Letci z podoblačných výšin

Jan Rys

Při odpočinku v dobré pohodě, často sleduje zrak člověka nad sebou plující oblaka bílých hradů vodních par, jak se přeskupují do různých bizardních útvarů. Tu si všimne, že pod nimi krouží drobné černé tečky ptáků v úplných leteckých eskapádách. Loví tam hmyz, který do výšin zanáší teplé stoupavé proudy vzduchu hezkého počasí. Mnohý bez přemýšlení a na úrovni svých znalostí o ptácích usoudí, že to jsou vlaštovky. Skutečnost ale není tak jednoznačná, ve výšinách shání potravu více rodů mistrných letců z čeledi vlaštovkovitých a ti větší mezi nimi s dlouhými srpovitými křídly dokonce patří k příslušníkům řádu svišťounů. Celá tato ptačí eskadra prožívá největší část dne ve vzduchu a jen poskrovnu odpočívá na zemi. Od časného rána do pozdního odpoledne se honí za létavým hmyzem počínaje od komárů, much, mšic, broučků a motýlků, až po vzduchoplavce pavoučky. Všichni mají k takovému lovu přizpůsobený zploštělý zobáček, hluboce rozeklaný téměř až pod oči a neustále otevřený do širokého kornoutovitého trychtýře. V rychlém letu do něho nabírají hmyz, ten zapadává až do hrdla, kde se nárazem přilepí. Každé sousto hned nepolykají, teprve když mají jícen zaplněný, polknou. K pocitu nasycení potřebují určitě několik tisíců hmyzích tělíček.

V dnešní době je nejpočetnějším ptákem vzdušných výšin jiřička obecná. Snadno se pozná podle krátkého, ne moc vystřiženého ocasu a nad ním bílou skvrnou. Ostatní zbarvení šatu má prosté, hřbet kovově černý a spodek těla zářivě bílý. V Německu jí proto přezdívají “moučná vlaštovka”. Jiřičky nejraději sídlí kolem hospodářských usedlostí, kde můžou nalovit nejvíce much. Staví si v podstřeší budov svá kulovitá hnízda, slepená z kousků bláta. Potíže často ale mají s vrabci, kteří svou drzostí je mnohdy o ně připraví.

Další z čeledi břehule říční, jakoby vypadla z oka jiřičce; tak se jí podobá, ovšem v poněkud útlejším provedení a hnědém zbarvení. Ta má v oblibě otevřenou krajinu kolem řek a opuštěných pískoven, kde při horším počasí honí hmyz těsně nad vodou. V kolmých stěnách břehů strhaných povodněmi si pracně vyhrabává delší nory a v nich hnízdí často v kolonii po stovkách.

Populární vlaštovka obecná se dnes u nás málo objevuje v leteckých seskupeních lovců hmyzu. Proč, zatím nelze jednoznačně odpovědět, nevyjasněných příčin je více. Vlaštovky spojují svůj život s přítomností člověka a získaly si tím jeho oblibu i ocenění za dokonalé hubení dotěrného hmyzu - much. Rodinnou kolébku, miskovité hnízdo si lepí z kuliček bláta ve chlévech u stropu a bezpečně v něm odchovávají ročně dvě generace rodu; ovšem za předpokladu příznivého počasí. Vlaštovku určitě pozná každý podle rudé skvrny na hrdle a čele i dlouhého vidlicovitého ocasu.

Už staří přírodopisci hodnotili rorýse obecného tak, že o něm psali; čím je pro rybu voda, tím je pro rorýse vzduch. Opravdu patří k nejvytrvalejším i nejrychlejším ptačím letcům a dokáže nalétat bez námahy za den kolem tisíce kilometrů. Odpočinek si popřává jen málo, obyčejně zavěšen na kolmých vysokých zdech nebo skalách. To proto, že má krátké nožky a dlouhá křídla; nejsnadněji opět se dostává do vzduchu pouhým sklouznutím. Rorýsí touha po létání nezná mezí, večer kdy by měl již odpočívat se ještě obvykle s partou svých soukmenovců vydává na hlučné honičky nad místy kde hnízdí. A právě při těchto leteckých hrátkách se ptáci provokují k nejrychlejším výkonům, ovšem krátkodobým a dosahují při nich často rychlosti až 300 km v hodině. Teprve tma ukončí jejich závodění. Část se jich vrací na svá hnízda, ostatní zůstávají domněle ve vzduchu a stoupají do velkých výšek. Upozornili na to pracovníci letišť, když na obrazovkách svých radarů zachytili v tisícimetrových výškách hejna kroužících ptáků. Jednou tam odstartovalo letadlo a zjistilo skutečně rorýse. Neobjasněno ale doposud zůstává, proč tyto noční lety konají.

Myslivost č. 9/2002