Metody přikrmování zaječí zvěře

Karel Bukovjan

František Havránek

František Král

Zajíc je vyhraněný, selektivní příjemce potravy, to znamená že při pastvě vybírá pečlivě vhodné druhy trav a plevelů. Pohybuje se hopkováním, přičemž vždy vybere pouze vhodné rostlinky, na které dosáhne, a potom si poposkočí. Mladé byliny a trávy ukusuje vesměs u země, kdežto z vyzrálých rostlin ukusuje vrchní část. To znamená, že potřebuje především energeticky bohatou potravu, kterou je schopen zpracovat a využít.

Pastvě se zajíci věnují intenzivně v ranních hodinách od svítání do 8 hodiny, odpoledne začíná jejich zvýšená aktivita po 15. hodině. Mezi těmito obdobími se věnují odpočinku, hygieně, přeběhům nebo páření a několikrát se též krátce pasou.

Ke svému životu potřebuje zajíc určité území, jehož velikost závisí na potravních zdrojích. Holanďané popsali v jejich podmínkách, že velikost teritorií kolísá od 7 do 59 ha. Nejedná se ovšem o teritoria v pravém slova smylu, ale spíše o domovské okrsky, ze kterých se zajíci navzájem nevyhánějí. Naopak žijí čilým společenským životem, přičemž však respektují skupinovou hierarchii, v rámci které je vůdčím vždy nejsilnější zajíc (jak uvádí Kučera). Při pastvě se shromaždují u atraktivních zdrojů potravy bez jakýchkoliv známek agresivity. Uvádí se, že při tom vytvářejí sociální skupiny, které od sebe udržují důsledné odstupy.

Přijatou potravu zajíci nejdříve rozkoušou, mechanicky rozmělní a promíchají se slinami. Dále postupuje potrava do žaludku, kde pokračuje natrávení a hlavní trávení proběhne následně v tenkém střevě. V objemném tlustém střevě je s pomocí mikroorganizmů trávena celulóza a jiné obtížně stravitelné látky. Slepé střevo pak vylučuje polostrávenou potravu ve formě zeleného mazlavého trusu, který obsahuje důležité výživné látky a vitamíny, zejména řady B. Jak je obecně známo, zajíc jej zpětně požírá, neboť mu usnadní trávení přijaté potravy a dotuje organizmus vitamíny.

Složení potravy je pro zajíce jedním z limitujících faktorů. Zejména je důležité zastoupení řady plevelů, mateřídouška podporuje trávení, kyselina acetylsalycilová ve větvičkách vrb působí antiparazitárně, některé motýlokvěté a okoličnaté rostliny mají kokcidiostatické účinky atd. Z uvedeného vyplývá, že polní plodiny nemají zásadní význam pro obživu zajíců, ale že je pro ně naopak důležité zastoupení plevelů. Plevele jsou však v současnosti druhově velmi omezené a neobdělávané pozemky jsou okupovány agresivními ruderálními druhy, které byly v minulosti potlačované. Bohužel tyto druhy vytvářejí v současné době plevelné monokultury bez odpovídajícího významu pro zajíce.

Jednotlivé druhy hlavních druhů krmiv popsal Doc. Hanzal následujícím způsobem. Při péči o veškeré druhy zvěře se dostáváme do diskuzí, které druhy krmiv a v jakém množství jsou nejvhodnější. U zaječí zvěře je tato situace velmi komplikovaná, neboť zajíci přijímají předkládaná krmiva velmi omezeně. Zásadně bychom však neměli během přikrmování měnit složení předkládaného krmení, zajíc potřebuje nejméně 20 dnů na přizpůsobení svého zažívacího traktu novému krmivu.

Jadrná krmiva - při předkládání veškerých krmiv bychom se neměli řídit našimi pocity, ale potřebamí zvěře, které se většinou diametrálně odlišují od našich představ, odvozených od domácích zvířat. Např. podle Oliera a Monteta by v jadrném krmivu neměl obsah bílkovin překročit 15 %, neboť jejich vyšší obsah snižuje přirozenou imunitu organizmu. Také obsah tuku by neměl překročit 2 %, neboť vyšší obsah se nepříznivě projevuje na kondici zajíců a může vést k reprodukčním potížím u zaječek. To jsou důležité údaje a měli bychom je respektovat. Oves zrno je nejvhodnější krmivo, vysoký obsah celulózy stimuluje peristaltiku střev, je vhodné je doplnit částečně otrubami, do kterých lze přidat též kokcidiostatika (pro tento účel se však vyrábějí i speciální granule nebo tzv. krmné bloky s aplikací léčiv).

Pšenice - zrno není ideální, neboť obsah proteinů dosahuje až 20 %, podíl Ca:P je 1:6-7, přičemž optimální podíl je 1:1,5. Vysoký příjem pšenice může končit až úhynem.

Kukuřice - nesmí tvořit základ krmné dávky, má nevhodný podíl Ca:P, vysoký obsah tuků (vhodné je podávat ji v palicích).

Ječmen - zrno je vhodné krmivo s vysokou dietetickou hodnotou a podporuje tvorbu mléka, má nízký obsah Ca.

Dužnatá krmiva - jsou především zdrojem vody a eventuálně vitamínů (krmná řepa - vhodné doplňkové krmivo, řepný chrást - zcela nevhodný, obsahuje velké množství kyseliny oxalové, cukrová řepa - nevhodná pro své projímavé účinky, krmná mrkev - velmi vhodná, včetně natě, kedlubny, kapusta, vodnice - vhodná, jablka - vhodná, topinambury - velmi vhodné, díky vyššímu obsahu cukru lépe odolávají mrazu, větvě stromů ze zimního oklestu - ideální, vhodné jsou dubové větve, ve kterých je tanin působící protiprojímavě).

Vhodná objemová krmiva jsou dobrá letnina, dobře usušené jetelové nebo vojtěškové seno.

Pro zaječí zvěř je typické, že nevyhledává krmelce, a proto je musíme stavět tam, kde se vyskytuje. Nejlépe nám to ukáží samotné zaječí ochozy. Stejně jako u většiny ostatních druhů zvěře je nutné zaječí krmelce zabezpečit proti ostatní zvěři, zejména spárkaté. Lze však využít krytých bažantích zásypů, které zajíci rádi navštěvují. K zabezpečení krmelců je vhodné využít třeba i stará pole z oplocenek, ze kterých lze vytvořit malou ohrádku a uvnitř postavit stříšku nad krmením. Protože zajíci si rádi vyskočí do krmítka s jádrem a znečistí jej trusem, je vhodné předkládat jádro do zmenšených kopií automatických krmítek pro srnčí zvěř. Krmítko s jádrem by mělo být postavené též uvnitř ohrádky, aby k němu nemohlo srnčí. Když začnou zajíci brát předkládané krmivo, je možné - po předchozím vyšetření trusu - aplikovat cíleně např. kokcidiostatika apod.

Dužnatá krmiva, topinambury, krmnou řepu, jablka apod. pohazujeme bud' na zem, nebo ji můžeme napichovat na nízké kůly. V okolí krmelců by měly být poházeny též větve z ovocných stromů, vrb, jív, osik i dubů.

Nejlepší formou přikrmování zajíců je však zakládání políček nebo remízků s cíleným složením plodin tak, aby nedocházelo k potravním stresům a následným úhynům zajíců. Vhodné jsou tedy takové kombinace jako je např. jetelotráva, vojtěška, ozim, které zajišťují nepřetržitý zdroj potravy. Existují však i moderně sestavené speciální směsky o desítkách komponent, obsahující všechny pro zajíce potřebné rostliny (informace v Instítutu ekologie a chovu zvěře).

URČOVÁNÍ VĚKU ZAJÍCE

Ve volnosti, dokud jsou zajíci ještě nevyspělí, můžeme rozeznávat letošní zajíce podle velikosti. Na podzim je však tento rozdíl, na první pohled setřen, i když z hlediska hmotnosti jsou v průměru mladí zajíci stále lehčí.

Leží-li v honitbě dva zajíci blízko sebe, tvrdívá se, že se jedná o dva mladé zajíce z jednoho vrhu. Jinak jsou mladí zajíci tmavší barvy než roční a staří, kteří mají zbarvení spíše bělavé. Ani tento znak však není spolehlivý. Také podle chování můžeme orientačně soudit na věk jedince, starší zajíc je obyčejně opatrnější, rychleji kličkuje, vyhledává si lože na příhodném místě a dříve se do něj vrací pokud byl vyplašen.

U ulovených zajíců lze věk rozeznat již mnohem spolehlivěji než u zajíců živých. Ovšem opět pouze na úrovni rozlišení zajíce letošního a zajíce staršího.

Zda je zajíc dvouletý, tříletý nebo víceletý, nelze "polními metodami" pokud není označkován určit. Při hodnocení na výřadu lze použít následující zkoušky. Mladý zajíc má velmi měkké slechy, takže je možno je po délce poměrně snadno natrhnout (jen u právě střelených kusů). Dále se uvádí, že kost v krajině oční, tj. nad světly, je u mladých zajíců tak měkká, že se dá při stisknutí promáčknout. Nejobjektivnějším znakem mladých zajíců je hrbolek u zápěstního kloubu předních běhů. Pohmatem poznáme, že kloub mladého zajíce je zřetelně silnější než kosti loketní i vřetenní. Hlavním rozpoznávacím znakem je pak hmatatelný dočasný kloub (hrbolek) patrný mezi dvěma záprstními kůstkami. Tento se po šesti měsících života ztrácí.

Také uchopíme-li zajíce za přední běh nad zápěstím (ohbím běhu) a zlomí-li se výše popisovaný článek před kostí loketní, jedná se o mladého zajíce. Kromě toho lze u mladého zajíce odtáhnout kůži mezi slechy do výšky, zatímco u starých zajíců kůže přiléhá pevně k lebce.

V laboratoři je možno objektivně určit věk zajíce bud' vyjmutím čočky z oka, jejím vysušením a svážením a nebo řezem kostní tkáně (čelist).

Myslivost č. 1/2003