Lišky dovedou v bažantnici nadělat pěknou paseku

Myslivci toho někdy napovídají víc, než se skutečně stalo. Kam se na ně hrabou rybáři s jejich rozpaženýma rukama, udivujíce kapitálními úlovky.

Ale někdy prý zase můžeme na to vzít jed, že proslulou mysliveckou latinu si nechají na jindy, poněvadž tentokrát mají, ať jim zvlhnou kroky sec mazec, pravdu pravdoucí. Ale čert jí věř, té Hubertově chásce, pro niž je závazný i stavovský slang, jímž mluví už od XVI. století. A běda, kdyby někdo použil jiný výraz, než jakému rozumějí myslivci v celých Čechách a ještě na Moravě. I to je důvod, proč někteří se dostanou před soudní stolici.

Také na určité události nevzpomínají podle data, nýbrž spíše podle toho, kdy se staly. Kupříkladu před nebo po martinském posvícení, nebo byl-li hon něčím jiný, pozoruhodný, mimořádný či dokonce vzácný.

Myslivci a jejich hosté z Omlenic, kteří se onehdy sešli na honu českobudějovických Lesů a rybníků v revíru Černíš, budou dlouho vzpomínat na listopadový čtvrtek. Že v bažantnici uloví kohouty a slepice, jak u pernaté zvěře rozeznávají samce a samičky, je samozřejmé. Proto se ten hon konal, že ano. Ale že honci a psi, kteří protahovali houštiny, mlází a porosty vyruší i tolik srstnaté zvěře, aby vběhla lovcům rovnou pod pušku, to je unikum.

"Tentokrát jsme dostali tolik lišek, kolik jindy za celou sezónu," myslí jeden z bystrých a rychlých střelců Josef Schoř poslední dva měsíce v roce.

"Tři, a to nám ještě jedna utekla."

Lišky jsou sakra potvorná škodná a v bažantnici dovedou nadělat pěknou paseku. Proto také nejsou hájeny a smějí se střílet celý rok. Ale dostaň ji, mrchu jednu zrzavou.

"Od jara se pipláme s kuřaty, děláme jim pomyšlení, a když pak vidíme, jak lišky řádí, je nám to moc líto," říkají Jany Hirtová a Valentová, které kuřatům na jaře jemně namelou čerstvé kopřivy a těší se, jak si potom smlsnou na kukuřici.

Letos viděly dělnice i devítičlennou koroptví rodinku, a zvláště je dojala starost divoké slepice, jak chránila svá kuřátka před deštěm. V bažantnici totiž odchovávají bažanty uměle. Na jaře seberou vejce od chovného hejna slepic, nechají je vylíhnout v elektrické líhni, a když je jim asi půldruhého měsíce, pouštějí je do života . . . A pořád každý den, tedy i o sobotách a nedělích, jim přilepšují pšenicí a kukuřicí.

Jakkoliv tedy myslivci mají nad liškami navrch, při výřadu, kdy vyloží všechnu zvěř, která byla při lovu složená, jim prokazují pocty jako ostatní zhaslé zvěři. Také ji položí na pravý bok a vedoucí lovu Schoř dbá, aby oháňky tvořily pravý úhel.

Do travnatého čtverce, lemovaného smrkovými větvičkami, položili honci nahoru nejprve škodnou, tedy ty tři kmotry, pod nimi, pokud by se ulovila, by náleželo místo srstnaté zvěři a naposledy pernaté. To podle tradice, starého zvyku a zavedených obyčejů, které je povinen dodržovat každý pravověrný myslivec. Ty se dědí a dokonce v písecké lesnické škole i učí.

Mimochodem: ty lišky, po myslivecku správně psi, jelikož to byli samci, měli už krásně zbarvený kožich a byli pěkně vypasení. On takový bažantík, to je, panečku, pochoutka. A to lišák sotva tuší, jak chutná s červeným zelím a bramborovým knedlíkem!