Neobvyklá slučí ofenzíva v roce 2002

Václav Havelík

Mezi mladšími myslivci upadají sluky v zapomnění, přitom naše předky přímo magicky přitahovaly, fascinovaly. Patřím ještě k těm, kteří vítají jaro na šeřících se lesních pasekách. Pohled na jedinou dlouhozobku mi dává víc než účast na hlučném honu v bažantnici.

Většina myslivců spojuje jarní zážitek při usínání dne s hlubokou úctou a pokorou nejen vůči přírodě, ale i vůči životu. Vždyť přišlo jaro a myslivec, tedy člověk, stejně jako zvěř, přežili nejtěžší roční období - zimu, a očekávají tu snazší, lepší část roku.

První rok třetího tisíciletí byl z hlediska dění v přírodě plný bolestných extrémů, mezi ty radostné patřil nezvykle vysoký počet táhnoucích sluk. Na otázku proč k němu došlo bude asi nesnadné hledat odpověď. Lze pouze konstatovat, že neobvykle teplý počátek roku (od 28. 1. do 1. 2. padlo pět teplotních rekordů) ovlivnil předčasný přílet ptactva, např. špačkové přilétli 31. 1., bílý konipas 10. 2., ale byl zaznamenán i předčasný tok sov, zvláště puštíků a kalousů.

Teplotní změny byly doprovázeny vichřicemi, postihly západní Evropu a Britské ostrovy. I když všichni víme, že sluky z různých zimovišť táhnou ustálenými cestami, přesto se mnoho myslivců zákonitě ptalo, zda by všichni u nás pozorovaní ptáci táhli přes naše území, kdyby nebylo na západě vichřic na které jsou sluky tak citlivé.

Všichni kdo na Brdech vyšli pozorovat sluky, mluvili o tahu s nadšením. Často jsem slýchal čísla 6, 7, ale i vyšší - to za jeden večer! Z Křivoklátska mi kamarád volal, že viděl sluky pokaždé když vyšel. Dobrý tah byl prý na Doupovsku.

Podobné štěstí jsem neměl, sluky jsem ale viděl taky. Březen je měsíc, kdy se dopisní schránky nejčastěji plní úmrtními oznámeními. Přijel jsem na přítelův pohřeb 14. března několik hodin před zahájením s tím, že se ještě projdu známými místy v honitbě, měl to snad být projev vzdání úcty dobrému myslivci.

Hned za obcí se nachází asi dvacetiarový rybníček se zarostlými břehy, množstvím ulámaných větví na hladině a dokonce se dvěma pneumatikami u zabahnělého přítoku. Ač v tuto dobu převládají v přírodě ještě tlumené šedavé barvy, na jedné “gumě” zářilo žluté bříško sedícího konipasa jako květ blatouchu. Tento poutník zimující na jihu černého kontinentu přibližně v oblasti jezera Tanganjika přilétá vždy shodně se slukami na rozdíl od svého nedočkavějšího bílého příbuzného, který se ostatně vrací “jen” ze severní Afriky. Pozoroval jsem “žluťáska” na pneumatice a nahlas jsem se zeptal - tak tohle jsi vyměnil za Tanganjiku?

Večer při cestě domů jsem se vracel přes Dobříš, jižním svahem Hřebenů, říká se zde V Hradci. Někdy tu přejde daňčí, je lépe jet pomalu. Zdálo se mi, že na silnici něco leží. Zastavil jsem a spatřil prvně v životě zajetou sluku, zřejmě sraženou autem. Pouze hlavičku měla nepoškozenou. Pak se mi naskytl zvláštní pohled, téměř kýčovitý. Nad silnicí, hned kolem mého odstaveného auta s hrajícícm rádiem a zapnutými obrysovými světly se dvakrát přehnal párek sluk, prostor nad vozovkou tu byl jediným volným místem potřebným pro svatební rej.

Během léta jsem občas vídal sluky tam, kde je nikdo nepamatoval. V noci z 27. na 28. října se přehnala Evropou ničivá vichřice, nejsilnější za posledních deset let. Vedle 33 lidských životů si vyžádala ztráty v lesích, dopravě i energetice, snad týden trval u nás vyhlášený stav nouze.

Po vichřici jsme ráno šli do lesa se podívat na způsobenou kalamitu. Vzali jsme si hned pytel na vichrem ulámané jmelí, aby měl “domácí” srnec Honza II. dostatek látek pro tvorbu nového paroží. Šli jsme najisto do předmýtného borového porostu s hustou spodní etáží ostružiníku na vyloženě suché lokalitě. Během snad dvaceti minut potřebných k naplnění pytle se nám postupně vytřepaly z ostružiní čtyři lesní sluky. Ukryty byly v místech, kde bych je nikdy nehledal, vždyť každý ví, že na podzim se sejdeme se slukou ve vlhčím listnatém porostu, kde může dobře červit v mokrém listovém spadu a v hrabance.

Podzimní sluky sice mívají tendenci se sdružovat podobně jakou pustovky a nebývalo neobvyké se s nimi sejít na nevelkém prostoru. Dnes můžeme hovořit o štěstí, zvedne-li nám pes byť jen jednu jedinou. V případě čtyř ptáků proto o náhodu jistě nešlo, kryt si vybrali cíleně.

Ne nadarmo označovali naši předkové sluky přívlastkem záhadné. Jeden z mých velkých učitelů - V. Müller, vynikající myslivec a lesník (myslivost provozoval od r. 1909, tedy v době kdy sluk byl dostatek) mi jednou, coby snad již pětasedmdesátiletý, řekl, že dobrý myslivec se u vší zvěře může na své zkušenosti spoléhat, v případě sluk ať raději počítá s překvapením.

Závěrem bych chtěl podotknout, že v roce 2002 věnovali zvýšenou pozornost ochraně sluk i v Německu, ve spolkové zemi Niedersachsen. Tam byl zakázán lov sluk ve všech honitbách, kde nebyla v letech 1998 - 2000 žádná ulovena.

V témže roce se sluka dokonce u nás “probojovala” na televizní obrazovku (11. 6.), byla hlavní protagonistkou Večerníčku pro děti.