Monodieta

problematika sezonních výkyvů ve výživě zaječí zvěře

Kučera Oldřich / Kučerová Josefa

Nejdůležitějším z celé řady činitelů ovlivňujících svým způsobem vývoj zaječích společenstev je nejen množství ale i pestrost a biologická hodnota potravy, kterou tato zvěř ve svém domovském okrsku nachází. Dá se předpokládat, že zajíc v minulých dobách měl neomezenou možnost přístupu během celého vegetačního období k velmi pestrému zdroji potravy a tak o vyváženosti výživy rozhodovala jen potřeba jeho organismu.

Tato vyváženost bývá v posledních padesáti letech vlivem stále modernější agrotechniky často porušována a zaječí zvěř se na to “svou příslovečnou věrností k rodné hroudě” a tedy svým omezeným akčním rádiem nedovede dosti dobře přizpůsobit. V současnosti dochází ke krátkým ale časově významným obdobím, kdy zaječí zvěř musí vynakládat značnou energii na to aby alespoň částečně odstranila vzniklý potravní deficit, v průběhu tzv. “hladových obdobích”, nastávajících většinou koncem léta, v srpnu a září, kdy trávy a ostatní byliny končí svou vegetaci a převážná část vegetačních porostů zasychá, event. je již sklizena. Za těchto okolností zvěř ve svém prostoru nalézá pouze nouzové zdroje málo kvalitní potravy, která je mnohdy pouze jednostranná a fysiologické potřebě zajíce nevyhovující. Předpokládáme, že omezená možnost výběru odpovídající potravy může způsobovat takové oslabení organismu, umožňující invazní rozvoj parazitů a dalších onemocnění, významně se podílejících na početních stavech zaječí zvěře. Při úhynech, které se ve větším rozsahu začínají projevovat v září, popřípadě v říjnu, se pak mohou projevovat ve zvýšené míře úhyny, u nichž se pitvou zjišťují typické morfologické změny na orgánech, svědčících o příčině úhynu na tzv. “monodietní syndrom” (Štěrba, Páv, Kučera, 1983, 1985, 1987, atd). V této souvislosti se uvádí, že původcem vyvolávajícím uvedený jev může být právě dlouhotrvající, jednotvárná, konzumace jen jednoho druhu potravy, tj. spásání monodietní potravní nabídky. Časový odstup od doby objevení se klinických příznaků onemocnění a úhynem postiženého jedince pak zcela závisí na délce inkubační doby a délce trvání onemocnění.

Na negativní vliv monodietního způsobu výživy jsou již názory většiny výzkumných pracovníků vesměs sjednocené. Ale možnost vzniku avitaminózy nebo hypovitaminózy u volně žijícího zajíce, je ještě prozatím málo probádanou skutečností, nesoucí sebou různé diskuzní názory, přesto, že souvislost mezi monodietou a celou řadou různých onemocnění, např. v období tzv. podzimního hynutí zajíců, se zdá být velmi pravděpodobná. Myslíme si, že by i mysliveckou veřejnost mohla zajímat problematika avitaminózy, vznikající z trvalého nedostatku vitaminů a minerálních látek v potravě zajíců a hypovitaminózy, vznikající při jejich částečném nedostatku v potravě. Neboť bez přítomnosti jmenovaných vitaminů a minerálních prvků v potravě je ohrožena existence postiženého jedince. Neboť materiál pro látkovou výměnu, pro výstavbu těla a pro potřebnou energii dodávají kalorické organické živiny a minerální látky, zatímco látkovou přeměnu v buňkách a trávicí pochody ovlivňují tzv. účinné látky, k nimž patří např. vitaminy.

Vliv vitaminů na zdravotní stav zaječí zvěře

Vitaminy jsou organické látky, které organismus potřebuje ve velmi malých dávkách, ale nedokáže si je sám vyrobit. Proto je musí přijímat potravou. Všechny známé vitaminy a jejich popis pochází z poměrně nedávné doby, protože všechny byly objeveny až v průběhu 20. století. Přesto se již mnohem dříve vědělo, že pokusná zvířata, krmená potravou obsahující čisté uhlohydráty, tuky a bílkoviny, přestávala růst a nakonec uhynula. Ukázalo se, že pokusná zvířata potřebují ve své potravě něco více než jim bylo v krmné dávce poskytováno, že v nich musely být v přírodním stavu určité látky, do té doby neznámé, ale pro život nezbytné.

V průběhu následujících desetiletí byly objevovány další a další drahocenné vitaminy, zejména, v rostlinách, které plní v organismu nenahraditelné funkce, tyká se to zejména kyseliny listové, vyskytující se v zelených částech rostlin a v suchých plodech. Dále pak tzv. vitaminu F, což jsou nenasycené mastné kyseliny s vícečetnými dvojnými vazbami, přítomné v rostlinných olejích. Vitaminy tak, jak byly později postupně objevovány, se označovaly velkými písmeny abecedy. Vitaminy jsou prvotně vyráběny rostlinami, nebo bakteriemi. Některé z nich mohou živočichové přeměňovat a ve svém organismu skladovat. To se děje např. s vitaminy A a D, které jsou rostlinami produkovány jako provitaminy, a které se pak v živém organismu ukládají jako vitaminy. Zvěř žijící volně v krajinném prostředí je svou spotřebou dále uvedených vitaminů zcela závislá na množství, které ve svých tkáních má rostlinstvo obývaného biotopu. Dochází-li zde z nějaké příčiny ku změně biochemického složení půdního substrátu, zákonitě dochází ku změnám ve složení rostlinných tkání sloužících zaječí zvěři jako potrava, to znamená, že se zde může snížit nebo zcela postrádat některý z vitaminů. V důsledku této skutečnosti se pak mohou u zaječí zvěře objevit některé klinické příznaky svědčící o onemocnění zvířete tzv. monodietním syndromem (steastóza) zajíců, většinou mohou následovat úhyny.

Stručný přehled vitaminů:

Vitamin A - ve formě provitaminu, známého jako beta-karoten, se nachází v načervenalých plodech nebo kořenech rostlin (mrkev, rajčata, apod. ).

Živý organismus přetváří tento provitamim podle vlastní potřeby na vitamin A, nebo retinol. Tento je pro životní pochody v organismu živočichů velmi důležitý, neboť se účastní všech procesů probíhajících v těle. Jeho vliv na vzrůst mláďat, na zrak, sliznice, nervovou soustavu a plodnost je značný. Při jeho nedostatku se v ledvinách hromadí močovina a soli kyseliny močové.

Pokožka a zejména oční spojivky se vysušují a zeslabují. Při citelném nedostatku A vitaminu muže docházet až k oslepnutí. Díky svým mimořádným účinkům vyvolaným provitaminem (karotenem), zabraňuje vzniku rakoviny v tělesných orgánech (Bukovjan, 2002). U tohoto vitaminu je nebezpečí předávkování, intoxikace klinicky známé jako hypervitaminóza, jejímž klinickým příznakům patří únava, nervozita, bolesti kostí, jejich odvápnění. Dále pak může docházet k zánětům střev, propuknutí parazitární invaze, apod. V praxi však jde o poruchy velmi vzácné.

Vitamin B1 - je důležitým činitelem při metabolismu cukrů, hlavně glukózy, pro správnou činnost nervové soustavy. Usnadňuje přeměnu glukózy v konečný výsledek - v energii. Jeho nedostatek způsobuje dráždivost a nervovou labilitu, která je u zaječí zvěře téměř příslovečná. Uvedený vitamin je v přírodě velmi rozšířen. Nachází se ve všech druzích ovoce, v obilovinách a zelenině. Je ho nedostatek se u zvířat může projevovat u mláďat po jednom až čtyřech týdnech, u dospělých jedinců po třech až čtyřech týdnech. Po prvních klinických příznacích dochází v průběhu jednoho až tří týdnů k uhynutí postiženého zajíce. Klinické příznaky se projevují hubnutím, pohybovými poruchami, ztrátou lesku srsti, i poruchami srdeční činnosti. Vitamin B2 se skládá z laktoflavínu, ovoflavínu a z hepatoflavínu. Vitamin je značně rozšířen ve všech potravinách rostlinného původu. Na jeho případný nedostatek v potravě jsou obzvláště citlivá mláďata. Svým působením v organismu ovlivňuje výsledky reprodukčního procesu. Podporuje vzrůst mláďat. Nezanedbatelné jsou i jeho nedostatkem způsobené změny na pokožce a sítnici. Vitamin B2 působí jako katalyzátor chemických reakcí nutných k využití uhlohydrátů a bílkovin.

Vitamin B3 - jeho nedostatek se u zaječí zvěře nepředpokládá, neboť veškerá potrava zajíce by ho měla obsahovat v dostatečné míře.

Vitamin B5 podporuje trávení, produkci žaludečních šťáv, zvyšuje hladinu cukru v krvi a má významný vliv na buněčné dýchání. Jeho nedostatek se projevuje zpomalením vývoje mláďat a může způsobovat průjmová onemocnění, která se u zaječí zvěře v chovu neprojevovala.

Vitamín B6 je regulátorem metabolismu bílkovin, zejména v nervových tkáních, v játrech a v pokožce. Uplatňuje se při tvorbě červených krvinek. Jeho nedostatek se projevuje únavou, nervozitou a změnami v pokožce. Nachází se v obilovinách, v ovoci a zelenině.

Vitamin B12 je jediným vitaminem, který obsahuje kobalt. Pochází z mikroorganismů, jako jsou baktérie a houby. Odtud se dostává ke zvířatům, které ho “skladují” v játrech. Vyšší rostliny jej neobsahují, event. v sotva měřitelném množství. B12 je spolu s kyselinou listovou nezbytným nejen pro tvorbu krevních buněk zejména červených, ale i pro dobrou činnost nervového systému. Jeho nedostatek snižuje zužitkování potravy, počet krvinek, chudokrevnost a degeneraci nervových vláken. Při jeho nedostatku dochází také ke zvětšení ledvin. Dále pak se při jeho nedostatku zpomaluje růst mláďat a zvyšuje se počet úhynů.

Nikotinová kyselina se významným způsobem podílí na procesech, s jejichž pomocí využívají buňky energii z uhlohydrátů, tuků a bílkovin.

Folová kyselina, dříve nazývaná kyselina listová, spolupůsobí s B12 při tvorbě červených krvinek. Nedávno byl zjištěn jejich význam v těhotenství, protože její nedostatek, zejména v prvním období těhotenství může způsobit znetvoření plodu. Vyskytuje se v zelených rostlinách. Odtud asi pochází i název této kyseliny dříve používaný odvozený od latinského slova folium - list.

Vitamin C - jeho nedostatek v potravě výlučného býložravce se nepředpokládá. Přesto v přírodním prostředí mohou vznikat i v tomto směru určité okolnosti, které tento názor mohou zpochybnit. Je známou skutečností, že avitaminóza se může projevit i u býložravců, kteří se dostali do pro ně nezvyklého prostředí a při invazních onemocněních, špatných klimatických podmínkách a při intoxikacích. Známé céčko má v živočišném organismu mnohé různorodé uplatnění. Tak např. aktivuje činnost všech buněk v těle. Má silné antioxidační účinky, jejichž důsledkem je stárnutí buněk a pravděpodobně i jejich rakovinné bujení. Rakovinu některých zaječích orgánů prokázal ve svých pracech Bukovjan (2002). Vitamin C podporuje vstřebávání železa ve střevech. Přispívá k tvorbě obranných látek proti různým onemocněním. Neutralizuje toxiny v krvi. Spolupůsobí při hojení ran a má řadu dalších fyziologicky významných funkcí. Jeho nedostatek způsobuje chorobu zvanou skorbut, projevující se celkovou slabostí, náchylností k infekcím, krvácením z dásní a do kůže.

Vitamin D se vyskytuje ve dvou chemicky odlišných formách jako vitamin D2 a vitamin D3. Ze skupiny vitaminů řady D je pro savce nejdůležitějším vitamin D2. Zvěř trpí jeho nedostatkem hlavně v zimním období při omezeném slunečním svitu. Tímto deficitem trpící mláďata savců onemocní křivicí, a dospělá měknutím kostí. Vitamin D se v organismu uplatňuje hlavně při ukládání a vylučování vápníku, fosforu a hořčíku. U savců se ještě před objevením prvních klinických příznaků jeho nedostatku objeví křečovité stavy, způsobené snížením hladiny vápníku v krvi. Onemocnění postihuje hlavně gravidní samice a samice kojící mláďata po suchých letních obdobích, v zimním období a na jaře. Vitamin D3 se tvoří přirozenou cestou v organismu zvířat působením slunečních paprsků v bazální vrstvě kůže z provitaminu. Vitamin E je stejně jako vitaminy A, D a K v tuku rozpustný. Na rozdíl od jmenovaných se však hojně vyskytuje v potravinách rostlinného původu. Využití E vitaminu v živém organismu je značné. Chrání buňky před stárnutím, podílí se spolu s vitaminem A na tvorbě reprodukčních buněk - spermiích a vajíčkách. Zvyšuje oplodňovací schopnost semene. Napomáhá správné činnosti nervového systému a hypofýzy. Důležitý je i při antioxidačním působení v těle živočichů. Spoluúčastní se enzymatických procesů probíhajících v živém organismu.

Spotřeba jednotlivých vitaminů není neměnnou veličinou ve výživě živočichů. Jejich spotřeba stoupá při fyzické námaze, při onemocnění trávícího ústrojí. Spotřeba stoupá i v případech ocitne-li se postižený jedinec pro něho v nezvyklých stressových situacích. Rozhodující je rovněž dostatečná schopnost organismu vitaminy vstřebat.

Vliv minerálních látek na zdraví živočišného organismu

Minerální látky a stopové prvky jsou nepostradatelné pro normální činnost živého organismu. Bez její přítomnosti v potravě dochází u postižených jedinců k velmi vážným poruchám zdravotního stavu, neboť ony zabezpečují mimo jiné pronikání potřebných živin do jednotlivých částí živého organismu. Jejich vstřebávání a vylučování nepotřebných látek. Regulují koncentraci vodíkových iontů a zabezpečuje jejich přenos v krvi a ve tkáních. Zabezpečují také přenos nervových stimulů do mozku a z něho do příslušného svalstva, orgánu, atd. Minerálie jsou neoddělitelnou součástí tekuté části plazmy živých buněk, ze kterých se skládá celý živočišný organismus. Případné přebytečné množství je z těla vylučováno.

Poruchy minerální látkové výměny patří v našich podmínkách mezi nepříliš častá onemocnění lovné zvěře. Podle některých autorů zůstává však nezodpovězenou otázka jak velké procento těchto onemocnění probíhá u zvířat ve skryté formě (stadiu), čímž se snižuje efektivnost hospodaření s lovnou zvěří.

Do následujícího přehledu jednotlivých minerálních prvků jsme vybrali pouze ty, které literatura označuje za nejdůležitější pro životní děje probíhající v organismu. Tak např. vápník - jeho potřeba je individuální a závisí na věku a zdravotním stavu každého jedince. Vápník se ukládá do kostí, odtud se při zvýšené spotřebě a nedostatečném příjmu potravou může uvolňovat. Jeho nedostatek nepříznivě ovlivňuje srdeční činnost, vývoj a pevnost kostry a zubů.

Fosfor je po vápníku druhým nejčastěji zastoupeným prvkem v živočišném těle. V kostech a zubech je jeho koncentrace až ve výši 85 % z celkového množství obsaženého v těle. Je důležitou součástí všech živých buněk. Udržuje rovnováhu kyselin a zásad v organismu. Kromě účasti při metabolických procesech probíhajících v organismu. Také se účastní na tvorbě kostí. Nedostatek fosforu v potravě bývá často příčinou průjmových onemocnění, časté to příčiny zaječích úhynů. Má-li organismus fosforu nadbytek, pak to může vést k poruše vstřebávání vápníku. Vápník a fosfor se mají v potravě nacházet ve vyváženém poměru, tj. 1,5:1. Předpokládá se, že v případě výlučné konzumace rostlinné potravy nehrozí nebezpečí nadbytečného příjmu.

Hořčík je jedním z nejvšestrannějších minerálů podílejícího se na tvorbě energie, na funkcích nervového systému, svalové relaxaci a při tvorbě kostí a zubů. Společně s vápníkem a draslíkem upravuje srdeční činnost a krevní srážlivost. Uplatňuje se i při tvorbě cukrů a při aktivizaci enzymů fosfatázy. Největší množství hořčíku potřebují mláďata savců v prvních čtrnácti dnech života. Nedostatek hořčíku se projevuje např. celkovou únavou a pocitem vyčerpanosti, svalovými křečemi, jejich ztuhlostí, cukáním ve víčkách, nebo v jiných svalech, atd. U zajíců spásajících rostlinnou potravu z půd ochuzených o minerální látky v důsledku intenzivního používání chemických hnojiv dochází k nedostatečnému příjmu tohoto prvku potravou. Nadměrné hnojení dusíkatými hnojivy způsobuje biochemickou nerovnováhu v půdě, a tedy i v rostlinném pokryvu takto obhospodařovaného pozemku.

Význam tohoto prvku v současnosti značně stoupl, protože byly objeveny mnohé fyziologické funkce a souvislosti při nichž hraje rozhodující úlohu.

Sodík je hlavním minerálním doplňkem zvířecích krmiv. Je obsažen v soli, která je pro organismus zvířat v odpovídajícím množství nepostradatelná. Tvoří protiváhu draslíku a je nezbytný jako součást žaludečních šťáv a tělních tekutin, zejména krve. Sodík podporuje růst mláďat i pohlavní aktivitu dospělých. Zvyšuje chuť k jídlu a tím i k dobrému využití přijímané potravy. Sodík spolu s draslíkem a vápníkem je důležitý pro správnou srdeční činnost. Nedostatek soli a v ní obsaženého sodíku může u savců vyvolat snížení pohlavní aktivity a metabolické poruchy. V některých případech se předpokládá, že při jeho nedostatku se mohou projevovat sklony ke kanibalismu. Naproti tomu nadbytek soli způsobuje nepřiměřenou žízeň, průjmy. Přebytek sodíku může při nedostatku pitné vody zapříčinit až smrtelné otravy. Proto je žádoucí zvýšená pozornost při prosolování krmiv poskytovaných zaječí zvěři v hladových obdobích, a nejen ji.

Draslík se nachází v každé potravě. V organismu je zastoupen v buňkách a tělních tekutinách. Živý organismus potřebuje draslík hlavně pro zabezpečení normální srdeční činnosti. Jeho nedostatek způsobuje u mláďat zpomalení růstu a případně jejich vysokou úmrtnost.

Závěrem tohoto jednotlivého přehledu minerálních prvků, obsažených v potravě zaječí zvěře, bychom chtěli upozornit na některé, zajíci spásané kulturní trávy (obiloviny), které by pro svůj nevyvážený poměr vápníku s fosforem neměly v žádném případě být zkrmovány jako výlučný zdroj potravy. Jedná se o pšenici, která obsahuje v 1 kg zrna pouze 0,52 g vápníku, ale 3,56 g fosforu. Ječmene, v němž je obsah vápníku velmi nízký, pouze 0,80 g na 1 kg zrní, při zvýšeném obsahu fosforu 3,70 g na 1 kg. Kukuřice má také velmi nízký obsah vápníku v zrní, a to pouze 0,10 g na 1 kg a poměrné vysoký obsah fosforu 2,50 g na 1 kg.

V žádném případě by kukuřiční zrno nemělo tvořit základní složku potravy zaječí zvěře. Pro zajíce a jeho výživu tato plodina nemá žádný význam (Olier-Monet, 1979). V chovu v zajetí jsme ji používali pouze jako občasný přídavek k běžné dávce potravy. Předpokládá se, že pro zajíce může mít kukuřice v mléčné zralosti určitou hodnotu; i zde je však potřebná zvýšená pozornost.

Zcela záměrně uvádíme posledního, pro živý organismus nepostrádatelného, činitele - vodu. O potřebném množství vody u zajíců se stále ještě vedou diskuze, zda zajícům stačí voda obsažená v potravě, nebo zda svou potřebu vody doplňuje i z přímého zdroje, přesto, že příjem vody zvířetem z přímého zdroje byla již mnohokrát prokázána. Bez dostatečného množství vody se v živém organismu žádná fyziologická činnost neobejde. Voda např. pomáhá ledvinám filtrovat krev a vylučovat odpadní látky močí. I pokožka pro uchování si své vláčnosti potřebuje dostatek vody. Ano, zaječí zvěř potřebuje si svou potřebu pitné vody získávat ze všech nabízených zdrojů, v opačném případě by v suchých obdobích roku uhynul žízní.

Závěrem uvádíme, že touto prací jsme se snažili upozornit na jednu velkou neznámou, což je odpovídající množství vitaminů a minerálních prvků v potravě zaječí zvěře. Kdy a za jakých okolností by mohla u této zvěře vznikat doposud nepředpokládaná avitaminóza nebo hypovitaminóza, chorobné stavy, které nohou být nepoznány skryté pod označením “monodietní syndrom zaječí zvěře”.