritizovaný nový zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. po desetileté zkušenosti, v § 19 až § 28 detailně řeší honební společenstva. Chrání tím výrazně práva právě majitelů pozemků! Dalším významným ustanovením je § 32 odst. 2 - pro jeho důležitost cituji: “Pokud honební společenstvo užívá honitbu na vlastní účet, je povinno přednostně před dalšími osobami umožnit účast na užívání honitby svému členovi, popřípadě vlastníkovi honebního pozemku vtéto honitbě. Ktéto přednosti je povinno přihlížet i při pronájmu honitby.” To je řešeno tím, že většina majitelů pozemků jsou členy mysliveckých sdružení, kterým společenstevní honitby jsou pronajímány. Jde pak spíše o výjimky, kdy majitele pozemků zrůzných důvodů, třeba i osobních, nechce kolektiv sdružení mezi sebe přijmout. Vina může být na obou stranách. Morální kvality myslivců nelze mysliveckým zákonem zaručit. Ty určuje morální vyspělost společnosti. Jinak nic nebrání majitelům pozemků, aby takto o svém právu myslivosti tj. využití myslivosti vhonitbě rozhodovali. Samozřejmě, za určitých podmínek. Že nemohu jezdit straktorem bez řidičáku a musím dodržovat určité regule, je snad každému jasné a ví, že u ústavního soudu by těžko obstál. Ale o myslivosti panují velmi zkreslené, politicky zneužitelné představy. Snížení výměry při dnešním stavu drobné zvěře, kdy myslivost na většině území ČR existuje díky srnčí zvěři, by bylo začátkem konce obou.

Je pravda, že stavy zvěře (prý přemnožené) tak poklesly, až na výjimky lukrativních revírů, že poměr mezi finančním přínosem za zemědělskou výrobu i přes klesající tendenci a příjmem za myslivost se zvětšuje. Pro většinu majitelů pozemků, dělených ještě dědictvími, je nájem v deseti či korunových výších nezajímavý. Jako majitel pozemku bych se určitě staral o věci nevratné, dějící se na mém pozemku. Tj. například poškození erozemi! To je ale zdánlivě jiná kapitola. Jako ty smrkové monokulturní lesy. Jako ty povodně, neboť vše souvisí se vším…

A ty sedláku, co prý tak toužíš (asi nejvíc) po lovu, nezapomeň co se říkávalo, že “když se sedlák chytí flinty nebo karet, tak zkrachuje”.